Fiskální politika

Fiskální politika (rozpočtová) je součást hospodářské politiky státu. Fiskální politikou rozumíme proces utváření daňové soustavy a veřejných výdajů s dvěma cíli. A to pomoc utlumit výkyvy hospodářského cyklu a přispět k zachování rostoucí ekonomiky s vysokou zaměstnaností bez vysoké a kolísavé inflace. Na rozdíl od monetární politiky, která pečuje o stabilitu měny, je fiskální politika nástrojem aktivního zasahování státu do hospodářství.

Původ

Slovo fiskální pochází z lat. fiscus, původně košík, později státní pokladna, a vyjadřuje spojitost s daněmi. Daně původně sloužily k pokrytí potřeb panovnického dvora a armády, později i pro financování veřejně prospěšných staveb (silnice, průplavy, železnice, školy atd.) a pro financování veřejných statků (bezpečnost a policie, zdravotnictví, školství, ochrana prostředí a další). Jak rozsah funkcí státu v souvislosti s modernizací od 18. století rostl, rostl i jeho podíl na celku hospodářství a tedy i míra zdanění. Během 20. století se moderní státy staly tak významnými účastníky hospodářského života, že mohly aktivně ovlivňovat chod hospodářství jako celku.

Významnou teorií tohoto ovlivňování se stalo keynesiánství, teorie britského ekonoma Johna Maynarda Keynese, která nejen vysvětlovala souvislosti makroekonomických jevů (hrubý domácí produkt, zaměstnanost, agregátní poptávka, inflace atd.), ale poskytovala i návod, jak je zejména prostředky fiskální politiky ovlivňovat. Keynesiánství bylo úspěšné jako metoda boje proti cyklickým hospodářským krizím, od 60. let však naráželo na problémy a stalo se terčem kritiky monetaristů, kteří naopak propagovali omezování státních zásahů a za hlavní úkol státu pokládali péči o stálost měny.

I když důsledná monetaristická politika by měla vést k omezování daní i státních výdajů, ve skutečnosti se jí to nedaří, protože proti ní působí tlaky na rozšiřování působnosti státu, kterým se moderní demokratické společnosti těžko mohou bránit. Při vší kritice „pečovatelského státu“ objem veřejně financovaných sociálních, zdravotních a vzdělávacích služeb přirozeně narůstá, například díky prodlužování průměrné délky života, zdokonalování zdravotních technik, prodlužování školního vzdělávání atd. Díky tomu ovšem přibývá tzv. mandatorních, to jest zákonem předepsaných výdajů a možnosti aktivní fiskální politiky státu se tak spíše zužují.

Pomocí fiskální politiky může veřejná správa ovlivnit:

  • rozdělení příjmů (přerozdělování)
  • agregátní poptávku
  • úroveň ekonomické aktivity
  • a v důsledku toho i zaměstnanost
  • způsob využívání zdrojů (například ekologické a energetické daně).

Nástroje fiskální politiky
    • Automatické stabilizátory – působí stále a automaticky vyrovnávají výkyvy agregátní poptávky a nabídky (např. progresivní daň z příjmu, pojištění v nezaměstnanosti…)
    • Záměrná opatření – jednorázové opatření, které ovlivňují agregátní nabídku i poptávku (změna daňové sazby, změna struktury výdajů z rozpočtu…)
    • Daně – představují příjmy do státního rozpočtu
    • Transfery – dotace do podnikatelské sféry, podpora v nezaměstnanosti nebo zdravotně postižených…
    • Vládní výdaje na nákup zboží a služeb – představují výdaje ze státního rozpočtu

Formy fiskální politiky

Fiskální politika může nabývat dvou forem a to tzv. vestavěných stabilizátorů nebo také diskreční politiky.

Vestavěné (automatické) stabilizátory

Jejich hlavním cílem je vyrovnávat kolísaní ekonomiky. Vláda nemusí okamžitě přijímat, zvláštní opatření k cyklickým výkyvům ekonomiky a přesto bude docházet k samovolnému zmírnění těchto výkyvů. Příkladem takových stabilizátorů může být progresivní zdanění, či podpora při nezaměstnanosti. Pro lepší představu podpora při nezaměstnanosti ovlivňuje výkyv zespoda, recese nebude tak hluboká. Díky podpoře nemusí spotřebitel snížit své výdaje na nulu. Na druhou stranu progresivní zdanění omezí cyklický výkyv seshora, expanze nebude tak vysoká. Jinými slovy v době expanze, příjmy rostou, avšak s rostoucími příjmy dochází ke změně daňového pásma. Tudíž lidé zaplatí více na daních.

Diskreční politika

Nebo také automatická politika s volností rozhodování, občas také nazývaná "aktivní". Vláda se snaží pozorovat trend a přijímat opatření, jejichž dopad má vliv na hospodářskou politiku. K těmto zásahům se přistoupí až v moment, kdy se vestavěné stabilizátory jeví jako nedostatečné. Jedná se např. o:

  • daňové sazby (jejich výše, struktura) - v případě expanze jejich snižování, naopak v případě útlumu jejich zvyšování
  • změna investičních výdajů (stavba.dálnic, výstavba nových obytných domů)- pro expanzi ekonomiky jejich zvýšení pro útlum snížení
  • veřejné práce (změna v sociálních dávkách, rekvalifikace)

Diskreční politika může mít za cíl buď ekonomiku podpořit nebo utlumit. následně se pak bavíme o politice expanzivní nebo restriktivní viz. níže.

Typy fiskální politiky

Podle poměru příjmů a výdajů státního rozpočtu můžeme fiskální politiky teoreticky rozdělit na tři typy:

Expanzivní fiskální politika

Expanzivní fiskální politika se orientuje na růst výkonu ekonomiky. Znamená to, že se státní výdaje zvyšují nebo se snižují čisté daně. Veřejné výdaje jsou větší než vybrané daně, takže vzniká schodek (deficit) státního rozpočtu, čímž roste státní dluh. Expanzivní fiskální politika se snaží stimulovat růst výkonu ekonomiky prostřednictvím růstu státních výdajů a projeví se krátkodobým růstem HDP. Přes všechny teoretické námitky pracují moderní státy většinou se schodkovým státním rozpočtem a spokojují se jen s tím, že se snaží tento schodek a kumulovaný státní dluh udržovat v jistých mezích (viz např. Maastrichtská kritéria Evropské unie).

Fiskální expanze může v krátkém období vést k růstu reálného produktu, k poklesu nezaměstnanosti a k růstu cenové hladiny. V dlouhém období však dojde pouze k růstu cenové hladiny.

Neutrální fiskální politika

Veřejné výdaje se rovnají vybraným daním, státní rozpočet je tudíž vyrovnaný. Tento stav představuje zřejmě těžko dosažitelný ideál, neboť se vyskytuje jen zcela výjimečně.

Restriktivní fiskální politika

Restriktivní fiskální politika se orientuje na pokles výkonu ekonomiky. Veřejné výdaje jsou menší než daně, takže se snižuje státní dluh. Restriktivní fiskální politika má smysl tehdy, má-li stát veliký státní dluh; jinak by totiž znamenala, že stát vybírá zbytečně vysoké daně. Ve skutečnosti jsou však všechny moderní státy spíš více než méně zadluženy, přesto se jim nedaří restriktivní politiku zavést. Federální rozpočet USA byl za posledních 40 let v přebytku jen v roce 1999 a 2000 (díky iniciativě prezidenta Clintona).[1]

Jelikož státní příjmy závisejí mimo jiné na vývoje ekonomického cyklu, plánování přesné hodnoty deficitu (přebytku) ex ante se v praxi typicky ukazuje jako nedosažitelné.

Fiskální restrikce povede v krátkém období k poklesu reálného produktu, k růstu nezaměstnanosti a k poklesu cenové hladiny. V dlouhém období dojde však jen k poklesu cenové hladiny.

Cíle fiskální politiky
  • bezprostřední – regulace agregátní nabídky a poptávky
  • konečné – regulace zaměstnanosti a dosažení cenové stability

Metody získávání prostředků

K vedení své politiky potřebuje stát získávat prostředky na její financování. Mezi tyto prostředky patří:

  • Přímé a nepřímé daně
  • Ražebné
  • Vydávání dluhu
  • Rozpouštění rezerv
  • Prodej aktiv (hmotných či nehmotných)
  • Výnosy z vlastnictví aktiv (například dividendy z podílů ve společnostech)
  • Fondy z mezinárodních institucí

Mezi hlavní metody státního financování dnes patří různé formy zdanění. Příkladem mohou být DPH či spotřební daň za nepřímé daně a daň z příjmů fyzických osob za daně přímé.

Dalším významným prvkem získávání prostředků je vydávání státního dluhu. V České republice se toto děje v podobě státních dluhopisů nebo pokladničních poukázek.

Ražebné je metodou používanou hojně v historii. Tento termín označuje získávání prostředků z emitace nových peněz[2]. Tato metoda se ale historicky ukazuje jako problematická jako zdroj financování, neb při nadměrném užívání může vést k pádivé inflaci, či dokonce hyperinflaci v krajních případech.

Fiskální deficity

V dnešních veřejných financích je důležité vnímat rozdíl mezi strukturálním a cyklickými deficity. Část rozpočtu je aktivní tedy určovaná opatřeními hospodářské politiky (diskreční politikou), tyto výdaje jsou např. stanovení daňových sazeb nebo výše výdajů na obranu). Nicméně značná část rozpočtu je cyklická, určena pasivně stavem hospodářského cyklu. Jinak řečeno výší národního důchodu a produktu. Aby tomto bylo vyjasněno rozlišujeme strukturální a cyklický rozpočet takto:

Skutečný rozpočet
  • Zachycuje skutečné výdaje, příjmy a deficity daném období.

Strukturální rozpočet
  • Počítá, jaké byly státní příjmy, výdaje či deficity, kdyby ekonomika fungovala nahladkně potenciálního produktu.

Cyklický rozpočet
  • Kalkuluje dopad hospodářského cyklu na rozpočet. Měří změny v příjmech, výdajích a deficitech na úrovni potenciálního produktu, ale nachází se v konjuktuře nebo recesi. Je to tedy rozdíl mezi skutečným a strukturálním rozpočtem

Tyto rozpočty jsou úzce spjaty s formami fiskální polity. Strukturální výdaje a příjmy jsou ve většině případů z částí sz uzákoněných diskrečních programů. Načež cyklické výdaje a a deficity tvoří ty daně a výdaje, které vznikají automatickými stabilizátory.[3]

Problémy fiskální politiky

I přesto, že hlavním cílem fiskální politiky je stabilizovat makroekonomickou situaci ve státě. Můžou nastat problémy způsobené fiskální politikou, která namísto stabilizace makroekonomické situace způsobí komplikace. Dále rozebereme dva hlavní problémy fiskální politiky a to vytěsňovací efekt časové zpoždění.

Vytěsňovací efekt

Je efekt ke kterému dochází nejčastěji. Tento efekt budeme demonstrovat na příkladu mějme vládu, která provádí expanzivní politiku se zvýšenými státními výdaji. Díky růstu produktu roste na trhu s peněz poptávka po penězích. S rostoucí poptávkou po penězích se budou zvyšovat úrokové míry. Vyšší úroková míra zvýší náklady investic soukromých subjektů. Ti se zachovají racionálně a svoje investice omezí. V tomto případě vládní výdaje vytěsnily soukromé investiční výdaje. Cílem sice bylo zvýšení produktu, nicméně došlo k částečnému snížení vlivem soukromých investic. O jak velký pokles půjde, záleží na citlivosti soukromých investic.

Časové zpoždění

Představme si situaci, kdy se ekonomika dostává do recese. V moment, kdy vláda dostane data, rozhodne se zakročit a podnikne expanzivní fiskální politiku, v podobě snížení daní.Celý legislativní proces od podání návrhu přes schválení parlamentem, podepsání prezidentem a následným vstoupením v platnost trvá nemalý čas. Než nižší daně budou mít efekt na ekonomiku uběhne další čas. V konečném důsledku může dojít k tomu, že se ekonomika už nenachází ve stavu recese, ale ve stavu expanze. Dodatečné podpoření ekonomiky nacházející se v expanzi může vést k inflaci. Tento jev jsme mohli pozorovat např. při pandemii COVID-19, kdy česká vláda pomáhala svými ekonomickými balíčky ve většině případů ex post.[4]

Fiskální politika a otevřená ekonomika

Představme si malou otevřenou ekonomiku např. Česká republika s volným pohybem mezinárodního kapitálu. Dle předpokladu je to taková ekonomika, která nemůže svou úrokovou míru měnit jinak než se pohybuje úroková míra ve světě. A to protože úrokový diferenciál by za jinak stejných podmínek (zejména za jinak stejného rizika) vedl k okamžitým přesunům kapitálu, které by výsledně vedly k přizpůsobení se domácí úrokové míry úrovni světové úrokové míry[5]. V tomto případě fiskální politika státu je ovlivněna účinnosti měnového kurzu.

Fiskální expanze
  • Pro krátké období platí, že pokud dojde k zvýšeným vládním nákupům, dojde k růstu produktu a přes trh peněz také k růstu domácí úrokové míry. Úroková míra se dostává nad hladinu světové a díky této příležitosti dojde k investicím ze zahraničí (kupování domácí měny). Dochází k tlaku na zhodnocení domácí měny, díky zvýšené poptávce. Centrální bance nakonec nezbyde nic jiného než skoupit přebytečnou zahraniční měnu za domácí. Tím se zvýší peněžní zásoba a úroková míra klesne opětovně na úroveň světové. Výsledkem bývá, že úroková míra zůstavá na úrovni ve které byla na počátku, nicméně dochází ke zvýšení produktu

Fiskální restrikce
  • Opět pro krátké období, rozhodne-li se vláda k snížení vládních nákupů dojde k poklesu produktu. Pokles produktu způsobí pokles poptávky po penězích A dojde k přesně obrácenému efektu než při fiskální expanzi. Úroková míra se dostane pod hodnotu světové a tak se investoři začnou zbavovat domácí měny a začnou nakupovat investice v cizí měně za vidinou zisku. K tomu si však budou muset směnit měnu a dochází tak k přebytku domácí měny na devizových trzích. Vznikající tlak na znehodnocení domácí měny donutí centrální banku ke skupování domácí měny. Dojde k snížení peněžní zásoby s cílem navrátit domácí úrokovou míru na úroveň světové. Výsledek je původní úroková míra a nižší produkt.

Fiskální expanze
  • Pro krátké období dochází opět ke zvyšování vládních nákupů, což následně vede k růstu produktu, domácí úrokové míry. Toto motivuje zahraniční investory, kteří začínají kupovat domácí měnu. Zvýšená poptávka po domácí měně vede ke zhodnocení domácí měny. Zhodnocení domácí měny způsobuje, že se export domácí země stává na světových trzích "dražší" a import do domácí země "levnější". Toto má za důsledek, že se čistý export začne zhoršovat díky tomu začne klesat HDP. Výsledkem bude, že se úroková míra stabilizuje na počáteční úroveň a stejně tak i produkt.

Fiskální restrikce
  • Opět pro krátké období, jestliže dochází k poklesu produktu vlivem fiskální restrikce. Což bude vést k poklesu poptávky po penězích a díky tomu začne klesat úroková míra. Pokles domácí úrokové míry pod úroveň světové způsobí odliv finančních investorů. Přebytek domácí měny na devizovém trhu způsobí znehodnocení domácí měny. Znehodnocení domácí měny vyvolá růst exportu a pokles importu. Avšak čistý export se zlepší a dojde k růstu produktu. Opět se produkt i úroková míra stabilizuje na původní úroveň.

Obecně v systému s fixním měnovým kurzem má fiskální politika vliv na ekonomiku. To nelze tvrdit o systému s flexibilním měnovým kurzem, kde dopady, jak expanzivní tak restriktivní politiky nemají skoro žádný vliv.

Fiskální a monetární politika

Tyto dva typy politiky jsou hlavními metodami, jimiž stát ovlivňuje svoji ekonomiku v krátkodobém horizontu.

Fiskální politika se věnuje otázce výše daní, státních výdajů, aj. Ekonomickou aktivitu pak ovlivňuje výší těchto proměnných, vedením deficitního, či naopak přebytkového rozpočtu, používáním fiskálních stimulů a dalších metod k ovlivnění agregátní poptávky. V západních demokraciích je za vedení fiskální politiky typicky zodpovědná vláda pod dohledem legislativy. Je zde tedy velmi patrné rozhodování na základě politiky a vliv voličů.

Monetární politika se naopak zabývá výškou inflace a stabilitou měny. Ekonomickou aktivitu ovlivňuje svěřenými nástroji jako jsou například výše úrokových sazeb v ekonomice a prováděním operací na otevřeném trhu. Dle ekonomické teorie je záhodné důsledné oddělení mezi osobami řídícími fiskální a monetární politiku[6]. V moderních zemích je proto monetární politika typicky vedena národní (centrální) bankou s různící se mírou nezávislosti na vládě a politicích.

Největšího účinku je pak typicky dosaženo pokud obě tyto politiky pracují v souznění. Problematice použití fiskální a monetární politiky a jejich efektivitě se věnuje debata Ando-Modigliani/Friedman-Meiselman.

Odkazy

Reference

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Fiscal policy na anglické Wikipedii a Fiskalpolitik na německé Wikipedii.

  1. Archivovaná kopie. www.cbo.gov [online]. [cit. 2008-11-23]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-04-12.
  2. Seigniorage [online]. [cit. 2020-03-20]. Dostupné online.
  3. Budget explainer: what is a structural deficit and why does Australia have one? [online]. [cit. 2022-03-31]. Dostupné online.
  4. Fiskální politika [online]. [cit. 2022-03-31]. Dostupné online.
  5. Fiskální ekonomika v otevřené ekonomice [online]. Dostupné online.
  6. Fiscal Policy and Monetary Policy: Restoring the Boundaries [online]. [cit. 2020-03-21]. Dostupné online.

Literatura
  • Frank R. H. – Bernanke B. S., Ekonomie. Praha: Grada, 2002 – 803 s. ISBN 80-247-0471-4
  • Samuelson P. A. – Nordhaus W. D., Ekonomie. Praha 1991
  • Stiglitz J. E., Ekonomie veřejného sektoru. Praha: Grada, 1997 – 661 s. ISBN 80-7169-454-1

Související články

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.