Sázava (okres Benešov)

Město Sázava na Müllerově mapě Čech z roku 1720, detail mapového listu č. 13

První stopy osídlení se objevují na místě brodu přes řeku Sázavu a sahají od doby neolitu, přes dobu eneolitu, dobu římskou a slovanské osídlení až do současnosti. Na Bílém kameni u Sázavy se již v době eneolitu těžil za pomoci kamenných nástrojů krystalický vápenec. Vytěžený mramor se upravil do polotvarů, poté byl převezen do sídlišť, kde byl opracováván do ozdobných předmětů. Nalezené kamenné náramky a korálky patří k nejstarším evropským příkladům pravěké těžby. Byly nalezeny až 400 km od lomu, což poukazuje i na pravěké obchodování. Ve 30. letech 20. století se na Bílém kameni prováděl výzkum pod vedením Karla Žebery.[9]Bylo objeveno mnoho lomových jam a kamenných nástrojů především z amfibolitu.[10][11] Vápencové lomy se využívaly ještě v 1. polovině 20. století. Na Krkavčích skalách nad pravým břehem řeky byla zaznamenána i opevněná sídliště Řivnáčské kultury (zač. 3. tis. př. Kr.). Z období germánského osídlení se Na Křemelce nalezlo i několik žárových hrobů.[5] Na území obce se našlo slovanské hradiště z 8. a 9. století – Na Šancích.[12] Ještě dnes zde můžeme pozorovat mohutné valy, příkopy a zbytky přístupových cest. Na druhé straně řeky směrem k vesnici Mělník jsou patrné pozůstatky mohylového pohřebiště z 2. pol. 9. století.[13] V Sázavě se vystřídala řada archeologů, kteří přinesli nové poznatky o historii kláštera, města i okolí. Květoslava Reichertová[14] odkryla pozůstatky kostela sv. Kříže v klášterní zahradě, Petr Sommer zdokumentoval nejstarší části klášterního kostela a Josef Bubeník[15], Jiří Bernat[16] a Milan Štědra[17] zmapovali hradiště – nejstarší osídlení v okolí Sázavy.

Sázavský klášter s částí zástavby rodinných domů v Černých Budech. V pozadí panelové sídliště, kulturní dům a sklárny Kavalierglass.

Pohled z neorenesanční věže Sázavského kláštera na Černé Budy. Vpravo Vlkančický kopec.

Přechod přes řeku, úrodná půda a údolí chráněné příkrými svahy bylo v 11. století ideálním místem k založení slovanského kláštera. Staroslověnský jazyk byl užíván při bohoslužbách a v písemnictví až do roku 1096. Klášter podporoval přemyslovský kníže Oldřich a později i jeho syn Břetislav I. Ve 13. století, po kanonizaci opata Prokopa, benediktýnští mniši založili na levém břehu řeky osadu Sázava s kostelíkem sv. Martina, odtud pochází první písemná zmínka o městě a o faráři z kostela sv. Martina v Sázavě (1405). V té době zde žili zejména řemeslníci a obyvatelé pracující pro klášter.[12] Díky neustálému budování a dostavování kláštera rostla i koncentrace obyvatel. Důležitá vývojová etapa přišla ve 14. století a to s příchodem gotického slohu. Kamenná románská bazilika podlehla gotickým přestavbám a klášter v nových úpravách získal nepřehlédnutelný vzhled.

Začátek 15. století se nesl v duchu husitských válek. Vojska Pražanů, která táhla v roce 1421 přes Sázavu, nevypálila ani město ani klášter, avšak vyhnala mnichy a zabránila dostavbě monumentálního gotického chrámu s halovým trojlodím i celkovému rozvoji města. Na dvě stě let, až do konce 17. století, klášter chátral v rukou světských pánů z Kunštátu, Švihovských a Valdštejnů. Během tohoto období došlo k velkému poškození až zhroucení částí klášterního areálu. Z rozpadlé krypty kostela byly v roce 1588 vyzdviženy údajné ostatky sv. Prokopa a převezeny do kaple Všech svatých na Pražském hradě.[18] V polovině 17. století skončilo období třicetileté války, přesto se lidé stále potýkali s požáry, povodněmi, chudobou, přetrvávající neúrodou, hladem a nemocemi.[19] S nástupem baroka byly opraveny a nově zaklenuty zborcené části kostela a téměř celý středověký areál kláštera získal nový vzhled. V městečku mniši budovali lázně a současně se prohlubovala a opět stoupala úcta ke sv. Prokopu. Proto se v okolí Sázavy stavěly drobné sakrální stavby jako boží muka, kapličky či studánky. Přicházející poutníci byli zdrojem vítaného příjmu.

V roce 1746 vznikl při obnovovacích pracích v klášteře požár, jehož následky se podařilo díky darům dobrodinců odstranit. Následně přišlo v roce 1785 rozhodnutí císaře Josefa II. o zrušení kláštera.[20] Cennosti a listiny byly z kláštera odvezeny do Prahy na kamerální úřad, další věci byly rozprodány v dražbě a statky byly odevzdány Náboženskému fondu (1803). Bývalý klášterní kostel Panny Marie a sv. Jana Křtitele se stal farním a nově byl zasvěcen sv. Prokopu. V roce 1809 přešla Sázava ve veřejné dražbě do světských rukou rodiny Tiegelových. V roce 1869 klášter koupil pán z Neuberka, který neorenesančními úpravami setřel sakrální charakter klášterních budov. V roce 1951 převzal stát správu Sázavského kláštera a od roku 1962 je areál národní kulturní památkou.[18]

Sokolovna v Černých BudechPrvní republika, autor: Rudolf Riegr

V první polovině 19. stolení založil František Kavalír Svatoprokopskou sklářskou huť u mlýna na Kácku. Při huti vznikla i samostatná sklářská osada. Později byly postaveny další sklářské modernější hutě František, Josef a Vladimír. Sázavské hutě užívaly jako palivo hlavně dřevo, které bylo těženo v okolních lesích. Spotřeba dřeva byla velká, proto se dopravovalo pomocí vorů po řece ze Šternberského panství. Sklářská technologie se stále vyvíjela a zdokonalovala, sklárny se rozrůstaly. Svatoprokopská huť i huť Vladimír padly za oběť při přestavbách velkého moderního závodu a při zavedení dopravní vlečky. Ta se od roku 2002 už nevyužívá.

Počátkem 20. století se začala zlepšovat infrastruktura např. stavbou železnice (ing. Antonín Mladějovský) či odstřelem části Krkavčí skály, což otevřelo novou a bezpečnou cestu na Prahu.[21] V roce 1901 došlo ke slavnostnímu otevření Posázavské dráhy Kolín - Čerčany. Vybudované nádraží a trať byly pro Sázavu značnou výhodou. Sklárny zjednodušily dovoz surovin i vývoz produktů, stoupal turistický ruch.

Hlídala se výška hladiny řeky. Z dochovaných povodňových značek je patrné, že se Sázavou prohnalo několik velkých a ničivých povodní (1845, 1862, 1891).[22] Velká voda často strhávala dřevěný most. Upravilo se proto řečiště a zpevnily se břehy, což umožnilo v roce 1905 dostavět dlouho očekávaný ocelový most.

Vpravo Černé Budy a klášter, uprostřed regulace řeky a nový most, v pozadí sklárenské komíny, vlevo stará Sázava s kostelem sv. Martina, v popředí již vybudovaná trať. Autor: Rudolf Riegr, První republika

Po válce se městečko dočkalo elektrifikace (1928). Velká hospodářská krize (1929) poznamenala sklárny i drobné řemeslníky. Začal se rozvíjet kulturní život a Sokolská jednota postavila na pravém břehu řeky velkou sokolovnu. V městysi Sázava (přísl. Černé Budy, 1520 obyvatel) byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody:[23]

• Instituce a průmysl: poštovní úřad, telegrafní úřad, telefonní úřad, četnická stanice, 2 katolické kostely, sbor dobrovolných hasičů, 3 výrobny cementového zboží, cihelna, 2 výrobci čepic, elektrotechnický závod, továrna na vinné destiláty a likérové speciality Václav Souček, 2 mlýny, pila, stáčírna lahvového piva, 2 výrobci prádla, Kavalierovy sklárny, stavitel, 2 výrobci obuvnických svršků, velkostatek.
• Služby (výběr): 2 lékaři, bio Sokol, 2 cukráři, dekorace, 2 drogerie, hodinář, 6 hostinců, hotel Sázava, kapelník, knihař, kožišník, lékárna, 2 malíři, obchod s obuví Baťa, 3 porodní asistentky, radiopotřeby, 5 řezníků, 2 sedláři, 10 obchodů se smíšeným zbožím, Občanská záložna v Zásmukách, Spořitelní a záložní spolek pro Sázavu, tesařský mistr, 4 zahradnictví, zednický mistr, zubní ateliér.

Ve 30. letech se v Sázavě budovala i kanalizace, na Bílém kameni a v klášteře probíhal rozsáhlý archeologický výzkum a dále se regulovala řeka. Současně se vyhrocovaly vztahy mezi Československem a Německem, v roce 1938 byla vyhlášena úplná mobilizace a do Sázavy byla přidělena četa vojáků, kteří hlídali přístupové cesty do města.[24] V protektorátě sklárna začala omezovat výrobu, snižovaly se příděly potravin i oblečení. Městečko dostalo německý název Sasau a Černé Budy Klostrdorf. V roce 1941 byli ze Sázavy odvlečeni všichni Židé (32 lidí). Němci rozpustili benediktýnský řád a majetek kláštera byl zabaven. V roce 1945 se stala Sázava azylem německých civilistů a českých uprchlíků.[25] Sklárny se rychle dokázaly přizpůsobit potřebám válečného trhu. Ukončila se výroba laboratorního skla a zavedla se výroba obalového a konzervového skla. Pro udržení provozu skláren bylo zapotřebí mnoho pracovních sil, díky tomu nebylo tolik lidí nasazeno do německé říše.

Po druhé světové válce došlo ke znárodnění skláren, kapacita závodu nestačila a nastala nová etapa rozvoje a výstavby, která trojnásobně zvýšila výrobu. Sklárny i celá Sázava se socialisticky rozrůstala. Po sametové revoluci došlo k dalším výstavbám a opravám, přes řeku byla položena nová lávka pro pěší, zavedl se plyn a kanalizace a sklárny se staly akciovou společností. V roce 1997 získala Sázava status města a v roce 1999 došlo k výstavbě nového náměstí Voskovce a Wericha.

• Sv. Prokop, světec, patron České země, mnich, poustevník a první opat Sázavského kláštera. Narodil se v Chotouni na konci 10. století a zemřel v Sázavském klášteře 25. března 1053. Byl svatořečen v Římě v roce 1204. K Prokopovi se váže silný náboženský kult. Mnoho legend vypráví o Prokopovi a jeho životě, o založení kláštera, o souboji s tisíci démony, o tzv. Čertově brázdě i o světcových zázracích.
• Mnich sázavský – kronikář, který popisuje politické i kulturní dění 13. století, autor tzv. Kroniky mnicha sázavského, kde můžeme čerpat informace o životě sv. Prokopa a o založení Sázavského kláštera i jeho osudech. V 70. letech 12. století doplnil mnich sázavský Kosmovu kroniku českou.
• Jiří Voskovec, herec a sázavský rodák
• Soběslav Hyppolit Pinkas, dědeček Jiřího Voskovce, si nechal u Čertovy brázdy postavit chalupu.
• Otomar Korbelář – hudebník, herec, režisér a ředitel divadla
• Rodina Kavalírova – František Kavalír založil sklárny, jeho žena Antonie Kavalírová sepsala knihu "Paměti babičky Kavalírové" a její dcera, básnířka Anna Kavalírová (Fričová) se stala ženou Josefa Václava Friče.

Pamětní deska na náměstí Voskovce a Wericha. Autor: Laco Sorokáč

• Karel Method Klement – benediktýnský mnich, který se podílel na obnově poutního místa i na prvních archeologických průzkumech kláštera.
• Jaroslav Veris – malíř, scénograf a ilustrátor
• Jindřich Snížek – regionální redaktor a spisovatel
• Pavel Kohout – básník, dramatik, exilový spisovatel, filmový režisér, politický spisovatel a romanopisec
• Michal Viewegh – spisovatel
• Oldřich Tichý – akademický malíř
• Laco Sorokáč – akademický sochař[5]

Městečko Sázava na levém břehu řeky s novou sklářskou hutí Františka Kavalíra. Císařské mapy z roku 1841.

Černé Budy s klášterem na pravém břehu řeky Sázavy. Císařské mapy z roku 1841.

Současné město je složeno ze tří původně samostatných částí: Z osady Černé Budy s klášterem sv. Prokopa, z městečka Sázava s kostelem sv. Martina a ze sklářské kolonie kolem kavalierovských hutí na levé straně řeky.

Bývalý pivovar se Sázavským klášterem

• Sázavský klášter byl založen na začátku 11. století knížetem Oldřichem a svatým Prokopem. Klášter rozvíjel slovanskou liturgii, užívala se staroslověnština, ve které byla sepsána řada náboženských a historických textů. V roce 1785 císař Josef II. klášter zrušil. Světští pánové klášter přestavěli na zámek v klasicistním stylu. V roce 1940 proběhla oprava celého komplexu. V kapitulní síni byly odkryty výjimečné středověké nástěnné malby zobrazující motivy ze života Panny Marie (Madona v naději, Madona Sázavská...). Do správy státu se klášter dostal v roce 1951[18] a od roku 1962 se stal národní kulturní památkou. Klášterní kostel a gotické torzo prošly rozsáhlou památkovou obnovou (2018-2021).
• Základy kostela svatého Kříže se nacházejí v zahradě areálu Sázavského kláštera. Jedná se o zbytky románského kostela sv. Kříže z 11. století ve tvaru tetrakonchy, které objevila archeoložka Květoslava Reichertová v 70. letech 20. století.
• Kostel svatého Martina: Byl postaven ve 13. století na levém břehu řeky pravděpodobně jako jednolodní gotický kostel zasvěcený sv. Martinovi. Na přelomu 13. a 14. století do areálu kostela byla přemístěna část sídliště laických služebníků z kláštera a založena osada. V 18. století byl kostelík po požáru barokně přestavěn. V 80. letech 20. století prošel opravami a byl přebudován na koncertní a výstavní síň. Zachoval se pozdně gotický portál z červeného pískovce, který slouží jako vstup do areálu. Součástí kostela je klidová relaxační zóna vzniklá ze zrušeného hřbitova s barokní šestibokou kostnicí. V areálu u jižní hradby se nachází hrobka malíře S. H. Pinkase s náhrobní deskou od sochaře Bohumila Kafky.[5]
  

  Kostel sv. Martina, pohled z Benešovské ulice.
• Kostel Opata Prokopa (využíván k bohoslužebným účelům Církví československou husitskou).
• Lom Bílý kámen: Pravěký lom krystalického vápence a patří k nejstarším evropským příkladům pravěké těžby.
• Na ostrožně nad jihozápadním okrajem města se dochovaly pozůstatky raně středověkého hradiště u Dojetřic.
  

  Sklárny Kavalierglass, vrátnice a administrativní budova.
• Sklárny Kavalierglass – Nejstarší huť, zvaná Svatoprokopská (huť se nedochovala, na místě je jen kamenný pomník), byla založena v roce 1837 českým sklářem Františkem Kavalírem. Podařilo se mu vyvinout chemicky a tepelně odolné sklo, které brzy proslulo v celé Evropě. Pokračovateli Františka Kavalíra byli jeho 3 synové. Antonín Kavalír vyvinul speciální odolné laboratorní sklo UNEXCELLED, Josef Kavalír vybudoval v Sázavě druhou huť zvanou František s moderním plynovým vytápěním a Vladimír Kavalír s Josefem postavili již třetí sklářskou huť Josef. Sklo se vyvíjelo a sklářské hutě se dál rozšiřovaly. Začátkem 20. století sklárna uvedla první borokřemičité laboratorní sklo Palex, kterým si udržela přední postavení na trhu. Sklárna ustála válečné období i hospodářskou krizi díky výrobě domácenského varného skla. V 50. letech byla vyvinuta další borokřemičitá skla SIAL a SIMAX. V 70. letech 20. století sklárny prošly velkou rekonstrukcí a modernizací. Výroba se zautomatizovala, začalo se tavit v elektrických pecích, na trh byly uvedené varné domácenské lisované a foukané výrobky ze SIMAXU a tím prudce stoupla produkce skla i jeho vývoz. V roce 1983 Sklárny Kavalier získaly velmi lukrativní zakázku na realizaci obkladových stěn dvou stanic pražského metra a také zakázku na skleněné bloky pro stavbu Nové scény Národního divadla v Praze. Sklárny Kavalier se v roce 2009 přejmenovaly na Kavalierglass, a.s..[31]

Centrum sklářského umění – Huť František v Sázavě

• Ze staré hutě František, která je od roku 2010 zapsána na seznam kulturního dědictví, vybudovala Nadace Josefa Viewegha Centrum sklářského umění Huť František se stálou expozicí skleněných plastik českých i světových výtvarníků ze sbírky Mezinárodních sklářských sympozií IGS.
• Nivní louka Votočnice se nachází v zákrutu řeky Sázavy pod vyústěním Čertovy brázdy. Jsou na ní vybudovány 3 tůně. Nachází se zde cenný biotop s chráněnými živočichy a rostlinstvem. Podle legend se na louce Votočnici otáčel sv. Prokop se zapřaženým čertem při orání Čertovy brázdy. Loukou prochází i naučná stezka.
• Čertova brázda je rokle s potokem či tektonický zlom, který vede ze Sázavy do Chotouně. Mohla být i pravěkou a raně středověkou obchodní stezkou vedoucí z Polabí přes Sázavu do jižních Čech.[5] Brázda je již z větší části zaoraná a špatně čitelná. Legendy vyprávějí, že Prokop zapřáhl čerta a vyoral s ním tuto brázdu.

Výklenková kaplička z 1. pol. 18. století s vyobrazením sv. Prokopa se spoutaným čertem.

• Drobné sakrální objekty, např. studánka v Lázních, kaplička sv. Jana Nepomuckého, kaplička sv. Anny, kaplička v Čertově brázdě a Pyskočelská kaplička sv. Prokopa, celá řada křížků a Božích muk, např. kamenný kříž u kostela sv. Martina z roku1860. Většina objektů byla postavena po oživení kultu uctívání sv. Prokopa v 18. století.

Pomník obětem 1. a 2. světové války v Sázavě. Nachází se na prostranství mezi Benešovskou ulicí a Prokopovým nábřežím.

• Pamětní deska Jaroslava Vedrala Sázavského je umístěna v Benešovské ulici – na budově dětského domova.
• Pomník obětem 1. a 2. světové války.
• Strom svobody vysadili učitelé a žáci ZŠ Sázava v roce 1968, je umístěn v Poznaňské ulici u ZŠ.
• Pomník básníka Ivana Javora je umístěn nad řekou Sázavou, za jezem, pod železniční tratí.
• Pamětní deska faráře Jaroslava Bendla je umístěna na kostele sboru Českobratrské církve husitské na Prokopově nábřeží.
• Pamětní deska Vladimíra Ptáčka je umístěna v lese u silnice směrem na Dojetřice. Vladimír Ptáček padl na konci 2. světové války po střelbě ustupujících německých vojáků.[32]
• Pamětní deska Voskovce a Wericha je umístěna na náměstí V+W.

Pohled ze zelené klidové zóny ve středu města Sázava severně na statek a klášter.

S nástupem nového milénia se Sázava začala měnit. Stále se rozvíjí, obnovuje, vylepšuje a buduje i zachraňuje.

Město stále přitahuje pozornost nejen ve světě skla a turismu, ale také v možnostech jejího novodobého utváření, např.: nezastavěná plocha v podzámčí, prostor kolem Společenského domu nebo řešení rozhledny se staly výzvou mladým studentům Katedry urbanismu a místního plánování na Fakultě stavební ČVUT v Praze, kteří vytvořili návrhy urbanistického řešení centra města Sázavy.[33] Architekt Jan Špaček vytvořil projekt Pamětní síně Jiřího Voskovce, která by měla být umístěna v sázavském informačním centru v kulturním domě na náměstí V+W jako vzpomínka na nejslavnějšího rodáka.[34]

Sázavský klášter prošel první fází rozsáhlé rekonstrukce, při níž byl opraven kostel sv. Prokopa, gotické torzo a fara. Tato rekonstrukce proběhla s využitím dotací z evropských fondů. Oprava konventu, neorenesanční věže a zahrad je zahrnuta ve druhé fázi. Město Sázava s klášterem a celým okolím zaujalo tvůrce z Warhorse Studios, kteří vytvořili v r. 2018 středověkou RPG videohru Kingdom Come: Deliverance odehrávající se v tomto prostředí v období 15. století. Hra zaujala propracovanými videoherními rekonstrukcemi a láká mnoho nadšenců k porovnání videoherního prostředí se skutečností.

Sázava velkolepě vyřešila problém se stoletou vodou a nechala vybudovat protipovodňové hráze, které zpevňují levý i pravý břeh řeky. Stavba byla dokončena v roce 2018.

Připravuje se rozsáhlá úprava infrastruktury a to demolicí jediného velkého mostu a stavbou nového, přebudováním viaduktu v Benešovské ulici a rozsáhlou rekonstrukcí uhlířskojanovické silnice.[35]

Dopravní síť

• Pozemní komunikace – Městem procházejí silnice II/110 Benešov – Ostředek – Sázava a II/335 Mnichovice – Sázava – Uhlířské Janovice – Zbraslavice.
• Železnice – Město leží na železniční trati 212 Čerčany – Sázava – Zruč nad Sázavou – Světlá nad Sázavou. Je to jednokolejná regionální trať, doprava byla v úseku Čerčany–Kácov zahájena roku 1901. Na území města leží železniční zastávky Plužiny, Sázava zastávka, železniční stanice Sázava - Černé Budy a železniční zastávka Samopše.

Veřejná doprava 2021

• Autobusová doprava – Městem projíždějí integrované autobusové linky: 382 - Praha Háje - Sázava, 421 - Kolín - Svojšice - Kouřim - Sázava, 770 - Uhlířské Janovice - Sázava - Benešov, 771 - Kácov - Rataje nad Sázavou - Sázava, 772 - Uhlířské Janovice - Úžice - Sázava, 773 - Sázava - Choratice - Sázava.
• Železniční doprava – Trať 212 - Čerčany - Světlá nad Sázavou

Dějiny územněsprávního začleňování zahrnují období od roku 1850 do současnosti.

V chronologickém přehledu je uvedena územně administrativní příslušnost města v roce, kdy ke změně došlo:

• 1850 země česká, kraj Pardubice, politický okres Kolín, soudní okres Uhlířské Janovice[36]
• 1855 země česká, kraj Čáslav, soudní okres Uhlířské Janovice
• 1868 země česká, politický okres Kutná Hora, soudní okres Uhlířské Janovice
• 1939 země česká, Oberlandrat Kolín, politický okres Kutná Hora, soudní okres Uhlířské Janovice[37]
• 1942 země česká, Oberlandrat Praha, politický okres Kutná Hora, soudní okres Uhlířské Janovice[38]
• 1945 země česká, správní okres Kutná Hora, soudní okres Uhlířské Janovice[39]
• 1949 Pražský kraj, okres Kutná Hora[40]
• 1960 Středočeský kraj, okres Kutná Hora
• 2000 Středočeský kraj, okres Benešov
• 2003 Středočeský kraj, okres Benešov, obec s rozšířenou působností Benešov

• 
  Náměstí
• 
  Nádraží Sázava – Černé Budy
• 
  Husitský kostel
• 
  Budínská ulice