Rudolf Plajner

Rudolf Plajner (5. dubna 1901 Prostějov[1] – 23. června 1987 Luka pod Medníkem), skautskou přezdívkou Táta, byl český pedagog a skaut. Byl opakovaně zvolen náčelníkem československého Junáka. Vedle dlouhodobého a jednoznačného přínosu pro český skauting, díky němuž dodnes požívá mezi skauty vysoké úcty,[2] je osoba Rudolfa Plajnera zároveň spojena i s jeho opakovanými ústupky politické moci (1940, 1950, 1970), jimiž se snažil neúspěšně odvrátit zákaz Junáka.[3]

RNDr. Rudolf Plajner
Narození5. dubna 1901
Prostějov nebo Praha
Úmrtí23. června 1987 (ve věku 86 let)
Alma materPřírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život

Narodil se v rodině prostějovského krejčího Františka Plajnera (1874–1944) a jeho manželky Jenovéfy, rozené Peštové (1875–1905).[1] Vyrůstal v početné rodině se 6 sourozenci. Jeho matka zemřela v roce 1905, tedy když mu byly pouhé 4 roky.

Studoval v obecné a později zemské vyšší reálce v Prostějově do roku 1919. Pak nastoupil na brněnskou techniku na elektroinženýrství. V souvislosti se záchranou tonoucích dětí dostal stipendium a to mu umožnilo se více zaměřit na studium. Brněnská škola mu však nevyhovovala a proto v roce 1920 přešel na nově otevřenou přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy, kde studoval matematiku a fyziku. Během studií se stal členem sociálnědemokratické strany, v níž zůstal až do jejího sloučení s KSČ v roce 1948.

Po ukončení studií 1924 nastoupil jako středoškolský učitel v Prostějově; pedagogem pak zůstal s několika přerušeními skautskou činností až do důchodu. V roce 1926 získal doktorát z přírodních věd na Ústavu experimentální fyziky v Praze. V roce 1929 se přestěhoval do Holešova, kde učil na gymnáziu.

Dne 6. července 1926 se v Senici oženil s Vlastou Sokolovou,[1] s níž měl dva syny.

Na počátku 2. světové války spolupůsobil na založení organizací Politické ústředí (PU), Petiční výbor Věrni zůstaneme (PVVZ) a Obrana národa (ON). Dále budoval spolu s dalšími skautskými pracovníky bezpečnou cestu pro přechod vojáků, politiků a členů vlády do zahraničí. Od ledna do března 1943 byl pro podezření z odbojové činnosti zatčen a vězněn gestapem. I po svém propuštění plnil odbojové úkoly, spolupracoval s Červeným křížem a pomáhal paraskupinám v Hostýnských vrších.

Po osvobození se stal předsedou revolučního Městského národního výboru v Holešově a předsedou okresní organizace sociální demokracie. Po ustálení poměrů byl předsedou Okresního národního výboru až do voleb roku 1946.

V roce 1949 odmítl podepsat spolupráci s prokomunistickou Národní frontou,[4] načež byl na čtyři měsíce mimosoudně internován StB a následně několik měsíců pracoval jako dělník v kovozávodech, než mu bylo umožněno se vrátit k pedagogické činnosti. Během následujících let byl často překládán na různé školy na Zlínsku a jeho činnost byla s celým skautingem veřejně ostouzena v tisku.[2]

Během vlády komunistického režimu se nesměl věnovat volnočasové výchově mládeže a cokoliv publikovat.[zdroj?]

V roce 1959 byl přeložen na základní školu ve Vraném nad Vltavou, odstěhoval se tedy do Luk pod Medníkem, kde pak následně zůstal i po odchodu do důchodu (1961) až do konce života.

V květnu 1982 prodělal první mozkovou příhodu, ty se v následujících letech opakovaly. Na jednu z nich v červnu 1987 zemřel. Jeho pohřeb se konal v úzkém kruhu v obřadní síni strašnického krematoria.[2]

Skautská činnost

1916–1940

Jeho skautská kariéra započala v roce 1916, kdy vstoupil do skautské družiny, kterou vedl Jiří Wolker; v témže roce složil skautský slib. Při příležitosti návratu prezidenta Masaryka do vlasti se vydal se svou družinou pěšky do Prahy, kde sloužili jako pořadatelská služba. Již v roce 1919 sloužil jako sborový (střediskový) vůdce v Prostějově, později v Brně, zúčastnil se ustavujícího sjezdu Svazu skautů.

V lednu 1920 zachránil v Brně tři topící se děti místního bohatého obchodníka z rozvodněné Svratky a jen náhodou byla zjištěna jeho totožnost ze skautské legitimace z odhozeného kabátu. Následně odmítl nabídnutou finanční odměnu. Za toto jednání mu byl udělen zlatý stupeň odznaku Za čin junácký, dostal školní stipendium a prezident republiky T. G. Masaryk mu zaslal dopis spolu s darem v podobě stříbrných hodinek.[5] Účastnil se 3. světového jamboree v Anglii, na 4. jamboree v Maďarsku 1933 byl vůdcem československé výpravy. V roce 1932 byl zvolen zpravodajem náčelnictva Svazu skautů, kterým zůstal až do sloučení hlavních skautských organizací do jednotného Junáka v období druhé republiky.

V roce 1937 byl po absolvování zvláštního kurzu pro instruktory branné výchovy na žádost ministerstva národní obrany povolán na propagaci a zintenzivnění výuky branné výchovy na školách a ve skautských oddílech po celé republice. Po Svojsíkově smrti byl v čele jeho pohřebního průvodu.

Na zakláadjícím sněmu Junáka v lednu 1939 byl zvolen místonáčelníkem pro Moravu, po odchodu velitele Junáka pplk. gšt. Václava Vlčka v březnu a nástupu náčelníka Bohuslava Řeháka na jeho místo se však stal náčelníkem; po zatčení Řeháka 1. září 1939 se tak stal hlavním představitelem Junáka.

Ve snaze zachovat junáckou organizaci v chodu toleroval mnohé ústupky totalitní moci – například pro údajně inspirativní přínos doporučoval ke čtení instruktážní příručky nacistické Hitlerjugend.[6]

V roce 1940 tajně domluvil se Sokolem, Československým červeným křížem a Klubem československých turistů možnost přechodu skautských oddílů do těchto organizací v případě zrušení Junáka.[zdroj?] Junák byl na konci roku 1940 zrušen a zakázán nacisty.

Poválečné období (1945–1948)

Po konci války byl Plajner v roce 1946 zvolen náčelníkem Junáka, který se postupně dostával pod tlak komunistů, a to zvenčí i zevnitř organizace. Jako socialista toleroval narušování apolitičnosti organizace socialistickou (ovšem ne komunistickou) ideologií a umenšování duchovní výchovy.[2] V roce 1947 se účastnil Jamboree míru ve Francii.

V průběhu únorového převratu byl 24. února 1948 spolu s náčelní Vlastou Koseovou předvolán do kanceláře ministra Alexeje Čepičky. Ten se je snažil donutit podepsat prohlášení, kterým by se Junák připojil k Národní frontě. Oba to jako překročení svých pravomocí dle stanov odmítli, načež Čepička obvinil Junáka z nepřátelství vůči republice a socialismu Plajnera pak ze slabosti, a uštědřil mu dvě facky. Plajner mu jednu z nich vrátil. Po návratu v reakci na tuto konfrontaci inicioval a podpořil založení Akčního výboru ústředí Junáka se záměrem získat čas do sněmu, který se měl konat o víkendu. Tím ale ztratil veškerou kontrolu nad organizací; akční výbor, složený převážně z komunistů, konání sněmu zrušil a Junáka následně sloučil s komunistickým Svazem československé mládeže, čímž na dvacet let zanikl.[2]

Pražské jaro (1968–1970)

V průběhu pražského jara spoluzaložil v březnu 1968 přípravný výbor pro obnovu Junáka, kterou pak 29. března na schůzi v Domovině vyhlásil. Pokusil se Junáka etablovat jako politickou (socialistickou), avšak nadstranickou organizaci,[7] a podpořil jeho (tehdy z právního hlediska nezbytné) začlenění do Národní fronty a federativního Sdružení organizací dětí a mládeže vedených KSČ. Po srpnové okupaci již však opět vedl pouze ústupový boj proti komunistické stranické skupině v Junáku. Na III. sněmu v listopadu 1969 byl znovu zvolen náčelníkem českého Junáka,[8] později i Junáka československého.[7] V tomto období byl skauty univerzálně vnímán jako nejvýznamnější autorita.[2]

Snažil se udržet činnost organizace co nejdéle a uchránit skautské činovníky před opakováním perzekucí z 50. let, ve jménu čehož vykonal mnohé ústupky, některé v rozporu s ideou skautingu.[3][6] Až do léta 1970 však mohla výchovná činnost v oddílech i vzdělávání nových činovníků běžet bez větších překážek.[7] Spolupodílel se na mnoha rozhodnutích vedoucích k rozpuštění Junáka. Spolu s Václavem Břicháčkem připravil Program socialistické výchovy v Junáku. Jako člen ústřední rady se účastnil kooptace komunistických členů v rozporu se stanovami, vyloučení činovníků aktivních v KAN a K 231, podílel se na usnesení ukončujícím činnost Junáka bez potřebného souhlasu sněmu a spolupodepsal prohlášení na podporu Pionýrské organizace, do níž měly skautské oddíly přestoupit. V červnu 1970 na jejím aktivu prohlásil, že Junák nikdy neměl žádnou ideologii a vždy ji přijímal od okolní společnosti.[7]

Před ukončením činnosti Junáka vydal prohlášení Neopouštějte naše děti, které bylo mnohými interpretováno jako výzva převést své oddíly do Pionýra, přestože tak údajně nebylo myšleno.[2]

Normalizace (1970–1979)

Na sněmu Socialistického svazu mládeže (SSM) v listopadu 1970 byl zvolen členem Ústřední rady Pionýrské organizace, tuto funkci pak vykonával až do listopadu 1977, kdy abdikoval pro pokročilý věk. Sedmdesátá léta strávil sepisováním detailní historie českého skautingu,[2] období 1968–1970 se však vyhnul.

Myšlenkový odkaz

Za jeho hlavní ideový přínos bylo považováno udržování nadšení a motivace vůdců k činnosti a celoživotní službě.

Byl přesvědčeným socialistou, humanistou a demokratem. Bylo mu blízké nenáboženské, civilní, až panteistické pojetí prvního (duchovního) principu skautingu. Byl českým nacionalistou se silným protiněmeckým cítěním.[2]

Udělená vyznamenání

Skautská
  • Zlatý stupeň odznaku Za čin junácký (1920)
  • Stříbrná svastika náčelnictva za horlivou činnost (1929)
  • Jubilejní odznak 1918 – 1938 za nepřetržitou 20letou činnost (1938)
  • Zlatá syringa (1938)
  • Řád stříbrného vlka – nejvyšší skautské vyznamenání (1940)
  • Řád sv. Václava s titulem "Rytíř zlatého kříže" (1945)
  • Jubilejní medaile za službu vlasti (1968)
  • Junácká hviezda (1969)

Neskautská

Odkazy

Reference
  1. Actapublica - Matriky - Moravský zemský archiv Brno. actapublica.eu [online]. [cit. 2020-04-09]. Dostupné online.
  2. BALÍK, Stanislav. Junák-skaut. Příklad Rudolfa Plajnera. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online.
  3. Skauti bez lilie, Filmový dokument. Režie Viktor Portel, 2017.
  4. ŠANTORA, Roman; NOSEK, Václav; JANOV, Slavomil, DOSTÁL, Václav. Skautské století. 1. vyd. Praha: Junák - svaz skautů a skautek ČR, Tiskové a distribuční centrum, 2012. ISBN 978-80-86825-72-4.
  5. Za junácký čin. Moravská orlice. 22. 4. 1920, s. 83. Dostupné online.
  6. BAUER, Zdeněk a kol. Klub zvídavých dětí • Jaroslav Foglar a Protektorát. Praha: NZB, 2018. 412 s. ISBN 978-80-906755-6-8. S. 337.
  7. LEŠANOVSKÝ, Karel. Stručné dějiny českého skautingu v období 1968–1970. 1. vyd. Praha: ČIN, sdružení pro šíření myšlenek skautingu a ochrany přírody, 2013. 78 s. ISBN 80-239-2100-2.
  8. Ustaven nejvyšší orgán Junáka. Rudé právo. 17. 11. 1969, s. 2. Dostupné online.

Literatura
  • VÉMOLA, Antonín., 1991: RNDr. Rudolf Plajner. Kroměříž: Muzeum Kroměřížska.
  • Středisko Junák – svazu skautů a skautek ČR v Holešově, 2007: Rudolf Plajner – Občan. Holešov: tisk Typoservis Holešov.

Související články

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.