Kocour Mikeš (opera)

Skladatel Miloš Vacek napsal v 60. letech 20. století několik úspěšných baletů. V 80. letech se věnoval opeře – byly uvedeny přepracovaná verze jeho prvotiny Jan Želivský a nové opery Bratr Žak a Romance pro křídlovku – načež podle svých slov uvažoval nejprve o návratu k baletu. Látku našel v příbězích kocoura Mikeše, které si podle svých vzpomínek zamiloval v druhé obecné v místě svého dětství, v Kamenici nad Lipou a se kterými se důvěrně seznámil ve své práci pro televizi. Napsal: „Celou řadu let jsem spolupracoval s režisérem Josefem Klugem na šestadvacetidílném ladovském animovaném seriálu O kocouru, který mluvil. Jednou mě napadla myšlenka, že by to mohl být balet pro děti. Ale ještě tutéž minutu jsem to zavrhl a řekl jsem si: Když pan Lada naučil jako spisovatel kocoura Mikeše mluvit, tak já ho zase naučím zpívat a bude to opera pro malé i velké děti!“ Operu zároveň koncipoval jako poctu ke 100. výročí Ladova narození.[2] Kocoura Mikeše nastudovalo brněnské divadlo roku 1986, které jím navázalo na vynikající předchozí úspěch dětské opery Ferda Mravenec Evžena Zámečníka, která zde měla premiéru roku 1977 a udržela se dlouhá léta na repertoáru.[3]

Libreto k opeře s názvem Kocour Mikeš napsala Vackova manželka Naďa Mauerová, stejně jako k jeho třem předchozím operám. I ona se domnívala, že „Ladovo dílo svou poezií, humorem a lapidárním vyjádřením je velice inspirativní pro skladatele.“ Při práci respektovala celkovou kompoziční ideu, kterou skladatel vyjádřil takto: „Nedovedu si dost dobře představit, že by hudba k tak bytostně české látce, jako je Ladův Kocour Mikeš, nebyla jadrná, zemitá, veselá i smutná, ale hlavně prostá a navazující na lidovou českou muziku a píseň. Proto nejen ve sborových pasážích vytvořila libretistka původní verše v duchu lidových písní. Stejně tak árie, dvojzpěvy nebo ansámbly jsou zpracovány s ladovsky hřejivým humorem.“[2] Ladovy příběhy kocoura Mikeše jsou jen krátké příhody bez jednotící dějové linie nebo vývoje postav,[2] což je překážka, kterou epizodické libreto Nadi Mauerové překonává jen zčásti.[3] Josef Pávek v recenzi pro Rudé právo ocenil spisovatelčino libreto „se smyslem pro strukturu tradičního typu. Výsledkem je ladovsky laděné jevištní dílo o zvířátkách a o dětech pro děti, s účinným střídáním humorných a lyrických pasáží.“[4] Muzikolog Jiří Fukač v recenzi pro Hudební rozhledy však upozorňoval, že libreto „sice vybízí ke scénické traktaci formou féerie, nicméně přílišnou dějovostí neoplývá. […] [Autoři opery] Namísto dramatičnosti akcentují tedy ustavičně idyličnost, místo konfliktů nabízejí vystupňovanou slavnostnost, s humorem tu vlastně kontrastuje pouze lyrika. […] Vlastně si nakonec klademe otázku, zda jsem opravdu ve světě pohádky, který vedle náladotvornosti oplývá i absurditami, konflikty a pořádnými horrory.“ Výsledný příznivý účinek inscenace přičítal zejména nápadité režii, jež tyto nedostatky zčásti překonávala.[3]

Předchozím Vackovým operám kritika občas vytýkala příliš tradiční a na melodii zaměřenou hudbu, což se však v případě opery pro děti ukázalo předností, přinejmenším ve vztahu k přijetí dětským obecenstvem. Pávek považoval Vackův nápad na mikešovskou operu za skvělý „především vzhledem k Vackově hudební řeči melodicky bohaté, obsahově sdělné a rytmicky výrazné, se zřetelnými lidovými prvky, leckdy autenticky citovanými, řeči jako stvořené pro tento po mnohé stránce lákavý, zároveň však i náročný specifický hudební žánr.“[4] Fukač měl opět výhrady. Vacek byl podle něj sice „pro takový pokus přímo předurčen svou košatou baletní, muzikálovou a televizní tvorbou“ a recenzent s jistou rezervou uznával i Vackův záměr: „Šlo mu o jednoduchost, přístupnost a zabydlenost ve stylových a žánrových obratech české muziky.“ Kritizoval však stereotypnost některých hudebních postupů a zejména to, že „pěvecké party jsou koncipovány jako kratičké popěvky“. Srovnával ji nepříznivě s vrcholy české poválečné dětské opery, mezi něž řadil Pauerova Žvanivého slimejše a Zámečníkova Ferdu Mravence. Tázal se, „zda je takový typ dětské opery divadlem, které by plnilo funkci vstupu do světa skutečné opery, kde vládnou přece jen jiné relace a kde je vše […] vnímatelsky mnohem náročnější […] zda se hudba má či nemá odpoutat od hudebně dramatické individualizovanosti vyjádření, zda je pro ni na scéně únosné, aby plnila především funkce náladotvorného činitele a krásného zvukového doplňku, zda má příklon k hudební mateřštině uskutečňovat exploatací typizovaných vzorců, nebo naopak jejich ozvláštňováním, atd.“[3]

Brněnské nastudování v režii Václava Věžníka a s účastní i členů baletního a činoherního souboru bylo vynikající a opera měla úspěch, hrála se vícero sezón a dosáhla několika desítek repríz (což bylo u soudobých oper výjimkou). Kritika dosvědčovala i živé reakce dětského publika[4] a to, že „inscenace zabrala“[3]. Zachoval se i televizní záznam Vackova Kocoura Mikeše, který Československá televize vysílala poprvé 10. ledna 1988.[5]

Jiná divadla však Kocoura Mikeše neuvedla. Samostatně vydán (již roku 1984) byl dětský sbor Ladovské vánoce, upravený ze závěru opery, stejně jako cyklus snadných skladeb pro klavír „Ladův rok“ z téhož roku.[6][7]

Tři flétny, dva hoboje, dva klarinety, dva fagoty; čtyři lesní rohy, tři trubky, čtyři pozouny, tuba; tympány, bicí souprava, xylofon, celesta; akordeon, harmonika; harfa; dudy; smyčcové nástroje (housle, violy, violoncella, kontrabasy).[1]