Seznam polských a litevských knížecích rodů

Knížecí titul byl tradičně nejvyšším šlechtickým titulem jak v Polsku, tak na Litvě, dvou monarchiích spojených dlouhou společnou historií. V obou těchto zemích šlo původně o titul výlučně panovnický, který ale příslušníkům vládnoucího rodu zůstával i poté, co dynastie vládu nad zemí ztratila a zařadila se mezi "pouhou" šlechtu. Zatímco ve středověkém polském království byly šlechtické tituly, v principu včetně knížecích, zakázány a šlechta zde si byla formálně rovná, na Litvě existovaly šlechtické tituly různých stupňů, přičemž na knížecí titul měli nárok potomci starých knížecích dynastií, kteří mohli navíc nadále některému údělnému knížectví vládnout. Po podpisu Lublinské unie v roce 1569 byly některé litevské knížecí rody přijaty jako knížata v celé polsko-litevské unii. Na druhou stranu zákon z roku 1638 zrušil na Litvě užívání šlechtických titulů s výjimkou titulu knížecího a několika dalších výjimek.[1] Šlechtické rody vyňaté z působnosti tohoto zákona sice mohly svůj titul prosazovat v celé Unii, na druhou stranu se zákaz užívat knížecí titul týkal i některých místních knížecích rodů, které nebyly uznány v rámci Lublinské unie či dodatečně (v praxi ale tyto knížecí rody užívaly v rámci litevského velkoknížectví svůj titul nadále). V téže době počali někteří polští nebo litevští velmožové získávat tituly i od zahraničních panovníků, v Unii obvykle neuznané. V době Unie se šlechta (szlachta) oficiálně dělila jen v rámci sejmu na stav senátorský a stav rytířský, což se vázalo jen na funkci konkrétního šlechtice v rámci sejmu. V praxi však bylo důležité dělení na magnáty a zbytek šlechty (v jejím rámci se ještě někdy vyděluje také drobná šlechta - zemané). Magnáti byli v Polsku a na Litvě nejbohatší šlechtici, držící mimořádně velký pozemkový majetek, tzv. magnátskou posedlost, z níž magnáti často vytvářeli fideikomis, v Polsku zvaný ordynace (polsky ordynacja). Mezi magnátem a knížetem nebyla formálně žádná právní souvislost, kníže mohl i nemusel být magnátem a totéž i naopak. Jak knížecí titul, tak i magnátská kategorie byly však záležitostí oficiálního uznání. Navíc pouze z pozice magnáta a nikoli knížete, plynuly v dobách Unie zásadní politické výhody. Po rozpadu polsko-litevské unie bylo ještě několik knížat v Polsku jmenováno carem z titulu polského krále, po r. 1830 však již všichni Poláci povýšení do knížecího stavu získali svůj titul jako ruský nebo zahraniční. Litva o vlastní šlechtickou obec již při třetím dělení Polska a to definitivně.

Litevská šlechta před uzavřením Lublinské unie neznala polskou zásadu šlechtické rovnosti a pozvolna přijímala západní šlechtickou hierarchii titulů. Knížecí titul na Litvě náležel všem příslušníkům starých dynastií, bez ohledu na velikost majetku, a tedy bez ohledu příslušnost k nejbohatší vrstvě magnátů. Za knížecí dynastie byly na Litvě považovány ty rody, které vládly (či v minulosti vládly) vlastnímu knížectví, podřízenému ovšem centrální autoritě velkoknížete (relativně volné). Velkoknížata ponechávala vládu nad některým knížectvím jiným rodům litevského knížecího původu, které byly až do r. 1386 pohanské. Rovněž východní pravoslavná knížata z rodu Rurikovců, začleněná do Litvy, byla mnohdy ponechána při vládě. Velkokníže ale někdy zbavil podrobený rod jeho původního knížectví a udělil mu zemi jinou, aby tak zabránil vytváření a posilování center odporu vůči ústřední vládě. Mnohá stará knížectví obdrželi velkoknížecí příbuzní, a to mnohdy dědičně, takže vznikaly rodové vedlejší větve Gediminovců. Přijímání západních šlechtických titulů mělo za následek, že magnátskému rodu Radziwiłłů byl ve Velkoknížectví ještě před vznikem polsko-litevské unie dvakrát uznán titul knížat Svaté říše římské.

• Gediminovci
  • Jagellonci - královská dynastie vládnoucí v Polsku, na Litvě, v Čechách i Uhrách, † r. 1572
  • Kobryńští - † kol. r. 1490
  • Hurkowiczové - † asi r. 1484
  • Koporští - † kol. r. 1400
  • Rużińští - žijící rod
  • Pińští - † v 15. stol.
  • Korecčtí - † v 17. století
  • Buremští - † r. 1610
  • Kurcewiczové - žijící rod
  • Kroszyńští - poslední zmínka o rodu r. 1683
  • Połubińští - žijící rod
  • Łukomští - možná žijící rod
  • Bielští - litevská větev † r. 1542, ruská větev † r. 1612
  • Mścislawští - † mezi lety 1486 a 1489
  • Zasławští-Mścislawští - r. 1526 emigrovali do Ruska, † v 17. stol.
  • Stepańští - † krátce před r. 1452
  • Bujnicčtí - † r. 1506
  • Hołowniové-Ostrožečtí - † r. 1585
  • Zwiaholští - † mezi lety 1386 a 1388
• Rurikovci
  • Sokolští - † v 17. stol.
  • Ogińští - žijící rod
  • Puzynové - r. 1782 byla rodu potvrzena knížecí hodnost na habsburské Haliči, žijící rod
  • Sołomerečtí - † r. 1641
  • Żyżemští - † patrně kol. r. 1700
  • Hołowczyńští - † r. 1658
  • Szujští - žijící rod
• Nieświcové - rod nejasného původu, rurikovského či gediminovského, jméno dle vsi Nieświcz v Luckém rajonu
  • Woroniecčtí - žijící rod
  • Porycčtí - † r. 1637
• Knížecí rody jiného původu
  • Holszańští - litevský knížecí rod, pocházela z něj polská královna Žofie, rod † v 17. stol.
  • Giedroyči - litevský knížecí rod, r. 1784 mu byla potvrzena knížecí hodnost na habsburské Haliči, žijící rod
  • Świrští - litevský knížecí rod, žijící
  • Jamontowiczové - litevský knížecí rod, † r. 1540
  • Odynczewiczové - litevský knížecí rod, snad německého původu, † kol. r. 1600
  • Glińští - rod tatarského původu, potomci chána Zlaté hordy, Mamaje, z rodu pocházela Jelena Glińská, žijící rod
  • Radziwiłłové - nedynastický litevský magnátský rod, 25. února 1518 byl Mikuláš, litevský zemský maršálek a vojvoda trocký, dědičně povýšen na říšského knížete, na Litvě titul uznán téhož roku,[2] tato větev rodu † r. 1542[3]

Po Vídeňském kongresu byli ruští carové zároveň polskými králi a měli možnost udílet šlechtické tituly jak z pravomoci ruského cara, tak polského krále. V dobách "kongresového království", kdy se Polsko v Ruském impériu těšilo značné míře autonomie, se knížecí titul od polského krále považoval za platný jen tehdy, když byl potvrzen obnoveným polským (již ne polsko-litevským) sejmem. Ne vždy k tomu ale došlo. Tituly Kongresového Polska byly stejně jako ruské tituly dědičné všem potomkům (s pochopitelnou výjimkou titulů, udělených ženám, které byly pouze osobní).

Knížecí erb	Datum povýšení	Jméno rodu	První kníže	Potvrzení polským sejmem	Datum vymření rodu	Poznámky
	1818 (27. dubna)	Zajączekové	Józef Zajączek	ne	1826	Titul vymřel již s prvním knížetem
	1820 (20. července)	Grudzińští (kněžna łowiczská)	Joanna Grudzińska	ne	1831	morganatická manželka velkoknížete Konstantina Byl použit titul bývalého církevního Łowiczského knížectví, ovšem bez vladařských práv. Bývalý majetek polských primasů v knížectví přešel carskou donací na velkoknížete Konstantina, manžela kněžny (dne 4. července 1820)
	1821	Światopołk-Mirští	Tomasz Bogumił Jan Światopołk-Mirski	ano	Ž	Rod pocházející z Mjor, titul udělen kvůli mylnému domnění, že rodina pochází z dynastie Rurikovců, resp. od knížat z Turova

Tyto knížecí rody byly polského původu či dokonce trvale usazené v Polsku, případně na Litvě, nikdy jim ale nebyl jejich knížecí stav přiznán polskými nebo litevskými autoritami. Jejich knížecí titul se vázal na povýšení od cizích panovníků.

• Paskevičové-Erivaňští (Ivan Fjodorovič Paskevič) - Ukrajinec, maršál a pokořitel Polska, od r. 1831 polský místodržící, obdržel r. 1831 ruský nikoli polský titul "kníže varšavský", žijící rod