Indoktrinace

Vzhledem k sociální povaze člověka jako tvora, je určitá míra indoktrinace přirozená ve vztahu rodiče a dítěte, kdy skrz ni dochází k učení a předávání hodnot a tvořící základní předpoklad vytvoření stabilní společnosti. Hranice mezi učením a indoktrinací je většinou určená tím, že po indoktrinaci se u dané osoby očekává, že nebude pochybovat, či kriticky přemýšlet nad danou doktrínou.[3] Na rozdíl od nezbytně autoritativního předávání například mateřského jazyka nebo pravidel chování dětem v průběhu jejich socializace je indoktrinace pejorativní označení pro podobně autoritativní či manipulativní ovlivňování dospělých, často v zájmu nějaké mocné skupiny.

Zjevná indoktrinace pod nátlakem je typická pro totalitní ideologie a režimy. Přímou ukázkou indoktrinační praktiky může být státní využívání škol, jako média pro propagandu, k čemuž inklinují převážně právě autoritářské režimy.[4] Indoktrinace však může mít i méně nápadné podoby společenského nebo mediálního tlaku, propagandy či reklamy.

Může využívat jednostranných informací nebo i podvědomých psychologických mechanismů, aby tak obešla vědomou kritiku ze strany indoktrinovaných. Mocným prostředkem indoktrinace je také působení davu, například při masových manifestacích a podobně. Indoktrinaci jako fenomén můžeme pozorovat v mnohých oblastech společnosti. Dvě důležité oblasti jsou politika – příkladem můžou být autoritářské režimy dvacátého století v Německu, Sovětském svazu, či Číně – nebo náboženství, obzvláště v ortodoxnějších náboženských frakcích, či v sektách.

Indoktrinace, jako metoda pro kontrolu společnosti, je součástí modelu propagandy vytvořeném Edwardem S. Hermanem a Noamem Chomskym, ten se z pohledu politické ekonomie snaží o vysvětlení způsobů manipulace s lidmi přes propagandistické metody v médiích.[5]

Indoktrinace se silně opírá o normu lidského chování, která byla zpočátku výhodná pro zachování druhu, ale v masové společnosti moderní civilizace může být obzvlášť nebezpečná, tedy o pocit kolektivního agresivního nadšení. Tento pocit byl pro naše předky velice užitečný při obraně své sociální skupiny a často ho doprovázely fyziologické jevy, např. šimrání pokožky, napjaté držení těla atd. Podobně jako u jiných instinktivních způsobů chování je kolektivní agresivní nadšení spouštěno úzce definovanými podněty.

Demagogové skrze historii působili právě na tyto podněty, na které jsme naprogramováni reagovat. Jedním z takových podnětů jsou situace, které vyžadují bojový zásah ve prospěch určité sociální jednotky, např. rodina, národ, sportovní klub nebo i něco abstraktního, například nějaké přesvědčení, morální hodnoty nebo názor. Podobně jako u jiných emocí není tato euforie brzděna uvědoměním, že daný objekt není hoden tak intenzivní obrany.

Dalším podnětem, který může dobře posloužit při vyvolávání kolektivního agresivního nadšení, je ohrožení hodnot, které je třeba obhajovat. Často se tak činí prostřednictvím určitého nepřítele, který je vyobrazen jako hrozba pro dané hodnoty. Tento nepřítel může být i vymyšlený nebo abstraktní. Jako příklad si můžeme uvést světový kapitalismus, imperialismus, komunismus atd.

Nebezpečnost tohoto stavu spočívá v tom, že se danému jedinci zdají všechny ostatní hodnoty nicotné a té jedné je bezmezně odevzdán. Své síly tak ztrácejí především instinktivní zábrany škodit svým bližním a zabíjet je. Součástí tohoto prožitku je i posun rozumových úvah do pozadí. Demagogové jsou si této skutečnosti dobře vědomi a počítají s ní při svých propagandistických postupech. Například Hitler znal všechny strategie moderní masové psychologie, které zneužil ve svůj prospěch.

Lidé nejvěrněji slouží ideálům, které si osvojili v mládí. Na základě tohoto poznatku demagogové uměle vytvářeli klíčové podněty, které by je uvedly v chod. Pozoruhodné je, že se při procesu indoktrinace demagogové opírají o dokonalý a zcela obšťastňující pocit osobní svobody u indoktrinovaného jedince. Plně indoktrinovaný člověk si není vědom ztráty svého svobodného myšlení a dá se s ním tedy jednoduše manipulovat.

Zajímavá je i skutečnost, že sociálně nejlépe způsobilí a dobrosrdeční lidé jsou často náchylní k indoktrinaci, především kvůli jejich skutečné ctnosti a věrnosti.[6]