Československé parlamentní volby 1946

V zemi České a Moravskoslezské byla podána jednotná kandidátní listina Národní fronty obsahující po 40 kandidátech za čtyři politické strany (Komunistická strana Československa, Československá strana národně socialistická, Československá sociální demokracie a Československá strana lidová). Dále bylo vyhrazeno 40  kandidátských míst pro zástupce tzv. všenárodních organizací: 10 za Ústřední radu odborů, 8 za Jednotný svaz českých zemědělců, 2 za Ústřední svaz obchodu, 2 za Ústřední svaz řemesel, 4 za Ústřední radu družstev, 3 za Ústřední národní tělovýchovný výbor, 3 za Svaz české mládeže a 8 za jiné významné složky veřejného života.[2]

Na Slovensku byla rovněž vytvořena jednotná kandidátní listina Národní fronty, která obsahovala po 40 kandidátech za obě dvě politické strany povolené na Slovensku (Komunistická strana Slovenska a Demokratická strana). Dále byly stanoveny následující počty: 14 kandidátů za odborové organizace (4 za Ústredie odborových sväzov Slovenska, 4 za Jednotný sväz slovenských roľníkov, 2 za Sväz slovenskej mládeže, 2 za Sväz slovenských žien) a 1 kandidát měl být bezpartajní. 5 kandidátů bylo vyhrazeno Rusínům. Za každého poslance byl zvolen zároveň jeho náhradník.[3]

Jednalo se jen o politické strany, které byly po válce povoleny. V tomto poválečném systému se na rozdíl od parlamentu demokracie První republiky již nepočítalo s vládnoucí stranou či koalicí a opozičními stranami, nýbrž s účastí všech stran ve vládě, ovšem s rozdělením mocenských pozic podle volebních výsledků. Neexistoval také systém preferenčních hlasů. Ve volbách byly zavedeny tzv. bílé lístky (nebo také prázdné lístky), které měly být určeny k projevení nesouhlasu s politikou Národní fronty.[4]

Ve volbách se rozdělovalo 300 mandátů v jednokomorovém Ústavodárném Národním shromáždění. Jednotlivým zemím Československa byl přidělen počet mandátů na základě počtu osob zapsaných v seznamech voličů ke dni 7. května 1946 (země Česká 150, země Moravskoslezská 81 a Slovensko 69 mandátů). Území Československa bylo dále rozděleno na 28 volebních krajů, kterým byl potom přidělen počet mandátů podle počtu odevzdaných platných hlasů ve volbách na základě tzv. zemského mandátového čísla, určeného poměrným způsobem z celkového počtu platných hlasů dané země.

Krátce před volbami byla volební způsobilost snížena z 21 na 18 let. Ve volbách hlasovalo celkem 7 099 411 voličů.[4] Komunistická strana dosáhla v českých zemích nejlepších výsledků v okresech, odkud bylo vysídleno původní německé obyvatelstvo, nejvíce v okrese Tachov - 70,45% hlasů.[5] I když na Slovensku získala většinu hlasů (61,43%) Demokratická strana, zvolení KSČ v českých zemích znamenalo její zánik a KSČ tak získala moc v celém Československu.

Výsledky podle zemí

Výsledky KSČ a KSS podle okresů

Výsledky DS podle okresů na Slovensku

Země	KSČ[p 1]	ČSNS	ČSL	DS	ČSSD[p 2]	SSl	Bílé lístky
země Česká	43,3	25,2	16,3	-	15,0	-	0,3
země Moravskoslezská	34,5	20,2	27,6	-	16,7	-	0,4
Slovensko	30,5	-	-	61,4	3,1	4,2	0,8
Celkem	38,1	18,4	15,7	14,1	12,8	0,9	0,8

Výsledek voleb znamenal posílení Komunistické strany Československa. V čele vlády proto stanul komunista Klement Gottwald. Zachován byl ale systém Národní fronty a široké koalice stran. Komunisté měli v nové vládě devět zástupců (sedm českých a dva slovenské), národní socialisté, lidovci a slovenští demokraté po čtyřech, sociální demokraté tři a dva ministři byli bez stranické příslušnosti.

Volby rovněž určily složení dalších zákonodárných a samosprávných orgánů. Na základě jejich výsledků byly například provedeny změny ve složení Slovenské národní rady. Podle Nařízení Slovenské národní rady 91/1946 O obnovení Slovenskej národnej rady na podklade výsledku volieb do Ústavodarného národného shromaždenia měly politické strany předložit seznam kandidátů do SNR a těm se měl přidělit mandát v SNR poměrně podle výsledků celostátních voleb.[7] Analogickým způsobem byly výsledky celostátních voleb aplikovány na přerozdělení mandátů v místních národních výborech. V českých zemích to znamenalo výrazný nástup KSČ do vedení místních a okresních výborů. V 37,5 % místních národních výborů získala KSČ nadpoloviční většinu mandátů a ze 163 předsedů okresních národních výborů jich nyní bylo 128 z KSČ.[8]