Svatý týden

Svatý týden či Pašijový týden, příp. též Velký týden, je významné období křesťanského liturgického roku, ve kterém si křesťané téměř všech vyznání připomínají poslední týden Ježíšova pozemského života, jeho smrt na kříži a vzkříšení.

Svatý týden začíná Květnou nedělí a končí Velikonocemi (nedělí Vzkříšení). Některé dny Svatého týdne jsou označeny zvláštním přívlastkem: Škaredá středa, Zelený čtvrtek, Velký pátek a Bílá sobota.

Mezi tradiční zvyky spojené se Svatým týdnem patří „odlet zvonů do Říma“. Při Gloria na Zelený čtvrtek se naposledy rozezní zvony a varhany, které umlknou až do Velikonoční vigilie. Místo zvonů se používají dřevěné řehtačky a klapače (s tímto zvykem se lze setkat zejména v oblastech se silnými folklórními tradicemi, např. na Slovácku, Valašsku, Chodsku či v Pošumaví).

Tradiční názvy jednotlivých dní
Den v týdnu Pojmenování
Neděle Květná
Pondělí Modré a říká se i Žluté
Úterý Šedivé
Středa Sazometná, lidově také Smetná nebo Škaredá
Čtvrtek Zelený
Pátek Velký
Sobota Bílá
Neděle Boží hod Velikonoční
Velikonoční vajíčka se jí na Červené (Velikonoční) pondělí

Zvyklosti spojené s jednotlivými dny
  • Škaredá středa nebo také sazometná středa: jméno získala podle toho, že se tento den vymetaly komíny. Podle lidové pověry se v tento den lidé neměli mračit, aby se nemračili všechny středy v dalším roce. Škaredá středa přísluší do pašijového týdne, v tento den se Jidáš mračil na Ježíše.
  • Zelený čtvrtek: Český přívlastek zelený byl převzat z němčiny, kde zkomolením původního názvu Greindonnerstag (lkavý čtvrtek) vznikl Gründonnerstag (zelený čtvrtek).[1] Podle pověry se v tento den jedla zelená strava (špenát, zelí atd.), aby byl člověk celý rok zdravý. O Zeleném čtvrtku se při liturgii naposledy rozeznívají kostelní zvony a utichají až do velikonoční vigilie („odlétají do Říma“; viz též pověsti o zvonech), místo zvonů a zvonků nastupují řehtačky, klapačky a hrkači.
  • Velký pátek, den Kristova ukřižování, je v lidových pověrách spojován s magickými silami. V tento den se měly otevírat hory, které vydávaly své poklady a v tento den se nemělo nic půjčovat, protože půjčená věc by mohla být očarovaná; nesmělo se hýbat se zemí (rýt, kopat, okopávat) ani prát prádlo, protože by bylo namáčené do Kristovy krve.
  • Bílá sobota, den ve znamení hudby a lidových tradic jako symbol ukončení pátečního půstu. Znamená čas na pečení velikonočních beránků a mazanců.
  • Neděle velikonoční (Vzkříšení): Vlastní den oslav Velikonoc. Tradičně byl ve znamení dobrého jídla, slavnostního oblečení pokud možno s novými částmi oděvu a všeobecného veselí. V církvi se koná nejslavnější bohoslužba náboženského roku. Začátek tradičně bývá o půlnoci mezi Bílou sobotou a následující nedělí, ale z praktických důvodů se často začíná dříve, ještě na Bílou sobotu večer. Součástí bohoslužby bývá i udělování křtu, především katechumenům, kteří se předtím na křest delší dobu připravovali, a obnova křestních slibů u stávajících členů náboženské obce. V tento den vyjíždějí se zprávou o zmrtvýchvstání Krista jezdci ve svátečních oblecích na ozdobených koních a oznamují tuto novinu lidem v Lukavci a Nových Dvorech na Novojičínsku. Tento zvyk je zapsán na "Seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury Moravskoslezského kraje".

Odkazy

Reference
  1. ADAM, Adolf. Liturgický rok; historický vývoj a současná praxe. Praha: Vyšehrad, 1998. ISBN 80-7021-269-1. Kapitola Večerní slavnost na Zelený čtvrtek – Památka večeře Páně, s. 69.

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.