Rudolf Pernický

Narodil se 1. července 1915 v Krhové u Valašského Meziříčí na úpatí Moravskoslezských Beskyd. Otec Rudolf byl řídícím učitelem, matka Božena, rozená Blažková, byla v domácnosti. Měl dvě sestry.

Absolvoval obecnou školu ve Lhotce nad Bečvou a v roce 1934 maturoval na gymnáziu ve Valašském Meziříčí. V témže roce vstoupil dobrovolně (i přes přání svých rodičů, aby se stal učitelem) do československé armády. Byl odeslán k dělostřeleckému pluku do Olomouce. Po absolvování školy pro důstojníky byl odeslán do Hranic. Po ukončení základní prezenční služby setrval v další činné službě. Od 1. září do 15. října 1937 studoval v Hranicích na Vojenské akademii, kterou ukončil v hodnosti poručíka dělostřelectva. Poté byl odeslán k dělostřeleckému pluku v Hranicích, kde setrval až do 1. května 1939. Poté, co byl z armády propuštěn hledal cestu na Západ.

26. června 1939 odešel do Polska. Po krátkém pobytu v táboře odplul 29. července do Francie. Po podpisu závazku do Cizinecké legie byl odvelen do Tunisu. Po vypuknutí války byl v Agde prezentován do československé zahraniční armády a přidělen k dělostřeleckému pluku. Bojů o Francii se ale jeho útvar nezúčastnil. Po porážce Francie hitlerovským Německem se evakuoval v roce 1940 do Velké Británie.

Ve Velké Británii byl zařazen k dělostřeleckému pluku. Po povýšení do hodnosti nadporučíka dělostřelectva 28. října 1940 byl zařazen do výcviku pro plnění zvláštních úkolů. Od 21. února do 27. března 1942 absolvoval sabotážní kurz a parakurz. Poté začal působit při MNO jako instruktor střelby a sabotáže. Tuto funkci vykonával až do 21. května 1944, přičemž sám absolvoval kurzy průmyslové sabotáže, dokončovací kurz a kurz sabotážní chemie. 22. května 1944 si při opakovacím kurzu zlomil zápěstí. Po vyléčení absolvoval kurzy pro příjem letounů a obsluhy radiomajáku Eureka. Po ukončení výcviku byl 24. září přesunut do Itálie. Zde byl také 28. října povýšen do hodnosti kapitána dělostřelectva.

Jako velitel paraskupiny byl spolu s rotmistrem Leopoldem Musilem 21. prosince 1944 – po předchozím neúspěšném pokusu – vysazen u obce Libenice u Kutné Hory, téměř 100 km od plánované pozice.[1] Oba parašutisté absolvovali vyčerpávající sedmidenní pochod sněhem pokrytým terénem až na kontaktní adresu u Nového Města na Moravě. Zbytek války následně působil na Českomoravské vrchovině, kde vyhledával plochy pro příjem materiálu, zásilky s materiálem přijímal a v závěru války, po vypuknutí povstání v oblasti, jako velitel řídil akce povstalců proti německé armádě.

Po osvobození se hlásil na MNO, kde posléze působil v II. odboru. 1. srpna 1945 byl povýšen na majora. Od června 1946 začal studovat Vysokou válečnou školu (tu dokončil v červnu 1948).[2] Mezitím se v září 1947 oženil (15. května 1949 se mu narodil syn Rudolf). Po ukončení vysoké školy válečné působil jako přednosta I. oddělení na velitelství 14. divize.

Již 2. listopadu 1948 byl ale zatčen a 13. března 1949 ve vykonstruovaném procesu odsouzen Státním soudem v Praze k dvaceti letům těžkého žaláře,[2] odnětí hodnosti a titulů, ztrátě vyznamenání a občanských práv na 10 let pro trestné činy velezrady, úklady proti republice a neoznámení trestného činu. Trest odpykával nejprve na Borech a v Opavě a poté téměř osm let pracoval v různých uranových dolech (včetně Jáchymova či Bytíze). V roce 1960 byl při hromadné amnestii propuštěn, ve vězení strávil 11,5 roku. Pracoval v cihelně v Libčicích a poté jako skladník v drogerii. Od roku 1968 pracoval jako referent na Úřadu předsednictva vlády[3] a v roce 1970 odešel do důchodu. Od svého propuštění až do roku 1989 byl sledován StB.[4]

V roce 1990 mu byly vráceny všechny vojenské pocty a byl povýšen do hodnosti plukovníka.[3] O rok později byl jmenován generálmajorem ve výslužbě a byl mu vrácen titul inženýr.[3]

V letech 1990 až 1992 byl předsedou Konfederace politických vězňů a poté byl jejím čestným předsedou. Poslední roky svého života trávil v Domově pro válečné veterány a i přes své chatrné zdraví (dlouhodobé problémy s cukrovkou) se v posledním roce pustil do boje proti zrušení tohoto útočiště pro válečné veterány. Svou bojovnost projevil i během předávání nejvyššího státního vyznamenání Řádu Bílého lva na podzim 2005, kam se osobně dostavil přesto, že se o dva týdny dříve musel podrobit složité operaci – amputaci nohou.[3]

Zemřel 21. prosince 2005 v den 61. výročí svého seskoku na území Protektorátu.

Hrob na Olšanském hřbitově

Pomník v Suchdole

• 1944 Pamětní medaile československé armády v zahraničí se štítky Francie a Velká Británie
• 1944 Československá medaile za zásluhy II. stupně
• 1945 Československý válečný kříž 1939
• 1945 Československá medaile za zásluhy I. stupně
• 1945 Československá medaile Za chrabrost před nepřítelem
• 1991 Řád Milana Rastislava Štefánika
• 1999 Záslužný kříž ministra obrany České republiky III. stupně
• 2005 Řád Bílého lva I. třídy vojenské skupiny[6]