Stanislava Vojtíková-Janků

Narodila se v Dačicích na jižní hranici Čech a Moravy. Zde vychodila obecnou školu, rodina poté žila v nedalekých Slavonicích. Vychodila obecnou a střední školu. Po skončení druhé světové války byla zaměstnaná na slavonickém MNV, poté na sekretariátu SČM v Dačicích, následně pak v n. p. Slavona ve Slavonicích. Provdala se jako Vojtíková. Vstoupila do KSČ.

Na základě vlastní přihlášky byla roku 1950 přijata do Československé lidové armády, kde díky své předchozí agitační činnosti obdržela automaticky hodnost četaře a pracovala v administrativě u pozemních sil. Na základě probíhajícího programu ženských pilotek v ČSLA se přihlásila do pilotního výcviku probíhajícím na výcvikovém středisku v Žamberku, rovněž prošla pilotní školou v Dolním Kubíně, kde se vzdělávala v technických a teoretických leteckých oborech. Poté absolvovala výcvik na vrtulovém stroji C-106 na letišti v Prostějově. Dosáhla důstojnické hodnosti nadporučice a byla s jednotkou zařazena na letiště Praha-Klecany. Zde jako pilotka plnila přepravní úkoly na několika typech strojů. Účastnila se rovněž leteckých dnů ČSLA, kde několikrát letěla jako vlajkonoš. Roku 1962 byla pak letecká jednotka zrušena.

Aero L-29 Delfín, vyvinutý jako výcvikový letoun

Po krátkém působení na pozici spojovací pilotky náčelníka Generálního štábu na základně v Bechyni si podala žádost o převelení do Prahy, kde následně působila přímo v sídle štábu. Během doprovázení sovětské delegace pilotky a manželky kosmonauta Pavla Popoviče Mariny Popovičové, držitelce několika světových ženských rekordů na československém proudovém stroji Aero L-29 Delfín, se s letkyní seznámila. Posléze se po osobní intervenci u ministra národní obrany gen. Lomského podařilo prosadit zahájení jejího výcviku na L-29, který absolvovala roku 1963 nebo 1964. Ve spolupráci s Popovičovou pak na stroji vytvořila další rekordy v ženské kategorii.

Ve stejném roce zahájila pokračování leteckého výcviku v Prešově a Košicích. Během onemocnění chřipkou však, vinou špatné lékařské medikace, utrpěla těžký toxoalergický exantém, který jí několikaletou léčbou znemožnil ve výcviku a létání nadále pokračovat. Až do listopadu 1989 působila jako operační důstojnice Generálního štábu ČSLA v Praze[1], poté odešla do penze. Závěr života strávila ve Slavonicích.

Z jejího manželství vzešly dvě děti[2].

Stanislava Vojtíková-Janků zemřela 30. listopadu 2010 ve Slavonicích ve věku 77 let. Byla pohřbena na místním hřbitově u kaple sv. Kříže[3].

Eleonora Báčová (na Mig-15) a Stanislava Vojtíková byly jediné dvě pilotky vojenského proudového letounu až do roku 2002, kdy byla na obor bojový pilot na Vojenské akademii v Brně přijata Kateřina Hlavsová z Pardubic, která poté nastoupila do aktivní služby,[4] mj. na strojích Aero L-39 Albatros. Armáda České republiky od té doby zařazuje pilotky k plnění vojenských úkolů.

• Životopis
• První čs. proudová pilotka Báčová