Siderit

Siderit (Haidinger, 1845), chemický vzorec FeCO3 (uhličitan železnatý), je klencový minerál.
Název pochází z řeckého σίδηρος (sídyros) = železo. Starší český název je ocelek.

Siderit (ocelek)

Krystaly sideritu, lokalita La Mure, Isère, region Rhône-Alpes, Francie

Obecné
Kategorie Minerál
Chemický vzorec FeCO3
Identifikace
Barva žlutohnědá, hnědočerná
šedá
Vzhled krystalu romboedry
Soustava klencová
Tvrdost 4 – 4,5
Lesk skelný, perleťový
Štěpnost dokonalá
Vryp bílý, žlutavý
Hustota 3,7 – 3,9 g ⋅ cm−3
Rozpustnost v horké HCl
Broušený siderit z dolu Morro Velho (Nova Lima, Minas Gerais, Brazílie)

Původ

Primárně sedimentární, dále hydrotermální i metasomatický.

Morfologie

Nejčastěji v hrubozrnných, méně často v jemnozrnných agregátech. Celistvý jako konkrece s jílovitou příměsí v sedimentech (pelosiderit), někdy ledvinité, kulovité či hroznovité agregáty. Pokud mají vnitřní paprsčitou stavbu, nazývají se sférosiderity. Krystaly nejsou hojné (drúzy bývají na rudních žilách) a mají tvar romboedrů (často zaoblené), zřídka tabulky, prizmatické, dvojčatný srůst je vzácný.

Vlastnosti
  • Fyzikální vlastnosti: Tvrdost 4 – 4,5, hustota 3,7 – 3,9 g/cm³, štěpnost dokonalá podle {1011}, lom nerovný, lasturnatý, někdy i tříštivý.
  • Optické vlastnosti: Barva: žlutohnědá, hnědá, hnědočerná, šedá. Lesk skelný, perleťový, průhlednost: neprůhledný, na hranách prosvítá, vryp bílý, žlutavý.
  • Chemické vlastnosti: Složení: Fe 48,20 %, C 10,37 %, O 41,43 %. Před dmuchavkou puká, netaví se. Při žíhání se rozkládá na CO2 a oxidy železa, které jsou magnetické. V HCl se rozkládá až po zahřátí.

Odrůdy
  • sideroplezit – příměs Mg
  • oligonit – příměs Mn
  • siderodot – příměs Ca
  • monheimit – příměs Zn

Podobné minerály

Parageneze

Využití

Důležitá ruda železa. Výjimečně jako drahý kámen (fasetové brusy).

Naleziště

Hojný minerál.

Odkazy

Literatura
  • Palache, C., H. Berman, and C. Frondel (1951) Dana’s system of mineralogy, (7th edition), volume II, 167–171
  • DUĎA, Rudolf; REJL, Luboš. Minerály. Fotografie Dušan Slivka. 1., české vyd. Praha: AVENTINUM, 1997. 520 s. (Velký průvodce). ISBN 80-7151-030-0.

Související články

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.