Sedm hlavních hříchů

Výčet sedmi hlavních hříchů zavedl na konci 6. století papež Řehoř I. Veliký, ovšem otázka jejich vzniku je nejasná. Podle některých autorů jde o upravenou verzi seznamu osmi zlozvyků, vytvořeného ve 4. století Evagriem z Pontu.[1]

Jednotlivé položky sice už zůstaly od vzniku seznamu neměnné (maximálně v některých jazycích se měnily termíny za účelem lepšího vystižení podstaty daného hříchu, v češtině např. nestřídmost-obžerství), pořadí však stálé nebylo. Jako první je dnes standardně uváděna pýcha a většinou tomu tak bylo i dříve, jak ukazují díla sv. Tomáše Akvinského nebo i Dantova Božská komedie,[2] nicméně nebylo tomu vždy tak: na počátku 14. století byla na prvním místě uváděna nestřídmost (resp. obžerství).[3]

V moderní době se vyskytly i návrhy na zavedení nového výčtu, žádný z nich však výrazněji neuspěl. Tomlin zmiňuje jako příklad návrh filosofa Juliana Bagginiho, přičemž konstatuje, že tyto moderní seznamy mají sklon zaměňovat příčiny s příznaky.[4] Zvláštním případem je novinářská kachna z března 2008, podle níž měla katolická církev seznam aktualizovat, viz sekce „Nové smrtelné hříchy“.

V roce 1589 přiřadil Peter Binsfeld ke každému z hříchů jednoho z biblických démonů. Jméno každého z nich je uvedeno u příslušného hříchu.

• Démonem spojovaným s pýchou je Lucifer.
• Démonem lakoty je Mamon.
• Démonem závisti je Leviatan.
• S hněvem je spojován samotný Satan.
• Démonem smilstva je Asmodeus.
• Démonem obžerství je Belzebub.
• Démonem lenosti je Belfegor.

V březnu 2008 prolétla světovými médii zpráva o tom, že katolická církev (resp. její Apoštolská penitenciatura) rozšířila počet sedmi smrtelných hříchů či že nahradila jejich seznam 7 moderními smrtelnými hříchy, aby vedla věřící k poznání, že svým jednáním zasahují své bližní, své okolí, ale i přírodu. Mělo jít např. o znečišťování životního prostředí, genetické modifikace, pokusy na lidech, sociální nespravedlnost, ožebračování lidí, shromažďování nemravného bohatství a distribuci drog.[6][7]

Zpráva se ukázala jako nepravdivá. Vznikla nepochopením a zkreslením rozhovoru biskupa Gianfranca Girottiho, regenta Apoštolské penitenciatury pro L'Osservatore Romano.[8][9][10] Biskup Girotti žádné nové hlavní hříchy nedefinoval ani nevytvořil žádný seznam, pouze v rozhovoru (mimo jiné) mluvil o sociálních hříších moderního světa, zdůrazňoval jejich závažnost a vyjmenoval některé jejich příklady. Pojem smrtelný hřích v celém rozhovoru vůbec nepadl. Všechny zveřejněné seznamy jsou výtvory novinářů, přičemž některé obsahují položky, které se v rozhovoru vůbec neobjevily (např. „genetické modifikace potravin“).

Sociální hříchy jsou konkrétní projevy sedmi hlavních (smrtelných) hříchů a jejich seznam v žádném případě nerozšiřují. Mohou být ale smrtelnými hříchy ve smyslu závažnosti.[11] Také se nejedná o nic nově definovaného, ale spíše jen o upozornění, že význam tohoto druhu hříchů, která církev odsuzovala už dlouhodobě, roste.

Přestože římskokatolická církev na mnoha místech tvrzení o nových smrtelných hříších dementovala, mimo jiné i oficiálním prohlášením České biskupské konference[10], Česká televize odvysílala reportáž o zavedení nových smrtelných hříchů a doplněnou o zlehčující sekvence ještě jednou, v publicistickém pořadu 168 hodin[12]. Zejména tato prezentace ČT byla chápána řadou katolíků jako útok na církev[13] či příklad nedbalosti při přebírání zpráv z druhé ruky, nekompetence redaktorů v oblasti náboženské problematiky, neochoty médií přiznat vlastní chybu a běžného obrazu našeho zpravodajského světa[14][15], případně obzvlášť okatou kombinaci obojího.[16][17]

V roce 1973 napsal etolog K. Lorenz knihu Osm smrtelných hříchů (též Osm smrtelných hříchů civilizace, Die Acht Todsünden der zivilisierten Menschheit). Těmito hříchy podle něj jsou:

• Přelidnění Země,
• ničení životního prostředí,
• závod člověka se sebou samým
• ztráta schopnosti prožívat city,
• genetický úpadek,
• rozchod s tradicí,
• rostoucí poddajnost lidstva vůči doktrínám,
• zbrojení atomovými zbraněmi.

LaVeyův satanismus považuje všech sedm hříchů křesťanství za pozitivní, pokud vedou k uspokojení hříšníka. Označuje je za „takzvané“ hříchy, protože nesouhlasí s názorem na jejich škodlivost, naopak jejich potíraní považuje za zhoubné. Tyto „hříchy“ považuje za projev přirozených instinktů, které není třeba potlačovat. Satanská bible uvádí jako osmý bod svého Devatera: „Satan znamená všechny takzvané hříchy, jelikož vedou k fyzickému, mentálnímu nebo emočnímu uspokojení.“ Namísto sebeničící obětavosti, pokořování a altruismu staví vzájemnost, odpovědnost a společný prospěch, přičemž v křesťanství a jeho morálce tyto hodnoty neshledává.

• Ve svém díle Božská komedie využívá Dante Alighieri tyto hříchy jako stupně v očistci, kterými musí projít duše zemřelého a od hříchů se očistit tím, že se naučí protikladné ctnosti. Jsou to: pokora, štědrost, přejícnost, mírumilovnost, cudnost, střídmost a činorodost. Podobně v Ráji jsou z důvodů literární paralely rozděleni ctností podle toho, kterou z těchto ctností nejvíce projevili. Toto pojetí je sice plodem básníkovy fantazie, přesto se nijak nerozchází s oficiálním katolickým pohledem. Stupně pekla se drží aristotelského rozlišení mezi hříchy ze slabosti a hříchy ze zloby.
• Ve filmu Sedm byly hříchy použity jako inspirace a scénář činnosti sériového vraha.
• Sochy hříchů a ctností od Matyáše Brauna zdobí průčelí Hospitalu v areálu Kuksu.
• Hieronymus Bosch roku 1485 namaloval olejem na dřevě 120 × 150 cm obraz Sedm smrtelných hříchů. Dnes se nachází v Museo del Prado, Madrid.