Romance pro křídlovku (opera)

Romance pro křídlovku je třetí operou Miloše Vacka. Ten se po své první opeře Jan Želivský z 50. let 20. století věnoval v následujícím desetiletí především vznikajícímu českému muzikálu a baletu, aby se v 70. letech vrátil k operní tvorbě nejprve revizí Jana Želivského, pak operou Bratr Žak, Romancí pro křídlovku a Kocourem Mikešem; libretistkou mu ve všech třech případech byla jeho manželka Naďa. Romance pro křídlovku – podle známé Hrubínovy předlohy, jejíž popularita byla zdůrazněna úspěšnou stejnojmennou filmovou adaptací Otakara Vávry z roku 1966 – vznikla v letech 1980 až 1981 na počest 100. výročí otevření Národního divadla na jeho objednávku.[2][3] Podle skladatelových vzpomínek jej k námětu přitáhly už vlastní vzpomínky na zvuk křídlovky, na kterou hrával jeho otec, když vyučoval v Kamenici nad Lipou, a který hocha „magicky připoutával“.[4] Národní divadlo Vackovu operu sice do programu nezařadilo, poskytlo však své síly, aby ji – v poněkud krácené podobě a s mluveným komentářem – natočil Československý rozhlas v Plzni s dirigentem Bohumírem Liškou a s Lilkou Ročákovou, Brigitou Šulcovou, Alfrédem Hamplem, Jaroslavem Součkem, Karlem Bermanem, Daliborem Jedličkou a Jiřím Zahradníčkem. Tato verze měla svou premiéru 24. října 1983 na stanici Vltava.[3] Scénicky ji pak uvedlo o čtyři roky později Jihočeské divadlo.

Muzikoložka Jarmila Brožovská v časopise Scéna odhadovala, že důvodem, proč Jihočeské divadlo uvedlo Romance pro křídlovku, bylo, že tato opera „by měla být přitažlivá známou (a úspěšně zfilmovanou) Hrubínovou předlohou i dramatickou atmosférou ideálů, muk i váhání prvního milostného vzplanutí a dospívání v konfliktu světa „solidních“ zásad a světoběžnictví pouťových komediantů.“[5] To se snažila libretistka zachytit i v textu opery, i když se změnami, které byly pro divadelní ztvárnění potřebné. Při transformaci básnického námětu, v němž vzpomínky a snové vidiny nejsou řazeny chronologicky, do souvislého děje řadu řešení převzala z Vávrova filmu. Podle něj doplnila některé postavy (Františkova otce, Terininých rodičů), navíc pak některé dějové motivy (pokus o útěk mladých milenců, konflikt a rvačku mezi Františkem a Viktorem).[6][7] Postavám Teriny a zejména Tonky připsala mnoho textu; rovněž Terinka v opeře neumírá prozaicky na záškrt, ale na jakousi sentimentální trudnomyslnost.[7] Výsledek přijala kritika s rozpaky; muzikolog Vilém Pospíšil v Hudebních rozhledech soudil, že nejlépe dopadlo zpracování tam, kde se drželo básníkova textu (většinou ve Františkových monolozích), hůře pak v připsaných scénách, zejména s postavou Viktora.[6] Brožovská vyčítala této opeře „dramatickou roztříštěnost jevištní adaptace, z níž nutně vyprchala hrubínovská poetika, těžko zachytitelný opar mladého roztoužení, citového těkání a dozrávání v konfrontaci životních snů a drsné reality“.[5] Hudební kritička Helena Havlíková v kulturním časopisu Tvorba varovala diváky: „Nehledejme tedy v libretu svébytnou lyričnost a poetičnost Hrubínových veršů, byli bychom zklamáni.“[7]

Pokud jde o hudbu, recenzenti zdůrazňovali zejména Vackovo melodické nadání a kompoziční zručnost. Helena Havlíková psala: „Miloš Vacek je skladatel, který suverénně ovládá kompoziční řemeslo, jeho devízou je melodický fond a přirozená muzikálnost.“[7] Zhudebnění Romance pro křídlovku bylo konzervativní, Vacek usiloval především o „širokou sdělnost“ (V. Pospíšil)[6] a sázel „na tradicí ověřené postupy ve formálním členění s častými návraty příznačných motivů stejně jako v důrazu na melodickou složku“ (H. Havlíková)[7]. I proto si zvolil hudebně atraktivní prostředí vesnické pouti; komedianty charakterizují jednak navracející se „výrazná, účinně rozvíjená melodie“ titulní křídlovky, která „má v opeře klíčovou funkci“, jednak „odrhovačka“ aristonu hrající z magnetofonového záznamu[8][6][7]. Recenze chválily rovněž Vackovu charakterizaci postav: melodická deklamace a především líbivý, pěvecky vděčný valčík pro Terinu, podobně lyrická „cudná zpěvnost“ pro Františka – dialogy obou milenců přirovnal Pospíšil k Debussyho Pelleasovi a Melisandě, zatímco Terinina rivalka Tonka je charakterizována „temnou, agresivní figurou a opakovanými, nápěvkově stylizovanými výbuchy smíchu“.[6][7] Hudba vhodně vystihuje situace, nedokázala však podle recenzentů dodat Romanci pro křídlovku dramatičnost, která scházela už i libretu, takže opera sestává především z „lyrických zastavení“.[7]

Vacek kladl velký důraz na přednost zpívaného slova, přičemž „brilantní instrumentaci“[6] vyhradil pro nezpívaná místa, což Pospíšil označil „citlivé zacházení se zpěvní linkou vzhledem k orchestrální sazbě“[6], zatímco Havlíkové naopak vadila „velice těsná, až popisná vazba slova a hudby“[7]. I soustředění hudby na melodický aspekt si vysloužilo určitou kritiku: Pospíšil mínil, že „pregnance melodických nápadů a jejich rozvíjení mají své hranice“, jež jsou navíc vyčerpány tím, že „každý melodický nápad je využit do krajnosti“ (což připisoval vlivu Vackových zkušeností s muzikály).[6] Podobné výhrady vyjádřila Havlíková: „Zastánci tzv. melodické opery by mohli být spokojeni, těm, kteří si výrazové možnosti hudby představují moderněji, různoroději a bohatěji, Vackova přímočarost stačit nebude.“[7]

Podle recenze Viléma Pospíšila byl ohlas první premiéry srdečný a skladatel i libretistka se děkovali, druhá premiéra „byla při prořídlém hledišti přijata už značně vlažněji“.[6] I podle Heleny Havlíkové Romance pro křídlovku v operní podobě „při poloprázdném hledišti vřelejší odezvu nenašla“. Podle ní se ukázalo, že „ani atraktivní, všeobecně známý literární námět, pokud jeho adaptace není umělecky zcela průkazná, není pro publikum přitažlivý a operu zachránit nemůže“.[7] I tak si ředitel družebního divadla ve východoněmeckém Meiningenu vyžádal Romancí pro křídlovku k hostování a Jihočeské divadlo ji tam také dvakrát odehrálo.[9] Jihočeské divadlo se s touto operou prezentovalo rovněž na Operní žatvě roku 1987; v hodnocení celé přehlídky ji Helena Havlíková označila za „značně problematickou“[10] a domnívala se, že na ni byla „vyplýtvána cenná energie souboru“[11].

Do vsi Netvořic se vrací na prázdniny František, syn místního zedníka. Studuje na učitele, ale k otcově nelibosti si studia nehledí a rád se toulá. Nyní dělá společnost starému a pomatenému dědečkovi, který hovoří se svými mrtvými známými, a František ho provází na procházkách. Přitom udržuje milostný vztah s hezkou, smyslnou a poněkud hrubou vesničankou Tonkou.

Do Netvořic přijeli komedianti. Mezi nimi Františka zaujme mladičká Terina, jejich vyvolávačka, a student se do í bezhlavě zamiluje. Zavrhuje kvůli ní Tonku, jenže Terina je předurčena za nevěstu protřelému komediantovi Viktorovi, který vystoupení artistů doprovází na křídlovku. Terina s Františkem se pokusí spolu utéci, ale zastaví je smrt Františkova dědečka. Vztah mezi Františkou a Terinou se zkalí; František ztropí Terině žárlivou scénu, když ji nachází s Viktorovou čepicí, a stáhne se. Terina nechce náležet Viktorovi a zemře na nedostatek vůle k životu. Pro Františka tato zkušenost znamená bolestné rozloučení s bezstarostným mládím.

V epilogu po dvaceti letech se František setkává s Viktorem, smiřují se, vzpomínají na Terinu a navštíví její hrob.

Dvě flétny, dva hoboje, dva klarinety, dva fagoty; dva lesní rohy, dvě trubky, pozoun, tuba; tympány, bicí souprava, xylofon, celesta; mandolína, harfa, cembalo, klavír; smyčcové nástroje (housle, violy, violoncella, kontrabasy); magnetofonový záznam.[1]