S-300

Vývoj protiletadlového systému S-300 byl zahájen v roce 1967 a první systémy byly do Sovětské armády zaváděny od roku 1979[1]. Výrobcem systému je firma Almaz a od roku 1993 je S-300 vyráběn i v ČLR pod názvem Chung Čchi (红旗 hong qi ~ Rudá vlajka). V současné době tento systém slouží v armádách řady zemí. Pokračovatelem S-300 je systém S-400, který byl přijat do výzbroje ruské armády v roce 2007.

Základní prvky systému S-300PM2.

Struktura systému S-300.

Systém S-300 používá v Ruské armádě vojsko PVO, pozemní vojsko a vojenské námořnictvo. Vzhledem ke specifikům jednotlivých druhů vojsk existuje více typů systému S-300, avšak každý z nich obsahuje stejné základní prvky. Jedná se o:

• řídící pracoviště,
• radiolokátory různého určení,
• rakety v odpalovacích kontejnerech.

Na níže uvedeném obrázku jsou pro představu zobrazeny základní prvky systému S-300PM2 ("Favorit"), což je nejmodernější exportní verze systému S-300 pro PVO. Vozidlo s anténou je přehledový radiolokátor typu 64N6E2. Za ním je velitelské vozidlo 54K6E2 s řídícím pracovištěm systému. Dále je zaparkováno odpalovací vozidlo 5P85SE2 - z něho jsou však vidět jen čtyři vztyčené kontejnery. V každém z nich se nachází protiletadlová řízená raketa 48N6E2.

V případě systémů pro pozemní vojska a vojska PVO jsou uvedené základní prvky geograficky rozptýleny v bojové sestavě a v případě námořních typů systému S-300 se nacházejí na jedné lodi. Kromě uvedených základních prvků jsou součástí systému další, buď podpůrná zařízení (např. elektrocentrály), nebo volitelná zařízení (např. specializované radiolokátory)[2].

Uspořádání systému si budeme ilustrovat na níže uvedeném obrázku, který platí pro již zmiňovanou verzi S-300PM2. Bojovou sestavu S-300PM2 tvoří velitelské stanoviště (VS), ke kterému je připojeno až 6 protiletadlových raketových kompletů (PLRK). Komplety mohou být od velitelského stanoviště vzdáleny až 90 km, přičemž spojení s komplety se zajišťuje rádiem. Velitelské stanoviště VS (typu 83M6E2) sestává z velitelského vozidla VV a z přehledového radiolokátoru PR. Velitelské vozidlo (typ 54K6E2) obsahuje řídící pracoviště a slouží k řízení celého systému. Přehledový radiolokátor (typ 64N6E2) slouží k vyhledávání cílů do vzdálenosti 300 km a k určování jejich parametrů.

Komplety sestávají z navigačního radiolokátoru NR a až z 12 odpalovacích vozidel OV. Navigační radiolokátor (typ 30N6E2) slouží k navádění raket na cíle, které byly kompletu předány z VS. Odpalovací vozidla (typ 5P85SE2) slouží k přepravě a k odpalování raket. Protiletadlové řízené rakety jsou převáženy v samostatných kontejnerech, přičemž každé odpalovací vozidlo veze 4 kontejnery. Rakety (typ 48N6E2) se odpalují z vertikální polohy, což umožňuje ostřelování cílů přilétajících z libovolného směru. Dostřel raket je 200 km.

Maximální konfigurace systému S-300 PM2 tak může obsahovat až 6 kompletů, přičemž jeden komplet může mít až 12 odpalovacích vozidel[3]. To znamená, že jeden takovýto systém může mít k palbě připraveno až 288 raket.

Fungování systému S-300

Dva systémy S-300-PM a vozidlo s radarem

Fungování systému S-300 ilustruje schéma na vpravo uvedeném obrázku. Posloupnost kroků je následující:

1. Přilétající cíl je zachycen přehledovým radiolokátorem PR.
2. Data o zachyceném cíli jsou předána do velitelského vozidla VV.
3. Je rozhodnuto o zničení cíle.
4. Data o cíli jsou předána do naváděcího radiolokátoru NR.
5. Naváděcí radiolokátor NR zjistí aktuální souřadnice cíle a cíl ozařuje.
6. Je vydán povel k odpálení protiletadlové rakety.
7. Raketa se navádí na cíl s využitím odrazu ozařující energie.
8. Výbuch bojové hlavice rakety v blízkosti cíle.

U systému S-300 je komunikace mezi naváděcím radiolokátorem a raketou obousměrná. V řídícím kanálu (směr radiolokátor-raketa) se předávají ovládací povely a ve zpětnovazebním kanálu (směr raketa-radiolokátor) se předávají informace ze senzorů rakety. V koncové fázi letu je raketa cíli mnohem blíže a tak o něm může zjistit přesnější informace. Tyto informace raketa předává radiolokátoru zpětnovazebním kanálem. Radiolokátor má větší výpočetní výkon a tak dokáže vypočítat potřebné korekce letu rychleji a přesněji. Data pro závěrečnou korekci letu jsou raketě předány řídícím kanálem.

Raketa ničí cíl výbuchem v jeho blízkosti. Explozí vysoce účinné trhaviny se z pláště bojové hlavice vytvoří mrak fragmentů, které se rozlétnou značnou rychlostí do okolí. Fragmenty, které se střetnou s cílem jej v důsledku své vysoké kinetické energie zničí.

Systém S-300 lze charakterizovat jako mnohokanálový, tj. dokáže sledovat a sestřelovat více cílů současně. Výše zmíněná konfigurace systému S-300PM2 dokáže útočit až 72 raketami na 36 cílů současně, tj. 2 raketami na jeden cíl. Pravděpodobnost zničení cíle jednou raketou je pro aerodynamické cíle 0,81-0,98 a pro balistické cíle 0,70-0,93. Výkonnost S-300 nebyla doposud ověřena v bojovém nasazení, ale praktické testy prokazují, že se jedná o jeden z nejvýkonnějších protiletadlových raketových systémů, které jsou v současné době provozovány[4].

Další významnou charakteristikou systému je úplná automatizace. Všechny úkoly - detekce, sledování, stanovení cíle, zachycení cíle, doprovod a navádění střel, hodnocení výsledků střelby - je systém schopen řešit automaticky pomocí počítačů[2]. Funkce obsluhy spočívá v kontrole nad zařízeními a ve schvalování odpalu raket.

Existující verze náleží do jedné ze tří základních skupin systémů S-300:

• verze skupiny S-300P jsou určeny pro vojska PVO ("Protivovazdušnaja"),
• verze skupiny S-300V jsou určeny pro pozemní vojsko ("Vojskovoja"),
• verze skupiny S-300F jsou určeny pro vojenské námořnictvo ("Flotskaja").

Nyní k jednotlivým verzím podrobněji.

S-300P

Slovenský S-300P-TEL, připravený k odpalu

První protiletadlový systém S-300P začal pracovat v Moskevském okruhu PVOS v roce 1978 (v kódu NATO SA-10 Grumble). Byl to mobilní systém, jehož jednotlivé prvky byly umístěny na přívěsech tahačů Ural-357, Kraz-255 a Kraz-260. Systém používal střely 5V55 s doletem 47 km, později s doletem 75 km. Minimální výškový dosah byl 25 metrů a maximální 25 km. Střely měly délku 7,25 metru a průměr 0,5 metru. Hlavice obsahovala 130 kg výbušniny se směrovým účinkem. Střely byly odpalovány z transportních kontejnerů metodou studeného startu. V polovině 80. let byl tento systém modernizován a dostal označení S-300PT.

S-300PM

S-300PMU 2

S-300FM na křižníku Pjotr Velikij

S-300PM nebo exportní S-300PMU 1 (v kódu NATO SA-10d/e - PS/PM), v ČLR vyráběn pod označením HQ-10 (红旗-10), je modernizovaná verze systému S-300P, jejíž vývoj byl zahájen v roce 1983. S-300PM je vybavena modernějšími raketami 48N6 (48N6E). Raketa byla poprvé testována v únoru 1984. Systém je vybaven modernějším přehledovým radiolokátorem PN64, který je schopen detekovat cíle s odrazovou plochou od 0,02 m². Dálkový dosah raket je 150 km a výškový 27 km. Raketa je také schopna zasáhnout cíle pohybující se ve výškách 6-100 m na vzdálenost až 30 km.

S-300V

S-300V (SA-12a Gladiator)

S-300V s raketami 9M83

Na rozdíl od předchozích verzí S-300P jsou komponenty systému S-300V (kód NATO SA-12 Gladiator/Giant) umístěny na pásovém vozidlu s hrubou hmotností 47 tun. Systém je určený pro obranu prvosledových, druhosledových a týlových jednotek před taktickými řízenými střelami, letadly a vrtulníky. Systém je schopen ničit taktické balistické střely na maximální vzdálenost 40 km a letadla na vzdálenost 100 km. Výškový dosah proti letadlům je do 30 km a proti BS 28 km. Systém je schopen vést boj proti 24 cílům současně a navádět až 2 protiletadlové rakety najednou. S-300V byl zaveden do výzbroje v roce 1986 jako nástupce protiletadlového systému 2K11 Krug (SA-4 Ganef). S-300V je vyráběn firmou Antej. V ČLR má tato verze označení HQ-18 (红旗-18). S-300V používá dvou typů raket. Jedná se o raketu 9M82 (SA-12 Giant), která je určena hlavně k ničení balistických raket. Další raketou je 9M83 (SA-12 Gladiator), která je určena k ničení střel s plochou dráhou letu, letadel nebo taktických balistických raket na menší vzdálenost.

Verze	S-300 PT	S-300 PS	S-300PM	S-300 PMU 2[5]	S-300 F	S-300 FM[6]	S-300 V	S-300 VM[7]
Rok zavedení	1979	1982	1989	1997	1984	dříve 1999	1986	1996 (?)
Používaná střela	5V55K	5V55	48N6	48N6E	5V55RM	48N6MЕ2	9M82, 9M83	9M82M, 9M83M
Maximální výškový dosah [km]	25	27	27	27	25	25	25(30)	25(30)
Minimální výškový dosah [m]	25	25	10	10	25	5	(?)	(?)
Maximální dálkový dosah [km]	47	75	150	200	75	93	75 (100)	200 (250)
Minimální dálkový dosah [km]	5	5	3	3	5	5	5	5
Množství postřelovaných cílů	6	6	6	36	6	?	24	24
Množství současně naváděných střel	12	12	12	72	12	?	48	48

• Maskování. Používají se klasické techniky maskování, jako jsou maskovací sítě a umístění komponent S-300 v okopech. Umístění v okopech výrazně komplikuje detekci systému z větší vzdálenosti, přičemž se praktikuje jak umístění na výšinách pro lepší výhled a rychlejší přemístění za horizont, tak i umístění mimo výšiny pro lepší skrytí a ochranu před střepinami. Navíc se k maskování komponent systému S-300 používají klamné nafukovací atrapy ve skutečné velikosti[8], které jsou vybaveny přídavnými zařízeními ke generování elektromagnetického záření v infračerveném a rádiových pásmech.

• Ochrana. K ochraně proti radiolokačním stanicím protivníka se používají rušičky typu SPN-30[9] a Pelena-1[10]. K ochraně před protiradiolokačními raketami je součástí kompletu S-300 systém Gazetčik-E[11], který krátkodobým vypínáním chráněného radiolokátoru a klamnými emisemi odvádí protiradiolokační rakety ze správné trajektorie. Pravděpodobnost odvedení rakety typu HARM je 0,85 v případě rakety s aktivním radiolokačním navedením a 0,85-0,99 pro tepelně, nebo dálkově naváděnou raketu. Odvedením se rozumí událost, kdy raketa nezpůsobila radiolokátoru žádnou škodu z toho důvodu, že jej nezasáhla. Proti bezpilotním letounům zatím není ochrana moc účinná.[12]

Uživatelé S-300 (červeně dřívější)

• Alžírsko Alžírsko
• Arménie Arménie - vlastní 50 ks systémů S-300PS (SA-10D) .
• Ázerbájdžán Ázerbájdžán - koupil 2 prapory S-300PMU2 (SA-20B) SAM v roce 2010.
• Bělorusko Bělorusko - 4 divize raket S-300 byly dodány v roce 2014.
• Bulharsko Bulharsko
• Čína Čína - Čína v rámci spolupráce s Ruskem postavila HQ-15 s vylepšeným maximálním dosahem od 150 do 200 km (93 až 124 mil). Celkový počet baterií S-300PMU/1/2 a HQ-15/18 v číně byl je v roce 2008 přibližně 40 a 60. Dalších 5 praporů v roce 2002. [13]
• Kypr Kypr
• Indie Indie - Indie koupila 6 pluků.
• Írán Írán - Írán vlastní 8 kusů různých modifikací a neznámý počet v íránu vyráběného typu Bavar 373, vyvinutého před příchodem ruských systémů S-300.
• Kazachstán Kazachstán - 10 praporů po renovaci (PS – verze) dodáno Ruskem. [14]
• Řecko Řecko - koupilo v roce 1999 S-300 složené z 1 pluku/4 systémů/8 palebných jednotek/32 odpalovacích zařízení/175 raket. [15]
• Rusko Rusko - má všechny varianty (1900 (S-300PT/PS/PMU, 200 S-300V/S-300V1 v roce 2010)) celkem vlastní 2000 odpalovacích zařízení. Kusy z roku roce 1990 anebo starší (S-300PM), byly opravovány a modernizovány na typ Favorite-S. [16]
• Slovensko Slovensko – Československo dostalo ze Sovětského svazu v roce 1990 jednu baterii protivzdušného systému S-300 PMU. Po rozdělení Československa komplet S-300 PMU putoval na Slovensko. V současné době je S-300 PMU zařazen u slovenské 1. protiletadlové brigády v Nitře. V dubnu 2022 byl komplet darován Ukrajině na obranu před Ruskou invazí[17].
• Sýrie Sýrie - Objednávka z Ruska na 6 systémů byla podepsána v roce 2010. Syrské posádky prošly výcvikem v Rusku a některé komponenty S-300 byly do Sýrie dodány v roce 2013. Později kvůli embargu proti Sýrii byly dodávky zastaveny. Dne 8. října 2018 ruská tisková agentura TASS oznámila, že tři prapory S-300PM byly předány Ruskem do Sýrie zdarma. [18]
• Ukrajina Ukrajina - Od rozpadu SSSR do období před ruskou invazí na Ukrajinu v roce 2022 měla země kolem 100 baterií (z 600ks asi 6 akce schopných v roce 2012). V dubnu 2022 byl jeden prapor (jedna baterie) darována Ukrajině na obranu před Ruskou válkou.
• Venezuela Venezuela - 2 prapory S-300VM "Antey-2500" k roku 2012
• Vietnam Vietnam - 12 odpalovacích zařízení S-300PMU1 k roku 2016.
• Egypt Egypt - 4 baterie, velitelské stanoviště a další externí prvky 2015