Bernolákovci

Bernolákovci představují jednu ze dvou hlavních skupin slovenského národního obrozeneckého hnutí. Název byl odvozen podle předního představitele první generace tohoto hnutí a tvůrce první podoby spisovné slovenštiny Antona Bernoláka.

Busta s informační tabulí o Antonu Bernolákovi v bratislavské Petržalce na Daliborově náměstí

První generace bernolákovců působila od 80. let 18. století do 20. let 19. století v těchto centrech: Bratislava, Trnava (sídlo Slovenského učeného tovarišstva). Jejím nejzávažnějším činem bylo uzákonění slovenštiny jako národního spisovného jazyka (Bernolákovština) a její uvedení do krásné, naučné a náboženské literatury.

Představiteli první generace bernolákovců jsou kromě A. Bernoláka: Juraj Fándly, Jozef Ignác Bajza, Ondrej Mesároš, Martin Hamuljak, Alexander Rudnay, Andrej Ľudovít Radlinský a další. Její stoupence spojovala zejména Bernolákovská spisovná slovenština, koncepce slovenské národní svébytnosti a idea rovnosti národů. Organizační oporou bylo Slovenské učené tovarišstvo. Martin Hamuliak založil Spolek milovníků řeči a literatury slovenské. Mladobernolákovská generace se názorově sblížila se Štúrovci, přijala jejich koncepci i nový, Štúrovský spisovný jazyk.

Druhá generace bernolákovců působila v 20. a 30. letech 19. století v několika uherských městech, mezi něž patřily například: Ostřihom, Budín, nebo Pešť. Pokoušela se rozvíjet slovenský jazyk a překonat jazykovou a konfesionální rozdvojenost slovenských národních obrozeneckých sil. Tomuto cíli sloužil i Spolek milovníků řeči a literatury slovenské.

Nejvýznamnějšími představiteli druhé generace bernolákovců byli: Juraj Palkovič, Ján Hollý, Martin Hamuljak, Ján Herkeľ, Ján Koiš.