Pokora

Pokora je stav mysli, či pocit, kdy si osoba uvědomuje vlastní nedokonalost či závislost na někom. Člověk si uvědomuje závislost na tzv. „vyšších mravních požadavcích“ a má tak důvěru, když se to od něho očekává, a ne když potřebuje neúměrně velebit sám sebe. Opakem pokory je pýcha (lat. superbia). Také by se dalo říct, že opakem pokory může být „neustálé srovnávání sebe s druhými: ten je víc, ten je míň, v tomhle jsem byl zkrácen“, neboť „pravá pokora je pravdivost, uznání skutečnosti: respektuji jedinečné povolání své i každého člověka a nesnažím se je srovnávat, posuzovat, hodnotit“[1].

Pokora se projevuje skromným chováním a nesobeckostí, což jsou rysy člověka, který respektuje druhé. Pokora vyrůstá z vědomí vlastní jedinečnosti a zároveň pocitu vlastní slabosti a nedokonalosti vzhledem k požadavkům vyšších bytostí.

V každém náboženství existuje rituální metodika. V křesťanství je to pokání v modlitbě, v buddhismu osvícení v meditaci, v hinduismu vysvobození od karmy vykoupením z reinkarnace - meditací nad osvobozením od viny, nabývané špatným životem, v judaismu dodržováním příkazů tóry a modlitbami na svátky, především na Nový rok a Den smíření. V islámu je pokora před Bohem vyjadřována dodržováním příkazů koránu a sunny (šaríja) a vnějšími gesty při modlitbě a vstupu do mešity, atd.

V judaismu patří pokora - šiflut (שִׁפְלוּת) mezi ctnosti.

A to světlo nad člověkem vyjadřuje míru lásky jeho duše k bližnímu. Souznění duší v lásce je předzvěstí souznění s láskou Boží. A souznění muže a ženy je souznění, kdy oba přestávají cítit hranice svého bytí a jsou jedno tělo a jedna duše. A to je Početí v pokoře a lásce Boží k sobě navzájem skrze lásku lidskou.^[zdroj?!]