Rusko-čchingská válka

Ukázka opevnění ruských ostrohů v 17. století. Jižní stěna ilimského ostrohu s věží z roku 1667, přemístěná do muzea Talcy u Irkutska.

Proti ruským kozákům čchingské úřady vypravily z Ninguty 2000 mužů,[14] kteří koncem února 1652 dorazili do Ačansku. Podařilo se jim zaskočit Rusy překvapivým útokem, během něhož dělostřelbou poničili ruské opevnění a průlomem v palisádě se pokusili vtrhnout do pevnosti. V průlomu je však kozáci rozstříleli. Podle pozdější zprávy Chabarova v bitvě padlo téměř sedm set útočníků, ale pouze deset Rusů, dalších 78 Rusů bylo zraněno.[17][18]

Přestože zvítězili, Rusové chápali, že se střetli s mnohem nebezpečnějším protivníkem, než byly místní kmeny. Na jaře 1652 opustili Ačanský ostroh a odpluli vzhůru po Amuru.[19] Čchingská vláda také považovala nového protivníka za nebezpečného. Velitelé poraženého vojska byli odvoláni a potrestáni;[20] velení v Ningutě převzal zkušený mandžuský vojevůdce Šarhuda, pocházející z tamního regionu,[21] který začal systematickou přípravu na boj s Rusy zahrnující organizaci vojska z místních obyvatel, výstavbu říčního loďstva a přípravu zásob potravin.

Akce Rusů (červeně), Čchingů (modře) a pohyb amurských kmenů na jih (zeleně) v Zabajkalsku a Poamuří v letech 1652–1658

Čchingské úřady chtěly Rusy zbavit zdrojů potravin vysídlením Daurů z horního Poamuří na jih na řeku Sungari,[22][23] roku 1656 přesídlily na jih i Ďučery. Přesídlování se jim kvůli odporu části domorodců, kteří dali přednost poddanství Rusům, nepodařilo úplně.[22]

Na jaře 1654 Čchingové vypravili další armádu, která v dubnu 1654 na řece Sungari napadla oddíl kozáků vedený Onufrijem Stěpanovem. Stěpanovových 370 kozáků využilo převahy svých větších lodí a palebné síly a zahnalo 1000 mužů nepřítele z lodí na břeh. Tam však Rusové narazili na stovku elitních korejských mušketýrů podpořenou 300 Daury a 300 Mandžuy, všechny zakopané na blízkém vršku, kontrolujícím soutok řek Sungari a Mudan. V čchingské střelbě se ruské útoky zhroutily.[23] Ustupující ruské kozáky pak čchingské vojsko pronásledovalo tři dny.[24]

V důsledku porážky Rusové ztratili přístup na Sungari a tím se ocitli pod tlakem nedostatku potravin, řečeno jejich slovy:[25]

Po bitvě na Sungari se čchingské vojsko vrátilo do Ninguty, zatímco Stěpanov se svými muži přezimoval v Kumarsku na středním toku Amuru.[24] Připojilo se k němu několik menších ruských skupin přišlých ze Zabajkalska a Sibiře, takže měl kolem pěti stovek mužů.[26] Kvůli obavám z čchingské armády se Rusové snažili Kumarsk co nejlépe opevnit,[24] namísto běžné palisády nasypali za širokým příkopem zemní val, na němž postavili dvojitou palisádu vyplněnou hlínou a kamením.[26]

Zatímco Šarhuda s novými útoky na Rusy nespěchal a věnoval se vysidlování domorodých Daurů, Ďučerů a Gogulů z Poamuří na Non a horní tok Sungari, čchingský velitel Minggadari, poslaný z Pekingu do Ninguty s oddílem korouhevních vojsk, se rozhodl na Rusy zaútočit ještě před koncem zimy.[26] Měl asi tisíc mandžuských vojáků, s oddíly domorodců početnost jeho vojska Rusové odhadovali na celkem deset tisíc mužů. Mandžuové měli 15 děl a široký výběr obléhacích zbraní.[26] V únoru 1655 oblehli Kumarsk, ale obléhání bylo neúspěšné. Rusové odolali čchingským útokům, třebaže jim začaly docházet střelivo a potraviny.[26] Nedostatkem zásob ale trpěli i obléhatelé, a proto se čchingská armáda po třech týdnech obležení stáhla.[27]

Roku 1657 založili Mandžuové na místě dnešního Girinu loděnice a znovu přikázali Korejcům přivést posily.[27] Následujícího roku vyrazila do útoku čchingská armáda o síle cca 1400 mužů, včetně stovky dělostřelců s padesáti kanóny, dvou set korejských mušketýrů a stovky střelců mandžuských, vycvičených mnohem hůře než Korejci.[28] Začátkem června se na Amuru, nedaleko od ústí Sungari, střetla s cca pěti sty kozáky. Oproti roku 1654 měli Mandžuové mohutnější lodě a početné dělostřelectvo.[29] Rusové se před přesilou pokusili ustoupit, ale nebyli schopni setřást rychlejší čchingské lodě a asi po 10 km pronásledování Stěpanov soustředil své lodě do obranné linie v Korčejevské zátoce na levém břehu Amuru. Čchingové obklopili ruské lodě a rozvinula se prudká přestřelka s použitím děl a ručnic, v níž Rusové podlehli. Děl totiž měli mnohem méně, a do ručnic měli málo střeliva.[30] Sedm z jedenácti ruských lodí čchingští vojáci zapálili, tři ukořistili, na zbylé několik desítek Rusů uprchlo,[31] další skupina se skryla v lesích. V boji podle různých zpráv zahynulo 209 až 270 kozáků včetně jejich velitele Stěpanova,[30] a 110 čchingských vojáků (v tom osm Korejců) .[29]

Čchingská armáda se po bitvě vrátila do Ninguty, přeživší kozáci se stáhli na dolní tok Amuru a následující rok odešli na sever k Jakutsku a na severozápad k Ilimsku.[26] V amurském regionu pak na nějakou dobu nezůstala žádná organizovaná síla a nikdo ho nekontroloval.[32] Ruský vliv v Poamuří byl po roce 1658 omezen na horní tok Amuru, kde ruští kozáci z Něrčinska vybírali jasak, a to i přestože jich v Něrčinsku a okolí nebyla ani stovka.[33]

Roku 1652 ruská vláda souhlasila s návrhem tobolských kupců (původem z Buchary) a kozáků na otevření obchodní cesty z Tobolska do Číny přes území Kalmyků a Mongolů a vyslala moskevského šlechtice Fjodora Bajkova do Tobolska, aby zorganizoval první karavany.[40] V únoru 1654[41] byl Bajkov postaven do čela první ruské oficiální diplomatické mise k čchingské vládě.[42] Měl navázat diplomatické styky a uzavřít dohodu o vzájemném obchodu.[41] V březnu 1654 dorazil do Tobolska a od června 1654 pokračoval po Irtyši a skrze mongolské stepi do Pekingu, kde od března 1656 vedl rozhovory s čchingskými úředníky. Jeho oficiální přijetí čchingským císařem (Šun-č’, vládl 1643–1661) ztroskotalo na protokolu; čchingská vláda očekávala audienci v souladu s protokolem používaným u každého jiného podřízeného vazala říše Čching, kdežto Rusové neústupně žádali přijetí vycházející z rovnoprávnosti čchingského a ruského panovníka. Nakonec začátkem září 1656 došla čchingské vládě trpělivost a poslala Bajkova zpět do Ruska.[42] Do Moskvy se vrátil na podzim 1658.[40]

Čchingský císař Kchang-si za pracovním stolem

V září 1657 začala ruská vláda, znepokojená osudem Bajkova, připravovat další poselstvo k čchingskému císaři. Do jeho čela postavila syna bojarského Ivana Perfiljeva a tobolského kupce bucharského původu Seitkula Ablina.[43] Na cestu vyrazili roku 1658, do Pekingu přijeli počátkem června 1660, carův list s návrhem na ustavení vzájemných styků předali v Dvoru závislých držav. Čchingská státní rada navrhla list odmítnout jako nevhodný – nepoužívající čínský kalendář a neúměrně vyvyšující cara přisvojujícího si tituly neschválené čchingským císařem.[44] Nicméně nakonec byly dary a list přijaty, i když na něj nebylo odpovězeno.[45]

Ablin se do Číny s oficiálním pověřením vydal znovu, po dvouleté přípravě, na podzim roku 1668. Do Pekingu přijel v říjnu 1669, setrval v něm tři a půl měsíce a byl neformálně přijat císařem Kchang-sim (vládl 1661–1722).[46] Ablinův zájem byl především obchodní[pozn. 6] a politické otázky nechal stranou, čchingská strana však ústně vznesla žádost o vydání Gantimura, evenckého náčelníka, který roku 1667 přešel od Čchingů k Rusům.[47][pozn. 7] Při odjezdu se Ablin na rok zdržel kvůli neklidu v Mongolsku. Z Číny odešel až v létě 1671, do Tobolsku dorazil v říjnu 1671 a do Moskvy v únoru 1672. Jeho cesta byla hodnocena velmi příznivě kvůli finančnímu zisku, který přinesla.[49]

Kromě státního se v 60. a 70. letech rozvíjel i soukromý obchod mezi ruskou Sibiří a Čínou. Jen roku 1672 byl do Číny vyvezeno ze Sibiře na 13 tisíc sobolích kožešin.[50]

V prosinci 1669 přišla k Něrčinsku na vzdálenost dvoudenního pochodu šestitisícová čchingská armáda v čele s Malou, zkušeným mandžuským diplomatem a úředníkem, jehož zástupce si v Něrčinsku stěžoval na agresivitu albazinských kozáků vůči Daurům a Ďučerům.[51]

V dubnu 1670 v Něrčinsku čchingští poslové požadovali – v zájmu mírových vztahů – vydání Gantimura, přičemž vojenské akce proti kozákům z 50. let omlouvali tím, že čchingské úřady je měly za bandity a nevěděli, že jsou ruskými poddanými.[52] Něrčinský vojevoda Daniil Aršinskij ze své iniciativy reagoval vysláním desátníka Ignatije Milovanova do Pekingu s listem, v němž vyzýval čchingského císaře k podřízení se carovi;[53] nevydání Gantimura vysvětloval jeho stářím a nemocí a neexistencí carského rozhodnutí o něm a albazinské kozáky omlouval s tím, že se jen bránili útokům Daurů a Ďučerů, kteří tucet Rusů zabili a ukradli jim skot.[54] Milovanov vyrazil v dubnu 1670, během měsíce dojel do Pekingu[55] a předal list v Dvoru závislých držav, jehož úředníci ho oficiálně přeložili císaři jako nabídku cara na podřízení se, to jest právě opačně.[53][55] Poté Milovanova oficiálně přijal císař před celým dvorem.[55] Do Něrčinska se Milovanov vrátil s čchingským zástupcem, který Aršinskému předal císařův list carovi, v němž císař za vydání Gantimura sliboval mír.[56]

Rusové na čchingský návrh bezprostředně nereagovali, vyslanec Nikolaj Spafarij se však o několik let později odvolával na tento list s tím, že nepřijel z iniciativy Moskvy, ale na čchingskou výzvu.[56]

V únoru 1672 se u Něrčinska opět objevil čchingský posel s nevelkým vojenským oddílem a přesvědčoval náčelníky Rusům poddaných domorodců, aby přešli k Čchingům.[50]

Ruští vyslanci v Číně, ilustrace časopisu Niva z 19. století

Mezi rokem 1670 a příchodem Spafarije se Čchingové třikrát dotazovali v Něrčinsku, kdy už přijede carův vyslanec.[57] Roku 1675 se ruská vláda rozhodla vyslat do Pekingu zkušeného diplomata moldavského původu Nikolaje Spafarije. Měl za úkol ustavit oficiální obchodní vztahy a diplomatické styky. K teritoriálním otázkám se neměl vyjadřovat, ruská vláda totiž měla za to, že o ruských poddaných a území není třeba diskutovat.[58]

Spafarij z Moskvy vyjel začátkem března 1675, cestoval přes Irkutsk, Něrčinsk a Albazin a na Velkém Chinganu se setkal s čchingskými zástupci.[59] Rozhovory se Spafarijem vedli Mandžuové na Noně po tři měsíce do začátku března 1676. Ještě před zahájením jednání po něm chtěli předání carova listu a vydání Gantimura; o obojím odmítl i jen diskutovat. Nakonec se uchýlil k přetvářce a tvrdil, že car nemohl svolit k vydání Gantimura, protože v Moskvě nerozuměli císařovu listu z roku 1670,[57] čemuž mandžuští diplomaté na Noně moc nevěřili, ale císařská rada v Pekingu vysvětlení přijala.[60]

Do Pekingu Spafarij dorazil v polovině května[61] a na mnoho týdnů se střetl s pekingským dvorským ceremoniálem, který předpokládal nižší status všech cizích států, automaticky považovaných za vazaly. Z prestižních důvodů – při problémech v Číně (rozsáhlé povstání tří vazalů v letech 1673–1681) – čchingská vláda nechtěla ustoupit. Neformálně byl v červnu přijat císařem a delegaci bylo dovoleno obchodovat.[60] Nakonec Čchingové podmínili uzavření obchodní dohody vydáním Gantimura a dodržením ceremoniálu. Neoficiálně se Spafarij dozvěděl o záměru vyhnat Rusy z Albazinu a Něrčinska.[62] V září 1676 odjel z Pekingu do vlasti,[62] do Moskvy dorazil začátkem roku 1678.[61]

Čchingská ofenzíva v Poamuří v letech 1683–84 (modře) a mongolský výpad k Tunkinskému ostrohu roku 1684 (zeleně). Ruská opevněná sídla vyznačena červeně, čchingská modře.

Na jaře 1683 čchingská vojska začala přesun k Amuru. Mandžuové se usadili v ústí Zeji a vybudovali zde pevnost Ajgun, u ústí Kumary stejnojmennou pevnost Kumara a ještě jednu pevnost mezi nimi.[70] V červnu Mandžuové u ústí Zeji zajali většinu ruského oddílu, který plul z Albazinu vystřídat posádku zejských ostrohů.[70] Ve třech ruských ostrozích na Zeje bylo v té době celkem 67 kozáků a v Albazinu něco přes stovku. V Něrčinsku a zabajkalských ostrozích měl tamní vojevoda dohromady dvě stovky kozáků.[67] Velikost čchingské armády odhadli Rusové na deset tisíc lidí na 300 lodích, se 300 velkými i malými děly.[71]

Ve druhé polovině roku 1683 Mandžuové podnikli výpad k jezeru Dalaj núr a pomocí oddílů o 400–500 mužích obsadili ruské ostrohy v povodí Zeji, poslední (Verchnozejský) v únoru 1684. Do zajetí padlo kolem stovky ruských kozáků a lovců.[72][73] V říjnu 1683 do Albazinu dorazili dva ze zajatců s dopisem čchingského císaře s tradičními požadavky – vydat Gantimura, vyklidit Albazin, jinak hrozil válkou.[74]

Začátkem července 1684 čchingský jízdní oddíl obsadil ruskou ves Čulkovo nedaleko Albazinu a zajal část obyvatel. Poté se ruští rolníci z okolí stáhli do Albazinu a lovci také nevyrazili za soboly. Celkem se ve městě shromáždilo 120 služilich ljuděj (vojáků a úředníků), 97 rolníků a 250 ostatních, především lovců.[75] Čchingská armáda se však – přes císařovo zdůrazňování, jak je důležité zmocnit se sklizně – neobjevila a na podzim Rusové překonali obavy z Mandžuů a sklidili úrodu, i když opožděně – obilí již z poloviny vypadalo z klasů.[75]

Současně s událostmi na Amuru čchingský císař žádal chána Čichundordže o útok na Selenginsk a Irkutsk, avšak zatím vůdce mírové strany mezi Mongoly, Čichundordžův bratr Dzanabadzar, navázal kontakt s Rusy. Chánovi poslové v dubnu 1684 v Selenginsku požadovali zpět „své“ Burjaty a hrozili čchingským útokem. Rusové přijali Mongoly zdvořile, ale neústupně. Chán se poté rozhodl zachovat neutralitu,[76] i když drobné nájezdy zejména v oblasti Tunkinského ostrohu pokračovaly i v létě 1684. Rusové je odráželi za pomoci místních Burjatů a Tunguzů.[77]

Carská vláda reagovala začátkem roku 1683 reorganizací správy východní Sibiře, když všechny východosibiřské újezdy: Jakutský, Irkutský (vzniklý roku 1682)[78], Ilimský, Něrčinský a demonstrativně nově zřízený Albazinský újezd soustředila v Jenisejském razrjadu (založeném nedávno předtím, roku 1677)[79] a podřídila novému jenisejskému vojevodovi Konstantinovi Ščerbatovovi. Poté, co do Moskvy dospěly zprávy o bojích roku 1683, přikázala v lednu 1684 tobolskému vojevodovi Alexeji Golicynovi sebrat z vojáků na západní Sibiři 600 lidí a na jaře je poslat do Jenisejska Ščerbatovovi, který k nim něl přidat 400 dalších a vyslat za Bajkal, což na Sibiři vyvolalo vlnu horečné aktivity.[80] Do Albazinu byl z Moskvy poslán Alexej Tolbuzin (na místo přijel v květnu 1684), vyměněni byli i ostatní východosibiřští vojevodové. Noví náčelníci posilovali opevnění Albazinu i Něrčinska i dalších ostrohů; od druhé poloviny roku 1684 jim začaly přicházet posily a výzbroj.[81]

Začátkem roku 1685 tak bylo v důležitých ostrozích – Albazinu, Něrčinsku a Irkutsku – po dvou až čtyřech dělech a stovce píšťal. Zmíněné posily z Tobolska a Jenisejska pod vedením Afanasije Bejtona musely koncem roku 1684 děla a nemalou část materiálu nechat na zamrzlé Angaře a v lednu 1685 vyrazily z Ilimska na východ „nalehko“ bez nich.[82] Ščerbakov přikázal podřízeným vojevodům posílit opevnění ostrohů, například Selenginský ostroh byl nově vystavěn,[83] a nabrat dalších 350 vojáků z místních lidí, ale Moskvě si stěžoval, že nemají výcvik a žádal o zaslání nejméně 700 zkušených vojáků, kterými chtěl vyztužit obranu od Jenisejska na východ. Ruská vláda se omezila na zaslání 10 důstojníků, 20 dělostřelců a výzbroje – 10 děl, střelného prachu a olova.[82]

Čchingská ofenzíva v Poamuří roku 1685 – obležení Albazinu a jeho dobytí (modře), ústup Rusů k Něrčinsku (červeně čárkovaně), návrat Rusů do Albazinu (červeně), příchod Bejtonova oddílu do Něrčinska (červeně čerchovaně) a útoky Mongolů (zeleně).

Po nevýrazné kampani roku 1684 Kchang-si odvolal váhavého velitele čchingské armády na Amuru Sabsua a v únoru 1685 vydal edikt, ve kterém zopakoval obvinění Rusů z expanze, přikázal jejich zničení a nakázal svým vojevůdcům poslat do Albazinu ještě jedno poselstvo s výzvou stáhnout se z čchingského území do Jakutska, jež měl potom tvořit hranici.[84]

V dubnu 1685 čchingský císař poslal ruskému carovi listy (v ruštině, latině a čínštině) s podmínkami míru. Ruským úřadům v Albazinu, v Jakutsku,[85] v Selenginsku a v Tobolsku je předali kozáci propuštění Čchingy ze zajetí. Do Moskvy první z listů dorazil v listopadu 1685. V listech císař nabízel mír a obchodní styky, pokud bude dohodnuta hranice u Jakutska a Jenisejska.[86]

Od začátku roku 1685 se v Zabajkalí množily zprávy o připravovaném mongolském útoku. V březnu 1685 se třísetčlenný jezdecký oddíl Mandžuů objevil pod Albazinem, v blízkosti města zajal či zabil osazenstvo jednoho mlýnu a přítomné kozáky a odešel. Poté rolníci v okolí Albazinu zaseli.[75]

Čchingské vojsko obléhá Albazin, ilustrace čínské knihy z konce 17. století

Začátkem června 1685 čchingská jízda odehnala albazinským koně a 10. června se hlavní síly čchingské armády vylodily u Albazinu.[85] Vedli je Pengcun a Langtan.[68] V následujících dvou dnech čchingské vojsko obklíčilo Albazin, stavělo pozice pro děla a od 12. června začalo obležení.[87] Mandžuové měli 4200 mužů včetně 1200 nevojáků, 30 velkých a 15 malých děl; navíc 1000 jezdců přišlo po břehu. Pouze stovka Mandžuů měla píšťaly, ukořistěné u Rusů.[87] Obránců Albazinu bylo 450, se 3 děly a 300 píšťalami,[88][87] ve městě bylo i několik set žen a dětí.[87]

Po deseti dnech obležení Albazinu Mandžuové zahájili všeobecný útok.[87] Čchingská dělostřelba ničila palisádu, od zápalných šípů shořely sýpky, část budov a kostel. Za den bojů zahynula více než stovka obránců a skoro 150 útočníků. Bylo také zničeno jedno ze tří ruských děl.[87] Rusům došly zásoby střelného prachu i kulí.[89] Vojevoda Tolbuzin proto požádal čchingského velitele Langtana o svolení k odchodu ruské posádky i civilistů z Albazinu do Něrčinska, což Čchingové přijali.[89]

Jen krátce před Albazinci, 9. července, do Něrčinska konečně dospěl Bejton se 447 vojáky a třemi lehkými děly, zbytek oddílu – 126 lidí s děly a zásobami, kteří zůstali na Angaře – dorazil později.[90]

Po dobytí Albazinu zaslal císař list na Udský ostroh s požadavkem vyklidit řeku Udu a stáhnout se na „hranici“ do Jakutska. Mandžuové se objevili i na horním toku Udy. Znepokojený jakutský vojevoda začal posilovat opevnění Jakutska a domorodci z pobřeží Ochotského moře žádali v Ochotském ostrohu o ochranu.[91]

Verchněangarsk

Barguzinsk

Telembinsk

Irgensk

Něrčinsk

Argunsk

Jeravninsk

Ruské ostrohy ve východním Zabajkalsku (dnes Zabajkalský kraj a okolí) od 40. do 80. let 17. století:
– založeno 1647–48; – založeno 1653–58
– založeno 1675; – založeno 1681

V dubnu 1685 dorazil Bejtonův oddíl do Udinsku, ale zde se měsíc zdržel, protože dvoutisícový mongolský oddíl mu odehnal koně a tažná zvířata. Útočníky se vydalo pronásledovat přes 400 kozáků a necelé tři stovky místních lovců, potulných lidí a Tunguzů. Podařilo se jim na Mongolech vydobýt část koní, 150 hlav skotu a tisícovku ovcí a beze ztrát se vrátit.[85]

V květnu 1685 v Irkutsku Čichundordžovi poslové opět požadovali zpět „své“ Burjaty a hrozili čchingským útokem.[76] Poté Mongolové zaútočili. Začátkem června 1685 oblehli Selenginsk a blokovali Udinsk. Rusové se Mongolů nebáli, obávali se však mandžuské armády. Mongolsko-čchingská vojenská spolupráce se však omezila na zaslání nejméně pěti tisíc mongolských jezdců k výcviku u Pekingu. V červnu také mongolské vojsko Cecen-nojona zaútočilo na Tunkinský ostroh osazený 43 kozáky. V třídenních srážkách zahynuli tři kozáci a několik padlo do zajetí, Mongolové se stáhli poté, co se přiblížila ruská posila z Irkutska o 120 mužích. Dzanabadzar poté své oddíly stáhl z ruského území a pustil na svobodu ruské zajatce, které vymohl na Cecen-nojonovi.[86][pozn. 8]

V létě 1685 Mongolové útočili i v okolí Něrčinsku, kde odháněli dobytek a zastrašovali domorodce; v červenci až srpnu 1685 obléhali Argunský ostroh, útočili i na Telembinský ostroh. V Zabajkalí Mongolové odešli od Selenginsku a Udinsku, neklid však trval.[91]

V polovině července 1685 ruský průzkumný oddíl zjistil, že Mandžuové opustili Albazin a odešli k Nonu a dále na jih; pouze v Ajgunu nechali nevelký oddíl o 500 mužích. Stáhli se tak rychle, že nestačili zničit úrodu na polích.[90] Sklizeň z polí v okolí Albazinu byla rozhodující pro udržení města, zásobování velké posádky z Irkutska by totiž bylo velmi obtížné až nereálné.[92] Vlasov neprodleně vyslal Tolbuzina, Bejtona a většinu svých kozáků do Albazinu, kde na podzim bylo už 514 kozáků a 155 rolníků a lovců, zatímco v Něrčinsku zůstalo jen 173 kozáků a úředníků. Tolbuzinovým lidem se podařilo sklidit většinu úrody, současně stavěli nové, lepší opevnění Albazinu. Začátkem roku 1686 bylo v Albazinu už 725 mužů, zatímco v Něrčinsku a okolních ostrozích 340 kozáků a stovka lovců.[92]

Mandžuové rychle zjistili, že se Rusové vrátili, a vysílali proti nim jízdní oddíly a útočili na osady v okolí pevnosti. Tolbuzin zorganizoval aktivní obranu pomocí kozáckého jezdectva pod vedením Bejtona, od října 1685 do jara 1686 tak mezi Albazinem a Ajgunem probíhaly srážky mezi Mandžuy a kozáky. Na jaře se Mandžuové stáhli, ruští rolníci proto mohli obnovit některé vsi, dovést dobytek z Něrčinska a zasít.[93]

Obležení Albazinu čchingským vojskem. [pozn. 9] Nizozemská rytina z 18. století.

V létě 1686 Mandžuové vedení Sabsuem a Langtanem vytáhli na Albazin.[68] Kozácké hlídky pochod nepřátelské armády včas zjistily a varovaly obyvatelstvo, které se skrylo v pevnosti. V ní měl Tolbuzin 826 obránců, jeden moždíř a osm děl, dostatek prachu a olova, zásobu obilí do léta 1687.[95]

Obléhatelé připluli k Albazinu 7. července na 150 lodích. Měli do 5 000[95] nebo až 6 500 mužů[96] se 40 děly, velel jim opět Langtan. Jeho úkolem bylo dobýt Albazin a bez odkladu i Něrčinsk. K pochodu na něj měl 3 000 koní.[95] Po týdnu bojů byl Tolbuzin raněn a po několika dnech zemřel, velení po něm převzal Bejton.[97]

Poté, co se Rusové ubránili náporu prvních dní útoku, císař Kchang-si svolil k dlouhodobému obléhání.[97] Do října obránci provedli pět výpadů, zabili na 150 nepřátel a ztratili 65 mužů. Mandžuové zatím obehnali pevnost valy, z týlu zajištěnými zákopy. Na protějším břehu Amuru vybudovali valem opevněný tábor. V září Čchingové znova podnikli útok – neúspěšně. Neuspěl ani pokus podkopat se pod val, podkop zničili kozáci při výpadu. V říjnu měl Langtan už 10 tisíc mužů a zaútočil znovu, k útoku připravil dvě dřevěné hradby. Kozáci, obávající se jejich přitažení k pevnosti a zapálení, jednu zapálili při výpadu a druhou vyhodili do povětří z podkopu. Pak Mandžuové „zametali“ pevnost dřevěnými poleny z katapultů,[98] což Rusům řešilo nedostatek palivového dříví. V říjnu až listopadu zahynulo přes 100 obránců při výpadech a bombardování, přes 500 dalších zemřelo od kurdějí a naživu zůstalo jen 150 Rusů,[99] kteří však byli kvůli kurdějím ze dvou třetin neschopni boje.[96] Čchingská armáda v bojích a následkem hladovění a nemocí přišla o dva a půl tisíce vojáků a mnoho nevojenského personálu.[96]

Vojáci moskevských střeleckých pluků, rok 1674. Ilustrace z Istoričeskoje opisanije oděždy i vooruženija rossijskich vojsk (Historický popis oděvu a výzbroje ruských vojsk, 1841–62).

Koncem roku 1685 ruská vláda rozhodla o posílení vojsk v Zabajkalí 500 střelci z Moskvy a 1 400 ze Sibiře, pro které v lednu 1686 vypravila z Moskvy 1 000 píšťal, 20 děl a těžký moždíř a značné množství střelného prachu, olova, dělových koulí a granátů.[100] Zajištění přesunu takového množství vojáků bylo pro sibiřské úřady a obyvatelstvo mimořádným výkonem.[101] Rozhodnutí znamenalo značný růst sibiřských vojsk: k roku 1688 bylo na celé Sibiři 7 215 služilich ljuděj (vojáků i úředníků).[100]

Současně v prosinci 1685 carská vláda zplnomocnila k vedení mírových rozhovorů Fjodora Golovina a pověřila ho obranou a obnovou válkou poškozeného pohraničního území.[102] Cílem ruské vlády bylo potvrzení hranice na Amuru až k jeho ústí, kterou považovala za přirozenou. V krajním případě Golovinovi dovolila ustavení hranice na Amuru po ústí Zeji, v nejkrajnějším u Albazinu s právem lovu až po Zeju, a zbytek nechat nerozhraničený. V každém případě chtěla zachovat ruské osídlení a svrchovanost nad domorodci, kteří již přijali ruské poddanství.[103] Současně požadovala odškodnění za čchingské útoky. Souhlasila s výměnou přeběhlíků, ne však s vydáním ruských poddaných (potomků a lidí Gantimura, navíc již pokřtěných).[104]

Usilovným pochodem dorazil Golovin s moskevským vojskem před začátkem zimy 1686/87 do Rybinsku na Angaře, kde přezimoval. Část vojáků však poslal zimními cestami vpřed, v Irkutsku se k nim připojily místní posily a tak koncem března 1687 došlo do Něrčinska 227 kozáků, a do Udinska 144. Zatímco v létě 1687 Mandžuové opevňovali Ajgun, v červenci Golovin dorazil s vojskem do Irkutska,[105] překročil Bajkal a v polovině září 1687 soustředil své vojáky v Udinsku a okolí.[106]

V Udinsku se Golovin soustředil na vyjednání dohody s Mongoly. Nabízel jim společnou obranu proti Čchingům, která by posílila bezpečnost obou stran. Čchingové naopak přesvědčovali Mongoly k útoku na Rusy.[107] Roku 1687 Mandžuové získali na svou stranu Tüšetü-chána Čichundordže. Společný mandžusko-mongolský útok na Něrčinsk byl naplánován na jaro 1688.[108] Dzanabadzar však trval na zachování míru s Ruskem[107] a odmítl se války účastnit. Golovin pochopil, že Čichundordže nepřemluví, a od léta 1687 o přátelských úmyslech Rusů přesvědčoval jiné vybrané mongolské náčelníky,[108] a sice Cecen-nojona a další, včetně Dzanabadzara. Současně během léta 1687 Mongolové prováděli menší nájezdy na ruské území a odháněli skot.[109]

Koncem října 1687 se Golovin přesunul z Udinska, kde ponechal většinu vojáků, do Selenginska, blíž k hranicím. V listopadu 1687 vypravil posla do Pekingu s informací o svém příjezdu a návrhem na určení místa a doby rozhovorů.[109]

Současně s vysláním Golovina do Zabajkalska carská vláda poslala do Pekingu vyslance Nikifora Veňukova a Ivana Favorova[110] s úkolem předat carovu listinu s vyjádřením rozhořčení nad čchingskou agresí a návrhem na mírovou konferenci v Albazinu, pokud Čchingové ukončí boje a odejdou z ruského území.[99] Vyslanci v srpnu 1686 dorazili na mongolské území a více než měsíc vedli rozhovory s bojovně naladěným Čichundordžem i jeho bratrem Dzanabadzarem, prosazujícím mír.[111]

Veňukov a Faforov přijeli do Pekingu 31. října 1686.[110] Již následující den začala jednání. Mandžuové tvrdili, že nejsou s Ruskem ve válce, a boje zdůvodňovali svévolně se usazujícími kozáky a odmítnutím vydat Gantimura něrčinskými úřady. Tvrdili, že čchingský císař chce mír a ukončí obležení Albazinu; teritoriální nároky omezili na Poamuří. Výsledkem rozhovorů byla dohoda o příměří.[112] V polovině listopadu ruští vyslanci odjeli z Pekingu do vlasti.[110]

K Albazinu se informace o příměří dostala počátkem prosince. Čchingská armáda poté zastavila ostřelování, ale neodešla od města; Albazinským sice umožnila styk s Něrčinskem, a dovoz potravin, ale bránila jim v získání borového chvojí (používaného proti kurdějím) a dřeva.[112] Až v květnu 1687 Mandžuové odešli do 4 km vzdáleného tábora. V Albazinu tehdy zůstalo naživu již jen 66 kozáků.[96] Koncem srpna 1687 se Mandžuové stáhli do Ajgunu,[112] když bylo jasné, že Golovin s posilami toho roku nepřijede.[113] Po odchodu nepřátelského vojska Albazinští začali obnovovat stavení a připravovat pole k setbě.[100]

Čchingská ofenzíva v Poamuří v letech 1686–88 (modře, cesta a návrat vyslanců modře čerchovaně) a mongolské útoky (zeleně) a postup Golovinova pluku (červeně; postup menšího oddílu do Něrčinska červeně čerchovaně).

Už od roku 1686 se zhoršovaly vztahy mezi Mongoly a Džúngary, navzdory snaze čchingské diplomacie vyzývající je ke smíru, aby měli Mongolové volné ruce k válce s Rusy.[114] Koncem roku 1687 mongolský chán Čichundordž zaútočil na svého západního souseda a spojence Džúngarů, Dzasagtu-chána a zabil ho. V boji padl i bratr džúngarského chána Galdana.[115] Současně se Mongolové rozhodli rozpoutat válku proti dvěma protivníkům.[114] Zatímco Čichundordž se soustředil na boj s Džúngary, v lednu 1688 Čichundordžův bratr Šidiširi bagatur-chuntajdži vyrazil proti Rusům.[116]

Šidiširiho Mongolové kvůli sněhu nemohli projít za Bajkal, proto se rozhodli zaútočit na Selenginsk a Udinsk. Podle plánu měla jedna část vojska zaútočit na Selenginsk a druhá zablokovat cestu na západ, k Bajkalu a do Irkutska. Podle různých odhadů současníků jich bylo 4 až 12 tisíc a protentokrát disponovali děly a píšťalami zaslanými z Pekingu. Rusové měli v té době v Zabajkalí kolem dvou tisíc vojáků: v Albazinu stovku, v Něrčinsku přes 400, v Selenginsku kolem 250, v Udinsku a okolních vsích něco přes tisíc.[116] Začátkem ledna 1688 Mongolové v počtu asi 5 tisíc oblehli Golovina v Selenginsku[83] a přišli k Udinsku. Iniciativu na ruské straně převzal velitel moskevských střelců, plukovník Fjodor Skrypicyn, který s 500 střelci vytáhl[116] z Iljinské slobody (severozápadně od Udinska) k Udinsku, třikrát se srazil s Mongoly, obsadil jejich tábor a v třídenním boji se ubránil třem tisícům útočících Mongolů. Mongolové se poté vzdali plánu postupovat k Bajkalu a na Irkutsk a stáhli se. Moskvané měli jen málo mrtvých, ale polovina jich utrpěla zranění, proto se neodvážili zaútočit na Mongoly obléhající Selenginsk a požádali v Irkutsku o posily.[117]

Do bojů se poté na ruské straně zapojili i místní Burjati a Tunguzové, jejichž nájezdy do Mongolska museli ruští velitelé dokonce mírnit, aby se nezkomplikovaly vztahy s mongolskými náčelníky neúčastnícími se útoku.[117] V polovině března plukovníci Skrypicyn, Pavel Grabov a Anton Smalenberg shromáždili v Udinsku 1 500 mužů a vyrazili na pomoc Selenginsku, stále se bránícímu mongolským útokům. Šidiširi s vojskem vytáhl proti příchozím Rusům a 20. března na ně zaútočil ve stepi 20 km od města. S pomocí jízdy ze Selenginsku, vyslané Golovinem do zad nepřátel, Rusové Mongoly rozdrtili a zahnali do Mongolska.[118]

Po mongolské porážce Čchingové odložili útok na Něrčinsk,[119] připravovaný na duben 1688,[116] a rozhodli se využít mírových jednání, které navrhli provést v Selenginsku s tím, že každá strana přivede maximálně 500 vojáků (což nemínili dodržet). Zatím Dzanabadzar informoval Rusy o čchingských aktivitách i dění v Mongolsku.[119] I během bojů Dzanabadzar, přestože stejně jako chán požadoval vydání Burjatů poddaných Rusům, prosazoval mír, žádal po Šidiširovi přerušení obležení a ujišťoval Golovina, že jeho lidé se bojů neúčastní.[120]

Paralelní boj Mongolů s Džúngary byl také neúspěšný. Galdan na jaře 1688 porazil Čichundordžovy síly a pak postupoval na východ na jeho území, které poplenil.[121] Mongolové před Džúngary prchali na všechny strany, k Rusům i Čchingům.[115]

Fjodor Alexejevič Golovin

Golovin na jaře 1688 opevňoval Udinsk a Selenginsk a naplánoval útok na Mongoly ze dvou směrů, který však odložil poté, co přišly informace o džúngarském vítězství nad Čichundordžem a postupu Džúngarů na východ do Mongolska.[122]

Císař Kchang-si jmenoval do čela čchingské delegace určené pro jednání s Rusy zkušeného státníka Songgotu, svého strýce Tchung Kuo-kanga, vojevůdce Maciho a další. Z Pekingu vyjeli s početným doprovodem koncem května 1688. Začátkem července, již na mongolském území, začali potkávat mongolské uprchlíky z války s Galdanem. Songgotu proto zastavil cestu a 22. července k němu dorazili kurýři z Pekingu přikazující návrat.[123] O odložení mírových jednání kvůli válce Džúngarů s Mongoly Čchingové neprodleně informovali Golovina; Golovin odvětil požadavkem na stažení čchingských oddílů z ruských území a rozhodl se přesunout do Albazinu. Proto koncem srpna vytáhl se svým plukem (1 160 mužů) na Něrčinsk; v Udinsku nechal posádku o 120 a v Selenginsku o 164 mužích.[121]

Zatím začátkem července 1688 pod Albazin připlula velká čchingská armáda jdoucí na mírová jednání, a proto požadující od Bejtona podporu.[122] Na podzim 1688 čchingská armáda v albazinském regionu zničila úrodu na polích a tamní posádka se ocitla v nebezpečí hladu.[121][124] Nicméně v květnu 1689 Albazinští znovu zaseli.[125]

Golovin proto,[126] a kvůli obavě z mandžusko-mongolské ofenzivy proti Galdanovi, která by mohla ohrozit i Zabajkalí,[127] na podzim 1688 přerušil přesun do Něrčinska a zaměřil se na řešení problému mongolských přesídlenců, prchajících na ruské území před válkou po stovkách a tisících. Začal s tabunutskými tajši, kteří odmítali ruské podanství, ale současně trvali na svém právu kočovat v Zabajkalí. Golovin na ně koncem září 1688 zaútočil s oddílem 500 Rusů a 300 Burjatů a Tunguzů a porazil je. V říjnu jich 3 000 (v tom 1 200 mužů) přijalo ruské poddanství. Přijetí poddanství navrhl i dalším mongolským skupinám zdržujícím se podél hranice, mnozí souhlasili. Celkem od července 1688 do března 1689 přišlo k Rusům z Mongolska na 10 000 lidí.[128] Někteří náčelníci hledali u Rusů pouze dočasné spojenectví a nechtěli se vzdát politické samostatnosti, proto se vrátili do Mongolska,[115] jejich lidé však mnohdy zůstávali.[128]

Na podzim 1688 pokračovala i mongolsko-džúngarská válka. Čchingové posilovali ostrahu hranic[129] a pokusili se přesvědčit Galdana k míru. Čichundordž požádal Čchingy o pomoc, ale ti na něm požadovali vzdání se samostatnosti a přijetí poddanství. Mongolové odmítli a opevnili se na ostrůvcích jezera Olgoj, aby zneutralizovali převahu džúngarské jízdy.[130] I tak byli koncem srpna 1688 v několikadenním boji poraženi,[129] Čichundorž, Dzanabadzar a další mongolští náčelníci se zachránili útěkem k Čchingům,[130] načež jim nezbylo než přijmout čchingské poddanství.[131]

Galdan šířil fámy, že své akce koordinuje s Rusy a ruské akce proti tabunutským Mongolům na podzim 1688 jeho propagandu podpořily. V listopadu 1688 navíc vyslal poselstvo do Irkutska s návrhem na společnou válku proti Mongolům a navázání obchodních vztahů. Jako vstřícný krok se vzdal nároků na obyvatelstvo Sajan. Golovin nespěchal s odpovědí. Obával se návratu Galdana na západ a následné mandžusko-mongolské ofenzívy do Zabajkalí, proto Galdanovi odpověděl návrhem „neuzavírat mír s Mongoly ani Mandžuy před rusko-čchingskými jednáními a neustupovat před nimi do Džúngarska“. Po seznámení se s Golovinovým postupem analogický dopis poslala v červenci 1689 Galdanovi ruská vláda.[126]

Pohyb čchingského (modře) a ruského (červeně) vojska a vyslanců k Něrčinsku roku 1689

Golovin v lednu 1689 poslal do Pekingu Ivana Loginova, který do Pekingu dorazil v polovině května s úkolem dohodnout okolnosti setkání vyslanců,[132] a seznámit chingskou vládu s návrhy mírové smlouvy, připravenými v Moskvě. Pro setkání navrhl Albazin nebo Něrčinsk.[133] Mandžuové nechtěli, aby Golovin s vojskem přijel do Albazinu, proto Loginovovi v Pekingu jednoznačně oznámili, že jednání vyslanců proběhnou u Něrčinska a s vyslanci pošlou tisíc vojáků. Současně Mandžuové od jara posilovali své vojsko v Ajgunu – naváželi zásoby, opravovali lodě a posílali nové vojáky; což znepokojilo Rusy v Albazinu i Něrčinsku.[132] V červenci Golovin přikázal Bejtonovi v Albazinu sklidit obilí a mandžuským zástupcům přítomným v Něrčinsku si stěžoval na narušování příměří.[134]

V první polovině roku 1689 se císař Kchang-si stále snažil diplomatickou cestou usmířit Mongoly s Džúngary a Džúngary přesvědčit ke stáhnutí se z Mongolska a návratu na západ.[135] Golovin zase v létě 1689 pochopil, že toho roku nedojde k čchingskému útoku na Galdana, a tak se koncem června začal přesouvat s celým svým plukem z Udinska do Něrčinska.[135]

Po uzavření dohody o sjezdu vyslanců v Něrčinsku Loginov 25. května 1689 odjel z Pekingu. Čchingští vyslanci ho však následovali už 3. června, o týden dříve, než bylo dohodnuto.[134]

Téhož 3. června se čchingské vojsko na 60 lodích objevilo pod Albazinem pod záminkou „zásobování vyslanců“,[134] 1. července potom čchingští vojáci překročili Argun a na Šilce shromáždili 800 koní. V polovině července se v Něrčinsku dozvěděli, že kolem Albazinu na 120 lodích projelo už 4 000 mandžuských vojáků se 45 děly. Golovin reagoval upozorněním něrčinské posádky, pokračováním přesunu svého pluku, odesláním domorodých obyvatel z okolí Něrčinska hlouběji do vnitrozemí a vysláním posla k čchingskému poselství s protestem proti příchodu armády.[134]

Dne 16. července čchingské vojsko o 70 lodích s 34 děly zakotvilo na Šilce kilometr nad Něrčinskem a blokovalo tak Rusům cestu na západ. Po protestech Vlasova se 18. července stáhlo po proudu na nové místo naproti Něrčinsku. Současně do Něrčinska přijeli poslové čchingských vyslanců informující Rusy o jejich postupu. Vlasov vyslancům poslal naproti nevelký oddíl, který byl překvapen jejich doprovodem – 5 000 vojáky s dělostřelectvem.[136] Dne 22. července se Mandžuové soustředili v bezprostřední blízkosti Něrčinska, za protestů Rusů (Vlasova i Golovina, který byl stále ještě na cestě). Koncem července Mandžuové ustoupili k soutoku Šilky a Něrči, dále však neodešli. Až 9. srpna do Něrčinska dorazil Golovin. Mandžuové byli zklamáni přítomností jeho pomocných burjatských a tunguzských oddílů. Očekávali totiž, že místní obyvatelstvo Rusy nepodpoří.[136]

• АЛЕКСАНДРОВ, Вадим Александровин. Россия на дальневосточных рубежах (вторая половина XVII в.). 1. vyd. Москва: Наука, 1969. (rusky)
• БЕСПРОЗВАННЫХ, Е. Л. Приамурье в системе русско-китайских отношений. Хабаровск: Кн. изд-во, 1986. (rusky) 1. vyd. M.: Наука, 1983.
• ЯКОВЛЕВА, П.Т. Первый русско-китайский договор 1689 года. M.: Изд-во Академии наук СССР, 1958. (rusky)
• КРАСНОШТАНОВ, Г.Б. Ерофей Павлович Хабаров : документ. повествование. Хабаровск: РИОТИП, 2008. 744 s. ISBN 978-5-88570-107-5. (rusky)
• ЛЕОНТЬЕВА, Г. А. Землепроходец Ерофей Павлович Хабаров. М: Просвещение, 1991. 144 s. ISBN 5-09-001904-5. (rusky)
• МАЗУРОВ, И. В.; ПАСТУХОВ, А. М. Очерки истории Российского Дальнего Востока. Книга первая: Русская колонизация Приамурья, Северо-Восточной Сибири и Америки XVI–XVIII вв. Хабаровск: ДВАГС, 2009. 383 s. (rusky)
• МЕЛИХОВ, Г. В. Маньчжуры на Северо-Востоке (XVII в.). М.: Наука, 1974. (rusky)
• МЯСНИКОВ, Владимир Степанович. Империя Цин и Русское государство в XVII веке. Хабаровск: Хабаровское книжное издательство, 1987. 512 s. (rusky)
• МЯСНИКОВ, Владимир Степанович. Договорными статьями утвердили: дипломатическая история русско-китайской границы XVII-XX вв. М.: Мособлупрполиграфиздат, 1996. 479 s. ISBN 5-207-00311-9. (rusky)
• НЕПОМНИН, Олег Ефимович. История Китая. Эпоха Цин. XVII – начало XX века. 1. vyd. Москва: Восточная литература, 2005. 712 s. ISBN 5-02-018400-4. (rusky)
• PERDUE, Peter C. China marches west : the Qing conquest of Central Eurasia. Cambridge, Massachusetts: Belknap Press of Harvard University Press, 2005. Dostupné online. ISBN 9780674057432. (anglicky)
• ПОПОВ, И. М. Россия и Китай: 300 лет на грани войны. М.: АСТ-Астрель, 2004. 511 s. ISBN 5-17-019955-4, ISBN 5-271-07502-8. Глава 3. Героическая оборона Албазина. (rusky)

• Энциклопедия Забайкалья [online]. Научно-редакционный центр «Энциклопедии Забайкалья» ЗабГГПУ [cit. 2017-06-04]. Dostupné online. (rusky)