Ruský zákon proti LGBT propagandě

Jelena Borisovna Mizulinová, autorka zákona

Ačkoli větší města, jako je Moskva a Petrohrad, jsou považovány v oblasti života homosexuálů za prosperující, došlo od roku 2006 k nárůstu antigay nálad na politické scéně.[5] Ruská metropole Moskva začala aktivně odmítat konání festivalu gay pride za podpory primátora Jurije Lužkova, který svůj nesouhlas ke konání prvních dvou festivalů Moscow Pride odůvodnil tím, že jsou satanské a obvinil západní společnost ze šíření „této ideologie“ v zemi.[6][7][8] Politická strana Spravedlivé Rusko se zástupcem v parlamentu Alexandrem Čujevem byla vždycky proti podpoře práv homosexuálů a vytvořila první podobnou verzi antigay zákona v roce 2007. V reakci na veřejné vystoupení LGBT aktivisty Nikolaje Alexejeva tvrdícího, že Čujev v rámci své kampaně uzákonění stejnopohlavních manželství. [9] Roku 2010 Rusko obvinil Evropský soud pro lidská práva kvůli obžalobě Alexejeva na diskriminaci proti homosexuálům v souvislosti s nekonáním festivalu gay pride. Přes obhajobu, že je tak kvůli prevenci rizika násilí, soud rozhodl, že se jedná o podporu homofobních skupin. [10] V březnu 2012 ruský soudce odmítl vydat povolení ke zřízení Pride Housu v Soči u příležitosti konání Zimní olympijských her 2014 s odůvodněním, že by to podkopávalo tradice ruské společnosti a veřejnou morálku v oblasti s vysokou koncentrací rodin s dětmi.[11] V srpnu 2012 Moskva zamítla petici Nikolaje Alexejeva proti 100letému zákazu organizace festivalu Moscow Pride s tvrzením, že tak je kvůli ochraně veřejného pořádku.[12][13]

Zákon o ochraně dětí a mládeže před sociálně-patologickými vjevy obsahuje předpisy zakazující propagaci „sociálně patologických“ materiálů mezi dětmi a mládeží. Jejich součástí je také pasáž „mohoucí způsobit strach, děs nebo paniku dítěti či mladistvému“ zahrnující pornografii spolu s materiály zobrazujícími násilí, nezákonné aktivity, drogové závislosti nebo sebepoškozování. Novela zákona přijatá roku 2012 zavedla novou zmínku ohledně materiálů převzatých skrz informační a telekomunikační služby (jako je televize či internet) a zřídila černou listinu cenzurovaných webových stránek zobrazujících drogovou závislost, sebevražedné chování nebo dětskou pornografii.[14][15][16][17][18]

Novela z roku 2013, která zavádí termín „propagace netradičních sexuálních vztahů“ jako zdraví škodlivý faktor, byla podle ruské vlády přijata s úmyslem chránit děti před propagací homosexuality jako sociální normy. Cílem zákona je ochrana tradiční rodiny. Autorka zákona Jelena Mizulinová (členka Výboru na ochranu rodiny, žen a dětí v rámci Státní dumy)[19][20][2] argumentujíc, že vztah mezi mužem a ženou je hoden zvláštní ochrany ze strany státu.[21][22][18] Novela se rovněž rozšířila na některé zákony přijaté různými ruskými regiony, zahrnující Rjazaň, Archangelsk (který tyto zákony zrušil krátce po přijetí federální verze) a Petrohrad.[23]

Novela Zákona na ochranu dětí před sociálně-patologickými jevy zahrnující zákaz propagace „netradičních sexuálních vztahů“ trestá toho, kdo úmyslně vystavuje děti a mladistvě informacím vyvolávajícím u nich vznik sklonů k netradičním sexuálním vztahům, jejich vyhledávání, nebo před nimi propaguje netradiční sexuální vztahy jako zcela rovnocenné se vztahy tradičními, bude potrestán odnětím svobody, peněžitým trestem, nebo vyhoštěním (u cizinců). Zatímco některé z předcházejících regionálních zákonů užívaly termín „homosexuální propaganda“, federální zákon používá termín „netradiční sexuální vztahy“, které znamená jakékoliv sexuální vztahy, z nichž nemůže být počat nový život, čili jiné než heterosexuální.[18]

Na protest proti tomuto zákonu přemalovali finští aktivisté přechod pro chodce před ruskou ambasádou v Helsinkách na duhovo.

Zákon se dočkal mezinárodní kritiky ze strany zemí EU a USA. Důvodem kritiky byla zejména evropská politika rovnosti heterosexuality s homosexualitou, v níž se homosexuálům přiznává možnost uzavřít registrované partnerství, v některých zemích dokonce i sňatek se společnou adopcí. V přímém důsledku přijetí zákona mnoho slavných osobností z řad sportovců a politiků, jak LGBT, tak i heterosexuálních, odmítlo účast na Zimních olympijských hrách 2014.[24][25] Kromě toho byl také natočen dokument o životě mladých homosexuálů v Putinově Rusku[26] a došlo k mnoha protestům jak ze strany cizinců, tak i ruských LGBT aktivistů. Součástí protestů bylo také líbání před ruskou ambasádou v českém hlavním městě Praze, jak mezi heterosexuály, tak i homosexuály.[27] Například krátce po přijetí zákona se před budovou Ruského parlamentu veřejně políbily dvě dívky, na které následně začali kolemjdoucí házet vajíčka.[28]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Russian LGBT propaganda law na anglické Wikipedii.