Rozvod

Ve Spojeném království mezi hlavní příčiny patří mimomanželské styky, napětí v rodině, psychické či fyzické týrání nebo krize středního věku.[3] Ukazuje se také, že je vyšší rozvodovost u lidí, kteří mají více spolupracovníků opačného pohlaví.[4]

Děti a dospívající rozvedených či odloučených rodičů dosahují horší výsledky ve škole.[5] Děti rozvedených mají také nižší úroveň oxytocinu, takzvaného hormonu lásky.[6]

V České republice lze rozvést každé manželství. Rozvod probíhá vždy před soudem a může proběhnout buď ve formě sporného rozvodu, kdy soud zjišťuje příčiny rozvratu manželství a návrhu na rozvod nemusí vyhovět, nebo na základě dohody obou manželů, kterou soud při splnění dalších zákonných podmínek zásadně respektuje a manželství bez dalšího zkoumání rozvede. Vždy však musí být nejdříve vyřešeny poměry nezletilých dětí a otázky majetkové.[7] Z právního pohledu je rozvod institutem rodinného práva procesního.[8]

V rámci judaismu je rozvod (hebrejsky גֵּרוּשִׁין, gerušin) možný. O možnosti rozvodu se zmiňuje již Tóra, podle níž směl rozvod iniciovat muž, který shledal na své ženě „něco odporného“[9]. Raši k onomu důvodu pro rozvod řadí to, když se žena chová nemravně a muž nemá svědky, kteří by potvrdili jeho výpověď před soudem.[10] V případě, že muž propouští svou manželku, je povinen za přítomnosti dvou svědků sepsat nebo nechat sepsat a předat jí get (hebrejsky גֵּט) neboli rozvodovou listinu. Žena, které je předána rozvodová listina, je volná pro vstup do manželství s jiným mužem s výjimkou blízkých příbuzných bývalého manžela. Podrobnosti rozvodové procedury jsou rozepsány v Talmudu v traktátu Gitin.

Do roku 1000 n. l. se muž mohl rozvést se svou ženou i bez jejího souhlasu. Mezi Aškenazim však byla tato praxe zrušena na synodě, kterou svolal do Mohuče význačný rabín Geršom ben Jehuda. Souhlas manželky nebyl vyžadován pouze v případech, kdy žena odpadla od židovské víry, veřejně se nevhodně chovala nebo onemocněla nevyléčitelnou duševní chorobou.

Podle Tóry si muž, který propustil svou manželku a ta se stala ženou jiného muže, nemůže již nikdy svou původní manželku vzít znovu.[11] Tóra také stanovila výjimky, kdy manžel svou ženu nesměl nikdy propustit.[12][13] Ve starověku bylo běžnou praxí, že se všichni židovští vojáci „před tažením do války povinně rozváděli s manželkami pro případ zajetí či ztracení, aby se jejich ženy mohly znovu vdát a nestaly se opuštěnými.“[14] Takto rozvedenou a tedy volnou ženou byla například Batšeba.

Ježíš učil (Nový Zákon), že Boží vůlí je mít jen jednoho partnera za celý život. Sám cituje v Mt 19, 5 (Kral, ČEP) starozákonní místo Gn 2, 24 (Kral, ČEP), že muž a žena budou jedním tělem a že muž nemá propustit svoji manželku. Pokud se rozvedou, nesmí ani jeden z nich uzavřít nové manželství dokud partner žije, protože tehdy manželská smlouva ještě před Bohem platí. Když jeden z partnerů přesto do nového manželství vstoupí (ještě během života manžela nebo manželky), dopouští se cizoložství. Manželství platí tak dlouho, dokud manželé žijí. Existuje jediná výjimka, a to je právo rozvést se v případě, kdy se druhá strana dopustí nevěry (Mt 19, 9; Mt 5,32). Před Bohem žádný jiný důvod než nevěra nebo smrt pro ukončení manželství neexistuje.

Křesťanská civilizace tedy v zásadě akceptuje princip monogamního trvalého soužití partnerů, na který navazuje obraz tradiční rodiny s patriarchální strukturou a dělbou rolí a s ekonomickou závislostí ženy na muži. Instituce rozvodu se staví proti této tradici. Růst morální tolerance v této oblasti je spojen se sekularizací a s finanční nezávislostí ženy.[1]

Většina evangelických denominací rozvod připouští, i když jen jako krajní řešení.[15] V ČR je to zejména Církev československá husitská a Českobratrská církev evangelická, kde jsou běžné i rozvody farářů.[16] Některé církve, například svědkové Jehovovi připouští rozvod jen v případě nevěry.[17]