Rumunská literatura

Nejstarší zachovanou rumunskou ucelenou literární památkou je tzv. Neacșuův dopis (Scrisoarea lui Neacșu) z roku 1521. V tomto dopise kupec Neacșu Lupu varuje brašovského starostu Johannese Benknera před hrozícím vpádem Turků. První památky čistě literárního charakteru byly překlady slovanských liturgických textech nebo původní díla náboženského charakteru (Șcheiský žaltář, Psaltirea Șcheiană, 1482). První rumunskou tištěnou knihou byl katechismus jáhna Coresiho z roku 1559. Nejstarším dokladem rumunské poesie je veršovaný žaltář, který vytvořil moldavský metropolita Dosoftei v roce 1673 (tištěno v Polsku). Postupně se také objevovaly první pokusy o překlad bible, zprvu pouze částečné a přeložené podle latinských a maďarských překladů. První úplný překlad, takzvaná Bukurešťská bible - Biblia de la București, vytvořený mnichy z kláštera Snagov, vyšel až v roce 1688.

Evropské kulturní proudy se do rumunské kultury dostaly až s velkým zpožděním - první známky renesance se objevují až v 17. století v kronikářské činnosti Grigore Urecha (Letopisețul Țărâi Moldovei) a Mirona Costina (dokončil Urecheho dílo, které bylo i nadále aktualizováno dalšími autory). První rumunskou skutečně renesanční osobností byl historik a spisovatel, moldavský kníže Dimitrie Cantemir, autor celé řady významných historických a filosofických děl a také prvního rumunského románu Historia Hieroglyphica (1705), v němž jsou postavy soudobé rumunské společnosti alegoricky popsány jako bájná zvířata.

V osmnáctém století se Rumunsko dostává pod nadvládu Osmanské říše. Vládnoucí vrstvou se stávají rumunští Řekové, tzv. Fanarioti, jejichž prostřednictvím je rumunská kultura silně ovlivněna řeckou, což v literatuře znamenalo především rozvinutí tradice anakreónské milostné poesie. Velkou úlohu v této době hraje básnický rod Văcărescu, jehož členové, v této době především Ienăchiță (zemřel 1796, mimo jiné autor první rumunské gramatiky), Alecu (zemřel 1798) a Nicolae (zemřel 1830), jsou pokládáni za největší dobové rumunské básníky. Rod Văcărescu zároveň patří k nejstarší valašské rodové šlechtě. Jeho tradice se udržuje až do moderní doby (básnířka Elena Văcărescu, 1864-1947). Dalším výrazným vlivem bylo pro literaturu před národním obrozením osvícenství, k jeho čelním představitelům patřil zakladatel rumunského školství Gheorghe Asachi (1788 - 1869).

V první polovině 19. století vznikal v Rumunsku nacionalismus, projevující se především touhou po vlastním státě a nezávislé kultuře (bez řeckých a slovanských vlivů). Výsledkem těchto revolučních idejí byla povstání v letech 1821 a 1848. Tuto epochu nazýváme rumunské národní obrození. Nositeli revolučních idejí byli především mladí Rumuni, studující ve Francii a v Německu, do rumunského myšlení se proto vnáší ideje německé filosofie a francouzské kultury, klesá naproti tomu vliv kultury starořecké a orientální. Významnou osobností této doby byl básník a spisovatel Ion Heliade Rădulescu (1802-1872), plodný překladatel, zakladatel Rumunské akademie a prvního rumunského časopisu, dále básník a sběratel rumunských lidových písní Vasile Alecsandri (1821-1890) a později největší rumunský básník vůbec Mihai Eminescu (1850-1889), dále autor realistických lokálních komedií Ion Luca Caragiale (1852-1912), autor vesnických povídek Ion Creangă (1837 nebo 1839-1889) a básník Barbu Ștefănescu Delavrancea (1858-1912) . V roce 1863 založil kritik Titu Maiorescu literární společnost Junimea, která sdružovala mnoho význačných literátů té doby.

Zlatým věkem rumunské literatury bylo meziválečné období, kdy Rumunsko konečně získalo nezávislost. Vzniká rumunský román, zprvu inspirovaný převážně válkou a s ní souvisejícími společenskými změnami. K zakladatelům tohoto žánru patří Liviu Rebreanu (1885-1944, romány Povstání, Răscoala; Les oběšenců, Pădurea Spânzuraților), dále Camil Petrescu (Ultima noapte de dragoste, întâia noapte de război, Poslední noc lásky, první noc války). Význačnou osobností tohoto období byl také romanopisec a historik George Călinescu (1899-1965). Začali psát také někteří z nejvýznamnějších rumunských autorů vůbec, především jeden z největších rumunských básníků Tudor Arghezi (1880-1967), spisovatel a významný religionista Mircea Eliade (1907-1986) a básník Lucian Blaga (1895-1961). Ve spojení se západní kulturou vznikla také kultura modernistická a avantgardní, francouzsky píšící Rumun Tristan Tzara se stal zakladatelem jednoho z jejích nejradikálnějších směrů, dadaismu. K významným avantgardním autorům patří také romanopisec Max Blecher, jehož díla vyšla i česky (Příhody z bezprostředního neskutečna, 1996) a matematik a básník Ion Barbu (1895-1961), pokládaný za jednoho z největších rumunských básníků dvacátého století.

V poválečném období po nástupu komunismu prošla rumunská literatura těžkým obdobím. Ač mnozí rumunští emigranti slavili úspěchy v zahraničí (autor absurdních dramat Eugène Ionesco, filosof a esejista Emil Cioran). Patrně nejvýznamnějším autorem byl romanopisec Martin Preda (1922-1980), zprvu podporovatel komunismu, později jeho ostrý kritik, autor monumentálního románu Morometové (Moromeții, definitivní verze 1967), v němž popisuje život na rumunské vesnici ve dvacátém století, a rozsáhlé kruté obžaloby intrikánství komunistických prominentů Nejmilovanější z pozemšťanů (Cel mai iubit dintre pământeni, 1980). K dalším významným autorům patří básník Nichita Stănescu (1933-1983), hlavním představitelem rumunského disentu a později emigrace je romanopisec Dumitru Țepeneag (narozen 1937), dnes žijící ve Francii.