Elektronická válka

Radioelektronický boj, elektronický boj, nebo elektronická válka je druh bojové činnosti vykonávaný výlučně elektronickým vybavením a proti protivníkovu elektronickému vybavení. Zde se rozumí komunikační vybavení – radiostanice, rušiče, radary, a datové sítě (internet) – a řídící elektronika výzbroje (zejména senzory řízených střel).

Elektronika dokáže enormně zvýšit účinnost stávajících zbraňových systémů, a to tak, že armáda vyzbrojená stejnými zbraněmi jako protivník ale bez odpovídajících elektronických systémů může protivníkovy armádě poměrně snadno podlehnout. Ale i když jsou elektronické systémy obrovskou výhodou, jako všechny takové systémy s sebou přinášejí i zranitelná místa a vyžadují promyšlená opatření.[1]

Cíle

Elektronickou válku lze dělit podle způsobu činnosti na aktivní a pasivní. Za pasivní činnost lze považovat takovou, která se podle mezinárodního práva nepovažuje za akt agrese a lze ji provozovat i v mírovém období.

Pasivní radioelektronický boj
  • Odchytit a vyhodnotit jednak informace vysílané protivníkem (SIGINT – signal intelligence), jednak zjistit rozmístění protivníkových komunikačních středisek, řídících systémů, navigačních zařízení a radarů.
  • Minimalizovat nepřátelské působení na vlastní elektronické vybavení (EPM – electronic protective measures), například používáním směrových antén, rozprostřeného spektra, kryptografie, přísnou disciplínou obsluhy.
  • Informační přetěžování (vysílání jakoby pro vlastní účely velkého množství matoucích informací)

Aktivní radioelektronický boj
  • Narušování protivníkovy radiokomunikační nebo radiolokační činnosti (rušení signálu atd.).
  • Znefunkčnění protivníkova elektronického vybavení.
  • Rušení kontroly protivníka nad jeho zbraňovými systémy.
  • Získání kontroly nad protivníkovými elektronickými systémy:
    • Bojové řízené střely
    • Velitelské systémy
    • Informační systémy (databáze, internetové portály, bankovní účty).

Historie

Už v první světové válce se vyskytly případy odposlouchávání telefonického a telegrafního spojení nepřítele, vesměs nepříliš sofistikované, přímým napojením na dráty. Formy radioelektronického boje v dnešní podobě se rychle vyvinuly v druhé světové válce, například Britové z letadel vypouštěli oblaka hliníkových proužků, které dokázaly oslepit nebo alespoň zmást německé pozemní radiolokátory i elektroniku radiolokátorů německých nočních stíhacích letadel (kódová jména Window, Chaff a Dübel). Novějším příkladem, kdy strana se slabšími zbraněmi dosáhla vítězství nad cílem nevybaveným prostředky REB je námořní bitva u Latakie z roku 1973.

Současnost

Přestože zrušit funkci satelitní navigace lze poměrně jednoduše prostou rušičkou a britské Sea Harriery používaly ve válce o Falklandy (1982) opět improvizované rozmetače hliníkových proužků,[2] jsou systémy pro vedení radioelektronického boje vesměs vysoce sofistikované (například podstrčit protivníkovu zařízení falešnou lokaci GPS je velmi náročné) a používají nákladné prostředky – nejen komunikační centrály, ale i speciální letadla, lodě a vozidla.

Reference
  1. Field Manual No. 3-36 : Electronic Warfare [online]. 2012-11 [cit. 2022-03-20]. PDF online. (anglicky)
  2. MORGAN, David H. S. Hostile skies : the Falklands conflict through the eyes of a Sea Harrier pilot. London: Weidenfeld & Nicolson, 2006. ISBN 9780297846451. (anglicky)

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.