První obléhání Albazinu

Mandžuská říše Čching ovládající od poloviny 17. století Čínu neuznala připojení Poamuří k Rusku, protože ho považovala za své panství. Začátkem 80. let 17. století začali Čchingové připravovat útok na Rusy na Amuru a v Zabajkalí. Nejsevernější čchingské opěrné body v té době byly Girin na Sungari, v němž od roku 1661 fungovaly státní loděnice a který roku 1676 převzal roli sídla mandžuské správy regionu od Ningguty,[1] a Ninguta na řece Mu-tan-ťiang, jižním přítoku Sungari.[2]

Mandžuové naplánovali útok na Albazino a v případě úspěchu počítali s postupem na Něrčinsk. Dva roky strávili přípravami – budováním základen a cest, stavbou lodí, shromažďovaním zásob, zpravodajskou činností. Vojenským akcím předcházel diplomatický tlak, tak v březnu 1681 mandžuští vyslanci v Albazinu protestovali proti výstavbě ruských ostrohů na Zeje, s tím, že jim tak Rusové brání ve výběru jasaku. Ruská delegace poslaná na Non do Pu-kchuej (卜奎; moderní Cicikar) reagovala odmítnutím s tím, že kmeny na Zeje jsou ruští poddaní[3][4] a nejlepší hranice by byla na Amuru.[3] V listopadu 1682 do Albazinu a Něrčinsku dorazili čchingští poslové s žádostí o rozhovory na Nonu, které nepřinesly výsledky. V prosinci 1682 se pak pod Albazinem nakrátko objevil tisícičlenný oddíl mandžuské jízdy pod záminkou žádosti o vydání dvou utečenců.[5] ve skutečnosti měl zhodnotit opevnění města a stav komunikací v regionu.[6] Čchingským silám velel Pengcun (彭春), ale faktickým organizátorem řídícím vojenské operace byl Langtan (郎坦).

Na jaře 1683 čchingská vojska začala přesun k Amuru. Mandžuové se usadili v ústí Zeji a vybudovali zde pevnost Ajgun, u ústí Kumary pevnost Kumara a ještě jednu mezi nimi.[6] V červnu Mandžuové u ústí Zeji zajali většinu ruského oddílu vedeného Grigorijem Mylnikem, který plul z Albazinu vystřídat posádku zejských ostrohů.[7] V ostrozích na Zeje bylo v té době ve třech oddílech 67 kozáků a v Albazinu něco přes stovku. V Něrčinsku měl tamní vojevoda 46 kozáků a dalších 150 rozptýlených po okolí.[5] Velikost čchingské armády odhadli Rusové na 10 tisíc lidí na 300 lodích, se 300 velkými i malými děly.[8] Ve druhé polovině roku čchingské oddíly o 400–500 mužích obsadily ruské ostrohy v povodí Zeji,[9] poslední z nich, Verchnozejský, v únoru 1684.[10]

V říjnu 1683 do Albazinu dorazili dva ze zajatců z Mylnikova oddílu s dopisem čchingského císaře Kchang-siho s tradičními požadavky – vydat Gantimura, vyklidit Albazin a Poamuří, jinak hrozil válkou.[11] V únoru 1684 císař Kchang-si vydal příkaz k další ofenzívě, ale do července Mandžuové neútočili. V květnu 1684 do Albazinu dorazil Tolbuzin a začal vysílat průzkumné hlídky do okolí. Od domorodců se Albazinští dozvěděli, že Mandžuové prosekali lesem cestu od vesnic na řece Non směrem na Něrčinsk.[12]

Až začátkem července 1684 čchingský jízdní oddíl obsadil ruskou ves Čulkovo a zajal část obyvatel, poté se ruští rolníci z okolí stáhli do města a lovci také nevyrazili za soboly. Celkem se ve městě shromáždilo 120 služilich ljuděj (vojáků a úředníků), 97 rolníků a 250 ostatních, především lovců.[12] Čchingská armáda se však – přes císařovo zdůrazňování, jak je důležité zmocnit se sklizně – neobjevila a nakonec Rusové překonali obavy z Mandžuů a sklidili úrodu, i když opožděně – obilí již z poloviny vypadalo z klasů.[12] Kchang-si poté odvolal váhavého velitele čchingské armády Sabsua a v únoru 1685 vydal edikt ve kterém zopakoval obvinění Rusů z expanze, přikázal jejich zničení a nakázal svým vojevůdcům poslat do Albazinu ještě jedno poselstvo s výzvou stáhnout se z čchingského území do Jakutska, který měl podle císaře tvořit hranici.[13]

Od začátku roku 1685 se v Zabajkalí množily zprávy o připravovaném mongolském útoku. V březnu 1685 se třísetčlenný jezdecký oddíl Mandžuů objevil pod Albazinem, v blízkosti města zajal či zabil osazenstvo jednoho mlýnu a přítomné kozáky a odešel. Poté rolníci v okolí Albazinu zaseli.[12]

Zatím na jaře 1684 Rusové v západní Sibiři nabrali početný oddíl vedený Afanasijem Bentonem určený k posílení albazinské posádky, ale jednotka postupovala na východ jen pomalu a do ledna 1685 Benton došel jen do Ilimska.[14]

Počátkem léta 1685 silná čchingská armáda vyplula z Ajgunu proti proudu Amuru. Do Albazinu Čchingové poslali napřed dva zajaté Rusy s trojjazyčným (v čínštině, ruštině a latině) císařským listem,[15] v němž požadovali pod hrozbou smrti neprodlený odchod z Amuru.

Začátkem června 1685 čchingská jízda odehnala albazinským koně a 10. června se hlavní síly vylodily u Albazinu.[16] V následujících dvou dnech čchingské vojsko obklíčilo Albazin, stavělo pozice pro děla a od 12. června zahájilo obléhání.[17] Rusové zprvu odhadovali sílu nepřítele na 10 tisíc, pak však získali zajatce, podle něhož po řece připlulo 4200 mužů včetně 1200 nevojáků, kteří měli 30 velkých a 15 malých děl, a navíc 1000 jezdců přišlo po břehu. Pouze stovka Mandžuů měla píšťaly, ukořistěné u Rusů.[17] Obránců Albazinu bylo 450, se 3 děly a 300 píšťalami.[15][17]

V Něrčinsku se o obležení Albazinu tamní vojevoda Ivan Vlasov dozvěděl 22. června a mobilizací části ruských lovců zvýšil počet svých vojáků na 330. Už 14. června do Něrčinska přišla informace z Argunského ostrohu, že podle domorodců je na Nonu 8900 Mandžuů připravených k pochodu na Něrčinsk. Přesto 23. června vyslal 100 mužů se dvěma děly na pomoc Albazinu.[17]

Na pomoc Albazinu šel i oddíl Afanasije Bejtona ze západní Sibiře, ten ale uvázl ve srážkách s Mongoly v Zabajkalsku[15][18] a do Něrčinska dorazil se 447 lidmi a třemi lehkými děly teprve 9. července.[18]

Dne 15. června 45 Rusů,[15] rolníků s rodinami ze vzdálenějších vesnic, připlouvalo po Amuru do Albazinu na vorech; poté, co se odmítli vzdát, je Čchingové rozstříleli z děl a většinu zabili či zajali, takže do Albazinu se dostalo jen několik lidí.[16] Jiné skupiny vesničanů se stáhly do tajgy.[16] Po deseti dnech obležení Albazinu Mandžuové zahájili všeobecný útok.[17] Po zahájení palby se ukázalo, že opevnění Albazinu – dřevěná palisáda – je sice postačující k ochraně před lukostřelbou domorodců, ale dělostřelbu nevydrželo a v některých případech mandžuské desetikilogramové dělové koule prolétaly ostrohem skrz nakrz.

Dělostřelba ničila palisádu, od zápalných šípů shořely sýpky, část budov a kostel. Za den bojů zahynula více než stovka obránců a skoro 150 útočníků. Bylo také zničeno jedno ze tří ruských děl.[17] Rusům se podařilo útok odrazit a nepustit nepřítele do ostrohu a k večeru Mandžuové ustoupili do svého tábora. Langtan rozkázal připravit nový útok – čchingští vojáci nakupili k palisádě dřevo a chrastí, takže se Rusové obávali, že je chtějí spálit i s městem. Bránit jim nemohli, protože střelcům došly zásoby střelného prachu i kulí.[19]

Vojevoda Tolbuzin proto požádal Langtana o svolení k odchodu ruské posádky i obyvatel z Albazinu do Něrčinska a žádal tři dny na posouzení čchingských podmínek kapitulace. Čchingové zprvu požadovali odchod Rusů do Jakutska, s tím, že i Něrčinsk je na jejich území, nicméně Tolbuzin uhájil svůj původní návrh.[19] Musel však se svými lidmi neprodleně opustit město. Mandžuové poté Rusům v rozporu s dohodou zabavili veškeré jmění, zbraně, potraviny a skot, 50 z nich přemluvili k přechodu na mandžuskou stranu a ostatní po 4 dnech propustili. Na západ tak Albazinci vyrazili 26. června, zpočátku, až k řece Arguň, sledováni Mandžuy. Kvůli nedostatku potravin Tolbuzin 120 lidí poslal do Jakutska a s ostatními odešel do Něrčinska, přičemž se k němu cestou připojili rozptýlení rolníci. Na Arguni nechal Tolbuzin hlídku, na Šilce se setkal s posilou vyslanou z Něrčinska, do kterého dorazil 10.[17] nebo 12. července,[20] celkem s 324 muži a 312 ženami a dětmi.[17]

Po dobytí Albazinu v Pekingu císař Kchang-si uspořádal slavnostní recepci na oslavu vyhnání Rusů z Poamuří po třiceti letech potíží s nimi.[19] Poté se mandžuský oddíl objevil v povodí řeky Udy a čchingští poslové požadovali na posádce Udského ostrohu vyklidit řeku Udu a stáhnout se do Jakutska, který měl tvořit novou hranici.[21]

V polovině července z Něrčinska vyrazil průzkumný oddíl, který zjistil, že čchingská armáda opustila Albazin, na místě našli jen jednoho čínského dezertéra.[20][18] Podle něho dostala armáda rozkaz urychleně se přesunout na Non a dál na jih, kvůli problémům Mandžuů v Číně; pouze v Ajgunu zanechali pětisetčlennou posádku. Čchingové odešli tak rychle, že nestačili zničit osetá pole v okolí.[20][18] Sklizeň z polí v okolí Albazinu, které měly rozlohu přes tisíc děsjatin (asi 1000 ha), byla rozhodující pro udržení města, Něrčinsk sám byl zásobován z Albazina nebo až od Bajkalu, a proto dovoz potravin z Něrčinska do Albazina byl pro větší posádku nereálný.[22]

Tolbuzin poté s podporou Vlasova neprodleně vyslal do Albazinu 200 jízdních kozáků pod velením Bejtona a za ním vyrazil Tolbuzin s větším třísetčlenným oddílem kozáků a lovci, řemeslníky a rolníky. Dne 27. srpna Tolbuzin dorazil k Albazinu a pokračoval v jeho obnově zahájené Bejtonovými lidmi. Do zimy bylo znova postaveno městečko, obnoveno několik vesnic a sklizena úroda z velké většiny polí. Na podzim měl Tolbuzin v Albazinu 514 kozáků a 155 rolníků a lovců, začátkem roku 1686 už 725 mužů, zatímco v Něrčinsku a okolních ostrozích zůstalo 340 kozáků a stovka lovců a jiných civilistů.[22]

V následujícím roce na obnovu Albazinu zareagovali Čchingové novým útokem, druhé obléhání Albazinu v letech 1686–1687 však trvalo mnohem déle a město tentokrát odolalo. Po podepsání Něrčinské mírové smlouvy roku 1689, podle které oblast připadla říši Čching, Rusové Albazin vyklidili.