Afanasij Ivanovič Bejton

Afanasij Bejton pocházel z Pruska, kde sloužil v armádě jako poručík. Roku 1654, v souvislosti se začátkem rusko-polské války (1654–1667) a najímáním zahraničních vojáků a důstojníků, odešel do Ruska i Bejton a nechal se zapsat do ruské armády. Byl poslán ke Smolensku do pluku knížete Alexeje Nikitiče Trubeckého. Účastnil se bojů s Poláky u Smolenska, Šklova, Bychova, Slucku, Rigy, Mstislavi, polského obležení Mogileva.[1]

Ještě před koncem války, v první polovině 60. let, byl s dalšími důstojníky cizího původu poslán do sibiřského Tomska, aby se podílel na organizaci místních vojsk. V Tomsku se – někdy před rokem 1665 – oženil. Kvůli ženitbě musel přestoupit na pravoslaví a přijmout ruské poddanství, z cizozemského nájemníka se tak stal ruským služebným člověkem (служилий человек). Byl přeložen do Moskvy, ale na vlastní žádost se vrátil na Sibiř, do Jenisejska, přičemž byl povýšen mezi děti bojarské.[1]

Roku 1864 byl jmenován velitelem šestisetčlenného pluku sestaveného se sibiřských kozáků a dobrovolníků a vyslaného do Zabajkalí. V dubnu 1685 s plukem doputoval do Udinska, v červenci do Něrčinska, děla a střelivo dorazily ještě později. Začátkem srpna 1685 byl jmenován zástupcem albazinského vojevody Alexeje Tolbuzina, a vyslán s necelými dvěma stovkami kozáků do Albazina, nedlouho předtím dobytého, ale vzápětí opuštěného, armádou říše Čching. Bejtonovi kozáci sklidili úrodu na okolních polích a začali obnovovat ostroh, po několika týdnech je posílil oddíl Tolbuzina. Tolbuzinovi a Bejtonovi kozáci do léta 1686 obnovili albazinské opevnění, Bejton přitom velel oddílům provádějícím průzkum a odrážejícím rušivé nájezdy Čchingů.[1]

V červenci 1686 začalo druhé obléhání Albazinu. Po několika dnech bojů byl Tolbuzin smrtelně raněn a Bejton převzal velení. Boje trvaly do listopadu 1686, kdy v očekávání mírových jednání přestala čchingská armáda útočit na pevnost, do léta 1687 však nepřerušila obležení. Konce obležení se v létě 1687 dožilo pouze 66 obránců, včetně Bejtona, z původních více než osmi set.[1]

Podle Něrčinského míru uzavřeného v srpnu 1689 se Rusové vzdali Poamuří a stáhli se z Albazina do Něrčinska. Poté Bejton sloužil u carského vyslance Fjodora Golovina v Něrčinsku, roku 1690 byl vyslán ze zprávami o situaci v Zabajkalí do Moskvy. Poté se vrátil na Sibiř a od roku 1691/92 sloužil v Irkutsku jako velitel kozáků (казачий голова), měl dům v Idinsku. Roku 1696 byl jmenován velitelem (приказчиком) Verchnolenského ostrohu, vzápětí Udinského ostrohu, přitom ho zastupoval (jak bylo obvyklé) syn Andrej. Roku 1697 byl povýšen mezi šlechtice moskevského seznamu (дворяне московского списка).[1]

Zemřel roku 1701. Měl syny Andreje, Jakova, Ivana a Fjodora, kteří zaujímali významná místa v sibiřské administrativě jako správci ostrohů a vojevodové. Jejich potomci se mezi sibiřskými úředníky objevují do počátku 19. století, poté rod Bejtonů upadl do bezvýznamnosti.[1]