Hospodářský cyklus

Hlavním znakem hospodářského cyklu je pravidelné opakování ekonomického růstu a následného poklesu. To může být dáno přirozenou nebo umělou periodicitou.

Typický je vliv ročního cyklu: Jednoznačně je patrný například na stavebnictví. Čím kratší cykly, tím lokálnější mají charakter: Globální systém má příliš velkou setrvačnost, než aby se na něm projevily, spíše se vyruší. Naopak místně mohou být právě krátké vlivy značné: Hospodský snadno pozná, že ve vedlejší továrně opět měli výplatní den. Za celkové zkoumání tedy stojí pouze dlouhodobé cykly. Ekonomika se typicky zkoumá zvnějšku, pozorováním jejího chování, její vnitřní model není znám. Lze postupovat buď tak, že se k pozorovanému chování zpětně dohledávají příčiny (neočekávaný pohyb cen komodit, zdánlivě bez příčiny), nebo tak, že se nejdříve formuluje hypotéza o budoucích důsledcích známé změny a následně se tato empiricky ověřuje. Výsledkem má být zjištění citlivosti konkrétních parametrů ekonomiky na konkrétní jevy a na základě toho předvídat výsledek pro příští podobné situace.

Jedním z předpokládaných vlivů je jedenáctiletý Sluneční cyklus: Vliv na ekonomiku má přicházet na jedné straně přes zemědělství, na druhé straně přes vliv slunečního větru na elektrická zařízení na Zemi. (např. kolapsy rozvodných sítí v Kalifornii, Itálii a Německu během první dekády 21. století). Největší pozornost národohospodářů a investorů se zaměřuje na střednědobé tzv. Juglarovy cykly (business cycle), které nejvýrazněji ovlivňují konjunkturu a mají celou řadu projevů. Nejzávažnĕjší z nich jsou cylický pokles výroby a cyklická nezaměstnanost. Mezi závažné projevy cyklického hospodářského poklesu patří též finanční krize, prudký pokles akciových kurzů a úpadky firem. Od dob průmyslové revoluce jsou hospodářské cykly a cyklické krize považovány za přirozené jevy resp. za zákonitosti růstu tržní ekonomiky, přičemž existuje řada názorů a škol /smĕrů/, jak je zmírňovat. Současní libertariáni vĕtšinou odmítají zásahy státu do cyklického vývoje ekonomiky.

Ekonomické cykly se však mohou vyskytovat i bez jakýchkoli vnějších vlivů: Pak je periodické (harmonické) kmitání přímo vlastností systému. Základním axiomem ekonomie však je, že trh vždy najde rovnovážný stav, tedy ustálenou hodnotu, ale může docházet k překmitu. To v praxi znamená, že v dané ekonomice existují vlivy, které mají tendenci ji pravidelně vychylovat z rovnováhy. Působením volného trhu následně dochází k návratu do nového rovnovážného bodu, odkud je následně opět vychýlena atd.

Na základě takové úvahy pak např. zastánci liberalismu odmítají zásahy státu do ekonomiky s tím, že místo aby se tak problém řešil, naopak se ještě zhoršuje (přilévání oleje do ohně). Argumentem je, že to byly pravě intervence, které ekonomiku vychýlily, a proto ji další intervence v podobném duchu zpět neuklidní, ale naopak pokřiví ještě více. Nastává paradox, kdy stát bere obyvatelům prostředky, aby je mohl utratit; a utrácí je právě na to, že dále pokřivuje hospodářské poměry a tím lidé trpí znovu a ve větším rozsahu. Odpůrci tzv. "velkého státu", minarchisté, dále tvrdí, že bez vlivů státu by žádné vnitřní oscilování v ekonomice vůbec nevznikalo.[2]

Na rozdíl od pravidelného cyklu fluktuace představují přizpůsobení se trhu po jednorázových událostech. Nelze tedy hovořit o hospodářském cyklu v pravém slova smyslu, ačkoliv tyto jednorázové události mají tendenci se opakovat.

Nepravidelné vlivy na ekonomiku jsou buď impulsní, nebo po jednorázovém přechodu už trvalé. Záleží na flexibilitě ekonomiky do jaké míry se dá těmito vlivy ovlivnit, v jakém územním rozsahu a s jakou svou dynamikou dosáhne nového rovnovážného stavu. Příkladem takových změn mohou být přírodní katastrofy (jako například vlny tsunami v roce 2010 v Indickém oceánu a v roce 2011 v Japonsku), války (v Iráku nebo v roce 2011 sled revolucí v severní Africe a občanská válka v Libyi) a také průlomové technologické objevy (oheň, kolo, kov, uhlí, pára, elektřina, ropa, tranzistor), které všechny nejprve ovlivnily jen určitou část ekonomiky a jejich vliv se postupně přeléval mezi obory k novému ustálenému stavu. Protože jde o nepravidelné jevy (jako např. přechodové jevy), lze se jim bránit jen těžko a spíše plošnými metodami založenými na statistice a řízení rizik.

Monetaristé v čele s Miltonem Friedmanem jsou zastánci monetárního (peněžního) původu hospodářského cyklu. Růst nabídky peněz je určujícím faktorem hospodářského cyklu. Cílem monetární politiky by měl být stabilní růst peněžní nabídky. Pokud nabídka peněz roste příliš rychle, dochází k inflaci a pokud naopak roste pomalu, v ekonomice se objevují deflační tlaky. Rigidní mzdy a ceny při pomalém růstu peněžní nabídky vedou k hospodářskému cyklu.

Rakouská teorie hospodářského cyklu se řadí mezi monetární teorie hospodářských cyklů. Dle této teorie je příčinou hospodářského cyklu činnost centrální banky, která v systému bankovnictví částečných rezerv umožňuje úvěrovou expanzi. Komerční banky mohou tedy vytvářet úvěry nad rámec svých rezerv, čímž efektivně vznikají nové peníze. Tyto peníze směřují do nových investic a ekonomika roste. Růst peněžní nabídky se ale následně projeví všeobecným růstem cen neboli inflací. Inflace způsobí, že projekty, které se jevily jako ziskové, se ve skutečnosti stanou ztrátovými a krachují. Nastává krize, která je očistnou fází hospodářského cyklu.[2]

Zastánci keynesiánství se při vysvětlování hospodářského cyklu soustředí na agregátní poptávku. Pokles agregátní poptávky vede k poklesu příjmů výrobců, zatímco ceny a mzdy se přizpůsobují pomaleji. Reálné náklady výrobců tedy rostou a ti jsou nuceni propustit část zaměstnanců, což vede k růstu nezaměstnanosti a dalšímu poklesu agregátní poptávky. V tuto chvíli by podle této teorie měla zasáhnout vláda a nahradit výpadek agregátní poptávky růstem státních výdajů.

Teorie reálného hospodářského cyklu se soustředí na negativní šoky v ekonomice (např. růst ceny ropy). Po úvodním šoku dojde k poklesu ekonomické aktivity v určitém sektoru, který se postupně přelívá do dalších částí ekonomiky v důsledku čehož dochází ke krizi.

Kolosálním příkladem státních zásahů do průběhu hospodářského cyklu byl tzv. New Deal v USA v polovině 20. století, který se nesl v duchu keynesiánské myšlenky, že "národ obohatíme tím, že budeme rozbíjet okna": Nezaměstnaný totiž dostane práci a bude bohatší. A to vše za peníze od občanů, nebo na dluh, a pak tedy opět od obyvatel.[5]

• Kitchinovy cykly
• Rakouská teorie hospodářského cyklu
• Monetarismus
• Keynesiánství

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Hospodářský cyklus na Wikimedia Commons