Slavětín nad Metují

První písemné zprávy o obci jsou z roku 1495 ^[zdroj?]. V té době to byly dvě samostatné vsi, Slavětín a Hlohov (v některých pramenech uváděný též jako Lochov). Ke sloučení pod společným jménem Slavětín došlo někdy koncem 18. století. Obec střídavě patřila poddanstvím ke zboží veselickému, později novoměstskému a opočenskému. Menší část obce patřila určitou dobu i k panství žambereckému.

Obec měla vždy samostatné obecní zřízení, které nebylo do současnosti nikdy přerušeno. Od roku 1750 je doloženo pravidelné školní vyučování, nejprve v soukromých domech, později v samostatné škole. V roce 1895 byla slavnostně otevřena nově postavená škola, kde se vyučovalo až do roku 1965, kdy byla škola zrušena pro malý počet žáků. Školu navštěvovaly děti od 1. do 5. třídy, vyučování v tzv. měšťanských školách bylo zajišťováno v Novém Městě nad Metují, Opočně, Jaroměři a Českém Meziříčí. Od 1. září 1965 je spádovou školou základní škola v Českém Meziříčí, ačkoli od roku 1990 navštěvují děti také základní školy v jiných obcích (Černčice, Bohuslavice, Nahořany, Nové Město a dalších). V současné době (2020) v budově bývalé školy sídlí obecní úřad a obecní knihovna. Na zahradě obecního úřadu bylo v roce 2004 otevřeno nové hřiště na volejbal a tenis.

V době pobělohorské během slezských válek emigrovaly z náboženských důvodů celé rodiny do pruského Slezska. Dělo se tak pod ochranou vojska pruského krále Fridricha II. Velikého. Hromadnou emigraci nekatolíků zpočátku organizoval Jan Liberda a zprostředkoval ji generál Christoph Wilhelm von Kalckstein. Jedním z pomocníků Jana Liberdy byl Václav Mervart (Merwardt), který ze Slavětína uprchl už v roce 1720.[3] V dobách protireformace (doba temna) žili poddaní ve strachu z toho, že opustí-li víru svých předků, nebudou spaseni, ale budou-li se jí držet, ztratí děti, svobodu nebo svůj život. V 18. století v Čechách zahrnovaly jezuitské metody rekatolizace povinnou docházku na katolické bohoslužby, domovní prohlídky, odpírání souhlasu vrchnosti k uzavírání sňatků, násilné odvody na vojnu apod. Číst nebo vlastnit bratrskou Bibli kralickou, která byla na indexu,[4] bylo trestné. Místodržitelský patent vydaný dne 29. ledna 1726 zpřísnil tresty pro usvědčené nekatolíky, a to od jednoho roku nucených prací až po trest smrti. Protestantům mohly být odebrány děti a předány do péče katolickým opatrovníkům. Ze Slavětína z těchto důvodů uprchli (cestou přes Münsterberg) tito rodáci-obyvatelé:[5]

• Mikuláš Jakl (*26.11.1689), chalupník. 15.9.1732 byl vyslýchán, uvězněn a v září 1734 odsouzen na dva roky nucených prací v poutech za to, že chtěl být křesťanem víry bratrské, dále za účast při tajných schůzkách, kde se četla Bible, a za vlastnictví Harfy. Jeho manželka byla na základě rozsudku ze dne 13.11.1734 propuštěna s napomenutím. V únoru 1742 se pokusil emigrovat s manželkou Kateřinou a synem Janem. V Náchodě byli konšelem zadrženi a uvězněni. Jeho syn Jan (17 let) byl násilně odveden na vojnu.
• Mikuláš Jakl (*11.8.1697), sedlák, bratranec výše uvedeného M. Jakla. Byl vězněn v Kr. Dvoře, v září 1734 odsouzen k pěti letům nucených prací v poutech. Vlastnil více zakázaných knih – Bibli, kancionál a Slovaciusovu postilu. Jaklovi emigrovali společně s celými rodinami. Všem se později podařilo uprchnout do válkou zničeného města Münsterbergu v pruském Slezsku, které bylo prvním útočištěm českých exulantů.
• Magdalena Novotná. V listopadu 1734 byli ona i její manžel Václav odsouzeni k nucené práci. Emigrovala se synem do Münsterbergu, kde v roce 1745 zemřela.
• Václav Zounar (*10.9.1713), syn Václavův a Dorotin. Jeho matka, selka Dorota, se rovněž účastnila zakázaných shromáždění a dostala se do vězení. Dne 15.9.1732, kdy byla vyslýchána, jí bylo padesát let. Václav Zounar emigroval s bratranci Jaklovými a svojí rodinou. Zemřel v roce 1745 v Münsterbergu. Jeho syn Matěj byl v roce 1766 majitelem usedlosti v Horních Poděbradech. Patřil mezi zakladatele této české exulantské obce v pruském Slezsku.
• Persteinová Kateřina (1734 Slavětín – 11.5.1767 Český Rixdorf), svobodná. Emigrovala s rodiči už v roce 1737, v sedmi letech osiřela. Její životopis se zachoval,[6] část byla publikována.[3]

Všem těmto rodinám byl v Čechách zabaven majetek. Podrobně celou historii popisuje ve svých knihách Edita Štěříková (včetně informačních zdrojů a odkazů). Potomci exulantů z Opočenska žijí v Německu, Polsku, USA, Kanadě, Austrálii, někteří se jako reemigranti vrátili v roce 1945 do Čech z polského Zelova.

Obec se nachází v údolí řeky Metuje a měla vždy ryze zemědělský charakter, doplněný živnostmi drobných řemeslníků. Po odchodu exulantů doby pobělohorské byla obec vyrabována a vylidněna.[7][8] Na počátku 20. století zde žilo více než 500 obyvatel ^[zdroj?], což je zřejmě největší doložený počet.

Dominantu obce tvoří kaple Navštívení Panny Marie, dokončená v roce 1887 po úspěšné rekatolizaci zbytku slavětínského obyvatelstva. K dalším zajímavostem patří i nové koryto řeky Metuje, vybudované zajatci v době 1. světové války. Současně s ním byl vybudován i zavodňovací systém pro okolní pole a louky, který byl velmi dlouho využíván. V současné době (2019) však již není plně funkční. Další pozoruhodností je faremní chov jelena evropského, čítající více než 100 kusů. Na více než stoletou tradici dobrovolného hasičstva navázal, po několikaleté přestávce, v roce 2000 obnovený Sbor dobrovolných hasičů. V závěru roku 2003 zahájil svoji obnovenou činnost i oddíl stolního tenisu SK Sokol.

• Matěj Zounar, jeden ze zakladatelů exulantské obce Poděbrady v pruském Slezsku
• Václav Dašek (18. února 1887–12. srpna 1970), akademik (obor?)

• členem dobrovolného Svazku obcí Metuje

• Pozvání do Slezska. Vznik prvních českých emigrantských kolonií v 18. století v pruském Slezsku, 2001
• Běh života českých emigrantů v Berlíně v 18. století., 1999
• Stručně o pobělohorských exulantech, 2004
• Exulantský kazatel. Biografická novela o Václavu Blanickém (1720–1774), zakladateli exulantských kolonií v pruském Slezsku, 2007
• Země otců. Z historie a vzpomínek k 50. výročí reemigrace potomků českých exulantů, 1995, 2005 a jiné

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Slavětín nad Metují na Wikimedia Commons
• Encyklopedické heslo Slavětín v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
• Slavětín nad Metují v Registru územní identifikace, adres a nemovitostí (RÚIAN)
• Svazek obcí Metuje
• Slavětín nad Metují