Slovenské národní obrození

Od přelomu 18. a 19. století až do roku 1820. Prvním impulsem byly reformy císaře Josefa II. V této době se vzdělaní Slováci snažili o kodifikaci slovenského jazyka. Tímto se zabývaly dva proudy, každý s trochu jiným názorem na směr slovenského jazyka – evangelíci a bernolákovci. Evangelický názor na spisovnou slovenštinu byl ten, že by jím měla být biblická čeština. Bernolákovci sdružení kolem katolického kněze[2] Antona Bernoláka[3] zastávali názor, že by touto slovenštinou mohl být jazyk vycházející ze západoslovenského nářečí. Anton Bernolák, Juraj Fándly a další založili v Trnavě v roce 1792 spolek Slovenské učené tovarišstvo, jehož cílem bylo rozšiřování kultury v nové gramatické formě slovenského jazyka.

2. etapa trvala přibližně od 20. do 30. let 19. století. V této době došlo k opravdovému „probuzení“ Slováků.[1] Vznikly další dva proudy. První byli zastánci poslovenštěné češtiny, kterým se do čela postavili Jan Kollár a Pavel Josef Šafařík. Druhá skupina byla uspořádaná kolem Jana Hollého a Martina Hamuljaka.[3] V roce 1834 vznikl v maďarském Budíně Spolok milovníkov reči a literatúry slovenskej, jehož členy byly mj. právě Ján Kollár a Martin Hamuljak. Slovenský spisovný jazyk, odlišný od Bernolákovy jazykové normy se pokusil vytvořit Ján Herkeľ.

3. etapa trvala od roku 1830 do roku 1848. V této době byli hlavními postavami obrození lidé shromáždění okolo Ľudovíta Štúra, kteří se snažili nejen o obnovu slovenštiny, ale i o zrušení roboty. Po dohodě s bernolákovci roku 1843 také vznikl konečný slovenský jazyk na základě středoslovenského nářečí. V této době se jedním z center obrození stal Liptovský Mikuláš a Martin, tehdy Turčiansky Svätý Martin, kde byla v roce 1863 založena Matica slovenská. V roce 1875 byla činnost Matice slovenské zakázána, její majetek byl zabaven a maďarizace hrozila až do vzniku ČSR.[1]

• Národní obrození
• České národní obrození
• Osvícenství