Porod

Bolest při kontrakcích byla popsána jako pocit podobný velmi silným menstruačním křečím. Ženám je často doporučováno, aby nekřičely. Sténání může být však vhodné k zmírnění bolestí. Prořezávání hlavičky se může projevovat jako intenzivní tah a pálení. Dokonce i ženy, které vykazují malou reakci na porodní bolest, vykazují silnou reakci na prořezávání hlavičky.

Specifická bolest se objevuje během porodu v dolní části zad, těsně nad kostrčí.[21]

V pozdějších stádiích těhotenství dochází k nárústu hladiny oxytocinu, hormonu, o kterém je známo, že vyvolává pocity spokojenosti, snížení úzkosti a pocity klidu a bezpečí.[22] Oxytocin se dále uvolňuje během porodu, když plod stimuluje děložní čípek a pochvu, a má se za to, že hraje hlavní roli v utváření pouta matky s dítětem a při vytváření mateřského chování. Kojení dítěte také vyvolává uvolňování oxytocinu.[23]

Celkem 70 % až 80 % matek ve Spojených státech amerických zmiňuje po porodu pocity smutku nebo „poporodní blues“ (poporodní splín). Symptomy se obvykle objevují každý den na několik minut až hodin a měly by se zmírnit a vymizet do dvou týdnů po porodu. U některých žen se může objevit poporodní deprese; ve Spojených státech jsou tato onemocnění diagnostikována asi u 10 % matek. Jako účinná profylaxe poporodní deprese se prokázala preventivní skupinová terapie.[24][25]

Hormony zahajující porod

Existují různé definice nástupu porodu, včetně:

• Pravidelné kontrakce dělohy nejméně každých šest minut se známkami změny v otevírání děložního hrdla nebo preindukce mezi následnými digitálními vyšetřeními.[29]
• Pravidelné kontrakce, které se vyskytují s odstupem méně než 10 minut, a progresivní otevírání děložního čípku nebo preindukce.[30]
• Nejméně tři bolestivé pravidelné děložní kontrakce během 10 minut, z nichž každá trvá déle než 45 sekund.[31]

Aby bylo možné využít jednotnější terminologii, je první fáze porodu rozdělena na „latentní“ a „aktivní“ fázi, kdy latentní fáze je někdy zahrnuta do definice porodu[32] a někdy nikoli.[33]

Mezi běžné příznaky, že porod má začít, může patřit „odlehčení“. Odlehčení je proces, kdy se plod pohybuje dolů z hrudní klece, přičemž hlava dítěte zasahuje hluboko do pánve. Těhotné ženě se pak může zdát, že se jí snadněji dýchá, protože její plíce mají větší prostor pro expanzi, ale tlak na močový měchýř může způsobit častější potřebu vyprázdnění (močení). K odlehčení může dojít několik týdnů nebo několik hodin před začátkem porodu, nebo se dokonce do začátku porodu neobjeví.[34]

Některé ženy také zažívají nárůst poševního výtoku několik dní před začátkem porodu, kdy je do vagíny vtlačena „hlenová zátka“, tlustá zátka hlenu, která blokuje otevření dělohy. Hlenová zátka se může uvolnit několik dní před zahájením porodu nebo až po začátku porodu.[34]

Během života uvnitř dělohy je plod uzavřen v tekutinou naplněné membráně zvané amniotický vak. Krátce před, na začátku nebo během porodu vak praskne. Jakmile dojde k prasknutí vaku, které se nazývá „prasklá plodová voda“, je dítě ohroženo infekcí a lékařský tým u matky posoudí potřebu vyvolaní porodu, pokud nezačal v době, kdy se domnívají, že je pro dítě bezpečná.[34]

Je známo, že mnoho žen zažívá to, co bylo nazváno „instinktem hnízdění“. Ženy krátce před tím, než jim začne porod, ohlásí výtok energie.[34]

Porody v USA podle denní doby

Folklór již dlouho tvrdí, že většina dětí se rodí pozdě v noci nebo velmi brzy ráno, a nedávný výzkum (2018) zjistil, že v USA je to pravda, ale pouze o dětech narozených doma nebo v sobotu nebo v neděli. Všechna další narození se s největší pravděpodobností vyskytnou mezi 8. a 12. hodinou, což je odrazem skutečnosti, že plánované císařské řezy jsou obecně naplánovány na 8 hodin. Podobně narození u vyvolaných porodů roste během ranních hodin a dosáhne vrcholu v 15 hodin. Nejpravděpodobnější den v týdnu pro narození dítěte v USA je pondělí, následované úterým, pravděpodobně to souvisí s plánovanými porody.[35][36]

Latentní fáze je obecně definována jako začátek v bodě, ve kterém žena vnímá pravidelné kontrakce dělohy.[37] Naproti tomu Braxton Hicksovy kontrakce, což jsou kontrakce, které mohou začít přibližně po 26 týdnech těhotenství a které se někdy nazývají „falešný porod“, jsou vzácné, nepravidelné a zahrnují pouze mírné křeče.[38]

Během závěrečných týdnů těhotenství nastávají preindukce, což je ztenčení a roztažení děložního hrdla. Efekt je obvykle kompletní nebo téměř kompletní a roztažení na konci latentní fáze dosahuje asi 5 cm.[39] Během poševního vyšetření může být pociťována míra preindukce a rozšíření. Latentní fáze končí počátkem aktivního prvního stupně.

Zapojení hlavy plodu

Aktivní fáze porodu (nebo „aktivní etapa první fáze“, pokud se předchozí etapa nazývá „latentní etapa první fáze“), má geograficky odlišné definice. Světová zdravotnická organizace popisuje aktivní první fázi jako „období charakterizované pravidelnými bolestivými kontrakcemi dělohy, podstatným stupněm cervikálního efektu a rychlejším roztažením děložního hrdla od 5 cm do plného roztažení pro první a následné porody“.[40] V USA byla definice aktivní porodu změněna z intervalu 3 až 4 cm na 5 cm roztažení děložního hrdla u vícerodiček, tedy matek, které porodily už i dříve, a na 6 cm u prvorodiček, tedy těch, které ještě dříve nerodily.[41] Bylo to provedeno ve snaze zvýšit míru vaginálního porodu.[42]

Poskytovatelé zdravotní péče mohou posoudit pokrok matky v porodu provedením vyšetření děložního hrdla, aby se vyhodnotilo celkové roztažení, vymazání a poloha. Tyto faktory tvoří tzv. biskupské skóre. Cervix skóre dle Bishopa může být také použito jako prostředek k předpovídání úspěchu umělého vyvolávání porodu.

Během vymazání se děložní hrdlo začleňuje do spodního segmentu dělohy. Při kontrakci se děložní svaly stahují a způsobují zkrácení horního segmentu a protahování dolního segmentu směrem nahoru, postupným vypudivým pohybem. Současný plod pak může sestoupit. Plného rozšíření je dosaženo, když se děložní hrdlo dostatečně rozšíří, aby umožnilo průchod hlavy dítěte, což je roztažení na šířku asi 10 cm pro donošené dítě.

Standardní doba latentní první fáze nebyla stanovena a může se u různých žen značně lišit. Trvání aktivní první fáze (od 5 cm do plného roztažení děložního hrdla) však obvykle u prvních porodů („primiparae“) obvykle nepřesahuje 12 hodin a v následných porodech („multiparae“) obvykle nepřesahuje 10 hodin. Střední doba trvání aktivní první fáze jsou čtyři hodiny u prvních porodů a tři hodiny u sekundárních porodů.[43]

Nepravidelný porod, také nazývaný „dysfunkční porod“ nebo „neschopnost postupovat“, je obtížný porod nebo abnormálně pomalý postup porodu, který se vyznačuje progresivním roztažením děložního hrdla nebo nedostatkem sestupu plodu. Po mnoho let byla k určení nepravidelnosti porodu používána Friedmanova křivka, vyvinutá v roce 1955. Novější lékařský výzkum však naznačuje, že Friedmanova křivka nemusí být v současné době použitelná.[44][45]

Fáze narození hlavy dítěte.

Vypuzení začíná, když je děložní hrdlo plně rozšířeno, a končí, když se dítě narodí. Se zvyšujícím se tlakem na děložní čípek mohou mít ženy pocit tlaku na pánev a nutkání začít tlačit. Na začátku normální druhé fáze je hlava plně vtažena do pánve; nejširší průměr hlavy prošel pod úrovní pánevního vstupu. Hlava plodu pak pokračuje v sestupu do pánve, pod stydkým obloukem a ven přes poševní vchod (otevření). Tomu napomáhají další úsilí matky, „tlačení“ nebo tahání. Vynoření se hlavy plodu u poševního otvoru se nazývá „korunování“. V tomto okamžiku bude žena cítit intenzivní pocit pálení nebo bodání.

Když plodový vak během prasknutí nebo tlačení neprorazí, může se dítě narodit s neporušenými membránami. Toto se označuje jako „porod caput galeatum“.

Úplné vyloučení dítěte signalizuje úspěšné dokončení druhé fáze porodu.

Druhá fáze se mezi jednotlivými ženami liší. U prvních porodů je narození obvykle dokončeno do tří hodin, zatímco u následujících porodů obvykle do dvou hodin.[46] Porody delší než tři hodiny jsou spojeny s klesající mírou samovolného vaginálního porodu a zvyšující se mírou infekce, natržením hráze a porodnické krvácení, stejně jako nutnost intenzivní péči o novorozence.[47]

Období od okamžiku, kdy je plod vyloučen, až do okamžiku, kdy je vyloučena placenta, se nazývá třetí etapa porodu nebo také fáze involuce. Vyloučení placenty začíná jako fyziologické oddělení od stěny dělohy. Průměrná doba od porodu dítěte do úplného vyloučení placenty se odhaduje na 10–12 minut v závislosti na tom, zda je použit aktivní, nebo čekající management.[48] Až u 3 % všech vaginálních porodů je doba trvání třetí fáze delší než 30 minut a vzbuzuje obavy z retence (zadržení) placenty.[49]

Vyloučení placenty může být řízeno aktivně nebo může být řízeno neočekávaně, což umožňuje vypuzení placenty bez lékařské pomoci. Aktivní řízení znamená podávání uterotonického léčiva do jedné minuty po porodu plodu, kontrolovaná trakce pupeční šňůry a masáže dělohy po porodu placenty, následované prováděním děložní masáže každých 15 minut po dobu dvou hodin.[50] Aby se předešlo poporodnímu krvácení, Světová zdravotnická organizace, Mezinárodní federace gynekologie a porodnictví a Mezinárodní konfederace porodních asistentek ve společném prohlášení doporučují při všech vaginálních porodech aktivní řízení třetí etapy porodu.[51][52][53]

Zpoždění sevření pupeční šňůry alespoň o jednu minutu nebo dokud nepřestane pulzovat, což může trvat několik minut, zlepšuje výsledky, dokud existuje schopnost léčit žloutenku, pokud k ní dojde. Po mnoho let se věřilo, že pozdní přestřihnutí šňůry vede k riziku matky, že po porodu dojde k významnému krvácení, které se nazývá poporodní krvácení. Nedávné posouzení však zjistilo, že opožděné přeřezání šňůry u zdravých kojenců mělo za následek časnou koncentraci hemoglobinu a vyšší porodní hmotnost a zvýšené zásoby železa až do šesti měsíců po narození, aniž by se změnila rychlost poporodního krvácení.[54][55]

Novorozenec odpočívá, když pečovatelka kontroluje dechové šelesty

Rutinní péče o 30 minut starého novorozence.

„Čtvrtá fáze porodu“ je období, které začíná bezprostředně po narození dítěte a táhne se asi šest týdnů. Pro toto období se často používají termíny poporodní a postnatální.[56] Tělo ženy, včetně hladin hormonů a velikosti dělohy, se vrací do stavu bez těhotenství a novorozenec se přizpůsobuje životu mimo tělo matky. Světová zdravotnická organizace popisuje poporodní období jako nejkritičtější, a přesto nejzanedbávanější fázi života matek a dětí; většina úmrtí dětí se vyskytuje během tohoto období.[57]

Pokud měla matka nastřiženou nebo roztrženou hráz, je po porodu zašita. Matka je prvních 24 hodin po narození pravidelně vyšetřována na kontrakci dělohy a výšku pozadí,[58] vaginální krvácení, srdeční frekvenci a krevní tlak a teplotu. První moč by měla projít do šesti hodin.[57] Následné bolesti (bolesti podobné menstruačním křečím), kontrakce dělohy, aby se zabránilo nadměrnému průtoku krve, přetrvávají několik dní. Lze očekávat, že vaginální výtok, nazývaný „lochie“, bude pokračovat několik týdnů; zpočátku jasně červený, postupně přechází v růžový, mění se v hnědý a nakonec ve žlutý nebo bílý.[59] Některé ženy po narození pociťují nekontrolovanou epizodu třesu nebo poporodní zimnici.

Většina autorit navrhuje, aby bylo dítě bezprostředně po narození na 1–2 hodiny dáno do vzájemného kontaktu s kůží matky a rutinní péče by měla být odložena až na později.

Donedávna byly děti narozené v nemocnicích krátce po narození od matek odebrány a přiváženy k matce pouze v době krmení. Matkám bylo řečeno, že jejich novorozenci budou na samostatném pokoji ve větším bezpečí a že oddělení od dítěte poskytne matce více času na odpočinek. Jak se postoje začaly měnit, některé nemocnice nabídly možnost „umístění do místnosti“, kdy po období rutinních nemocničních procedur a pozorování mohlo být dítěti umožněno sdílet pokoj matky. Novější informace však začaly zpochybňovat standardní postup odebrání novorozence okamžitě po porodu pro rutinní poporodní procedury před návratem k matce. Od počátku roku 2000 některé autority začaly naznačovat, že časný kontakt mezi pokožkou (umístění nahého dítěte na matčinu hruď) může být prospěšný jak pro matku, tak pro kojence. Pomocí studií na zvířatech, které ukázaly, že intimní kontakt „kůže na kůži“ podporuje neurobehaviorní chování, které má za následek splnění základních biologických potřeb jako model, byly provedeny nedávné studie k posouzení toho, jaké, pokud vůbec nějaké, výhody mohou být spojeny s časným kontaktem pokožky s pokožkou u lidských matek a jejich dětí. Lékařský přehled z roku 2011 zkoumal stávající studie a zjistil, že časný kontakt s pokožkou, který se někdy nazývá klokánkování, vedl ke zlepšení kojení, srdečně-dýchací stabilitě a ke snížení frekvence pláče dítěte.[60][61] Cochraneův přehled z roku 2016 zjistil, že styk s kůží při narození zvyšuje pravděpodobnost a účinnost kojení.[62]

Od roku 2014 je včasný poporodní kontakt s pokožkou podporován všemi významnými organizacemi, které jsou odpovědné za blaho novorozenců, včetně Americké akademie pediatrie.[63] Světová zdravotnická organizace uvádí, že „proces porodu není dokončen, dokud se dítě bezpečně nepřevede z placentární na mléčnou výživu“. Doporučují, aby byl novorozenec umístěn do styku s kůží matky, přičemž se mají odložit jakékoli rutinní zákroky o nejméně jednu až dvě hodiny. Světová zdravotnická organizace navrhuje, že každé počáteční pozorování dítěte může být provedeno, i když dítě zůstane poblíž matky, a tvrdí, že i krátké odloučení od matky před prvním krmením dítěte může narušit proces poutání. Dále doporučuje častý kontakt pokožky s pokožkou během prvních dnů po porodu, zejména pokud byl kontakt po porodu z nějakého důvodu přerušen.[64] Americký Národní institut pro zdraví a péči o dokonalost rovněž doporučuje odkládat postupy, jako je vážení, měření a koupání, alespoň o jednu hodinu, aby se zajistilo počáteční období kontaktu mezi matkou a novorozencem.[65]

Zda se má během porodu jíst nebo pít, je předmětem probíhající debaty. Zatímco někteří tvrdí, že stravování při porodů nemá žádné škodlivé účinky na výsledky,[73] jiní mají i nadále obavy ze zvýšené možnosti aspirace (dávení nedávno konzumovaných potravin) v případě nouzového porodu kvůli zvýšenému uvolnění jícnu v těhotenství, tlaku dělohy na žaludek směrem vzhůru a možnosti celkové narkózy v případě nouzového císařského řezu.[74] Cochranův přehled z roku 2013 zjistil, že s kvalitním porodnickým umrtvením nedochází ke změně škod způsobených jídlem a pitím během porodu u těch, u kterých je nepravděpodobné, že by potřebovaly operaci. Dále uznávají, že nejíst neznamená, že je prázdný žaludek nebo že jeho obsah není tak kyselý. Docházejí proto k závěru, že „ženy by měly mít možnost jíst nebo pít při porodu nebo také ne, jak si přejí.“[75]

Dříve bývalo běžnou praxí holení oblasti kolem pochvy, protože se věřilo, že odstranění chloupků sníží riziko infekce, usnadní nastřižení hráze (chirurgický řez pro zvětšení poševního otvoru) a pomohlo by s operačním porodem. V současné době je méně běžné, i když v některých zemích je to stále běžný postup, ačkoliv systematický výzkum nenašel žádné důkazy, které by holení doporučovaly.[76] Později se totiž objevují i nežádoucí účinky, jako např. podráždění, zarudnutí a více povrchových škrábanců od břitvy. Další snahou o prevenci infekce bylo použití antiseptického roztoku chlorhexidinu nebo jodovaného povidonu v pochvě. Důkaz přínosu chlorhexidinu chybí.[77] Při provádění císařského řezu bylo zjištěno snížené riziko při použití jodovaného povidonu.[78]

Přezkum aktivního managementu u nízkorizikových žen v roce 2013 zjistil, že ve srovnání s běžnou péčí nedošlo k rozdílům co do používání léků na bolest, míry mateřských nebo novorozeneckých komplikací nebo asistovaných vaginálních porodů. Došlo k mírnému snížení počtu císařských řezů, nicméně aktivní řízení bylo vnímáno jako „vysoce normativní a intervenční“.[79] Světová zdravotnická organizace uvádí: „Zatímco zvýšení porodu může být prospěšné při prevenci potermínového porodu, její nevhodné použití může způsobit škodu.“ Světová zdravotnická organizace navrhuje, aby se „zabránilo systematickému používání sady intervencí („aktivního řízení porodu“), aby se předešlo možnému zpoždění porodu, protože je vysoce normativní a může podkopat rozhodnutí žen a samostatnost během péče.“[80]

Aktivní řízení porodu spočívá v řadě pravidel, jejichž cílem je zlepšit výsledky při prodlouženém porodu. Patří sem předporodní kurzy, včasná diagnostika porodu prováděných pokročilých porodních asistentek, protržení vaku blan, když jsou blány před nástupem porodu neporušené, výběrové použití oxytocinu pro pomalý postup (pouze u matek prvorodiček) a individuální podpora porodních asistentek a porodníků.

Vede se debata o účinnosti aktivního řízení porodu při císařských řezech.[81][82] Aktivní řízení porodu bylo poprvé použito v šedesátých letech v Irské národní porodnici v irském Dublinu a stalo se proto známé jako „dublinská praxe“.[83][84]

Některé ženy se raději během porodu vyhýbají analgetickým lékům. Může být prospěšná psychologická příprava. Relaxační techniky, ponoření do vody, masáže a akupunktura mohou poskytnout úlevu od bolesti.[85] Bylo zjištěno, že akupunktura a relaxace snižují počet potřebných císařských řezů. Bylo zjištěno, že ponoření do vody zmírňuje bolest během první fáze porodu, snižuje potřebu umrtvení a zkracuje dobu porodu, avšak bezpečnost a účinnost ponoření během tzv. porodu do vody nebyla prokázána ani spojena s výhodou pro matku nebo pro plod.[86]

Většina žen chtějí někoho, kdo by je během porodu podpořil, jako např. porodní asistentku, zdravotní sestru nebo dulu; nebo laickou osobu, jako je otec dítěte, rodinný příslušník nebo blízký přítel. Studie zjistily, že nepřetržitá opora během porodu a porodu snižuje potřebu léků a císařského řezu nebo operativního vaginálního porodu a vede ke zlepšení Apgar skóre u novorozenců.[87][88]

Různá opatření pro tlumení bolesti mají různé stupně úspěchu a různé vedlejší účinky na ženu a její dítě. V některých zemích Evropy lékaři běžně předepisují inhalovaný plynný oxid dusný pro tlumení bolesti, zejména jako směs 53 % oxidu dusného a 47 % kyslíku, známou jako Entonox; ve Velké Británii mohou porodní asistentky použít tento plyn bez lékařského předpisu.[89] Používají se opioidy, jako je fentanyl, ale pokud se podají příliš blízko porodu, existuje u dítěte riziko respirační deprese.

Mezi populární nástroje lékařského řízení bolesti v nemocnicích patří lokální anestetické epidurály (EDA) a spinální anestézie. Epidurální analgezie je obecně bezpečná a účinná metoda pro úlevu od bolesti při porodu, ale je spojena s delším porodem, operativnějším zásahem (zejména operační porod) a zvýšením nákladů.[90] Nedávný přehled z Cochrane však naznačuje, že nové epidurální techniky již nemají žádný vliv na délku porodu a použití nástroje.[91] Obecně bolesti a stresové hormony vzrůstají během porodu u žen bez epidurálu, zatímco po podání epidurální analgezie se míra bolesti, strachu a objem vyloučených stresových hormonů se snižují, ale později se zvyšují.[92] Lék podávaný epidurálně může procházet placentou a vstupovat do krevního oběhu plodu.[93] Epidurální analgezie nemá statisticky významný dopad na riziko císařského řezu a nezdá se, že by měla okamžitý účinek na stav novorozence, jak se stanovuje pomocí Apgarova skóre.[91]

Oxytocin usnadňuje porod a bude následován pozitivní zpětnou vazbou.

Augmentace (zvětšení) je proces stimulace dělohy ke zvýšení intenzity a trvání kontrakcí po začátku porodu. K léčbě pomalého postupu porodu (dystokie), kdy jsou kontrakce dělohy hodnoceny jako příliš slabé, se běžně používá několik metod augmentace. Oxytocin je nejčastější metoda používaná ke zvýšení rychlosti vaginálního porodu.[94] Světová zdravotnická organizace doporučuje jeho použití buď samostatně, nebo s protržením vaku blan (roztržením amniotické membrány), ale doporučuje, aby bylo použit až poté, co bylo řádně potvrzeno, že porod nepostupuje správně, pokud má být zabráněno poškození. Nedoporučuje použití antispazmodických látek pro prevenci zpoždění porodu.[95]

Během porodu může dojít k natržení hráze, nejčastěji při vaginálním průchodu, ve chvíli, kdy vychází hlava dítěte, zejména pokud dítě rychle klesá. Natržení může postihnout kůži hráze nebo zasahovat do svalů, análního svěrače a konečníku. I když se běžně provádí řez do otevírající se pochvy, známý jako nastřižení hráze, obecně to není nutné.[9] V případě potřeby porodní asistentka nebo porodník provede chirurgický řez v hrázi, aby se zabránilo závažnému natržení, které lze obtížně opravit. Cochraneův přehled z roku 2017 porovnával nastřižení podle potřeby (restriktivní) s rutinním nastřižením, aby se určily možné výhody a škody pro matku a dítě. Přezkum zjistil, že restriktivní zásady pro nastřižení poskytovaly řadu výhod ve srovnání s běžným nastřihováním. Ženy zažily méně závažné poranění hráze, méně zadní poranění hráze, méně šití a méně hojivých komplikací po sedmi dnech bez rozdílu výskytu bolesti, úniky moči, bolestivé soulože nebo těžká poševní/hrázová traumata po porodu.[96]

K usnadnění porodu lze použít porodnické kleště nebo přísavku.

V případech, kdy se objeví první hlava prvního dvojčete, mohou být dvojčata často porozena vaginálně. V některých případech se dvojčata rodí na větším sále nebo na operačním sále, např. v případě komplikace:

• Obě dvojčata se narodí vaginálně – k tomu může dojít, jak když se prvnímu objeví první hlavička a druhé je otočeno koncem pánevním, tak když se pomáhá kleštěmi / přísavkou
• Jedno dvojče se narodilo vaginálně a druhé císařským řezem.
• Jsou-li dvojčata spojena v jakékoli části těla – nazývají se siamská dvojčata, rodí se většinou císařským řezem.

Dítě na oteplovací liště, u něhož je jeho otec.

Porodnická péče ženy často vystavuje ústavním procedurám, což může mít nepříznivé účinky na vývoj porodů. Podpůrná péče během porodu může zahrnovat emoční podporu, opatření pro pohodlí a informace a obhajobu, které mohou podporovat fyzický proces porodu, jakož i pocity žen nad kontrolou a kompetencí, čímž se snižuje potřeba porodnických zásahů. Nepřetržitou podporu mohou poskytovat nemocniční personál, jako jsou zdravotní sestry nebo porodní asistentky, duly, nebo společníci podle výběru ženy ze své sociální sítě. Existuje stále více důkazů o tom, že účast otce dítěte na porodu vede k lepšímu porodu a také po porodu, pokud otec nevykazuje nadměrnou úzkost.[97]

Nepřetržitá podpora porodu může ženám pomoci rodit spontánně, tj. bez císařského řezu, pumpy nebo kleští, s mírně kratšími porody a mít více pozitivních pocitů, pokud jde o jejich zkušenosti s porodem. Nepřetržitá podpora porodu může také omezit užívání léků proti bolesti žen během porodu a snížit riziko, že děti mají nízké skóre Agpar v páté minutě.[98]

Ke sledování plodu během porodu lze použít jednoduchý pinardův stetoskop nebo dopplerovský fetální monitor („dopton“). Metoda externího (neinvazivního) sledování plodu (EFM) během porodu je kardiotocografie pomocí kardiotocografu, který se skládá ze dvou senzorů: Srdeční (kardio) senzor je ultrazvukový senzor, podobný Dopplerovu fetálnímu monitoru, který nepřetržitě emituje ultrazvuk a detekuje pohyb srdce plodu charakteristikou odraženého zvuku. Tlakově citlivý kontrakční měnič, nazývaný tocodynamometr (toco), má rovnou plochu, která je na kůži fixována pásem kolem břicha.[99]Tlak potřebný ke zploštění části stěny koreluje s vnitřním tlakem, a tím poskytuje odhad kontrakce.[100] Monitorování pomocí kardiotokografu (CTG) může být přerušované nebo nepřetržité. Světová zdravotnická organizace nedoporučuje u zdravých žen podstupujících spontánní porod nepřetržité sledování na kardiotokografu, monitorovacím přístroji nedoporučovala pro hodnocení pohody plodu.[101] Světová zdravotnická organizace uvádí: „V zemích a prostředích, kde se nepřetržitě používá CTG k obraně před soudními spory, by si měly být všechny zúčastněné strany vědomy, že tento postup není založen na důkazech a nezlepšuje porodní výsledky.“[102]

Před použitím interního (invazivního) monitorování musí odtéct mateřská voda. Pod invazivnější monitorování patří měření míry srdeční aktivity plodu, případně intrauterinního tlakového katétru (IUPC). Může také zahrnovat testování pH pokožky hlavy.

Druhá fáze porodu může být zpožděna nebo zdlouhavá v důsledku špatného nebo nekoordinovaného děložního působení, abnormální polohy dělohy, jako je dystokie v závěru nebo rameni, nebo kvůli kefalopelvický nepoměr (nepoměr velikosti hlavičky a pánve) (malá pánev nebo velké dítě). Prodloužený porod může mít za následek vyčerpání matky, porodní tíseň plodu a další komplikace, včetně poporodního píštěle.[108]

Eklampsie je nástup záchvatů (křeče) u ženy s preeklampsií. Preeklampsie je porucha v těhotenství doprovázená vysokým krevním tlakem a velkým množství bílkovin v moči nebo jiným špatným fungováním orgánů. Na preeklampsii se běžně vyšetřuje během předporodní péče. Začátek záchvatů může být před, během nebo zřídka po porodu. Asi jedno procento žen stižených eklampsií umírá.

Porucha šestinedělí nebo poporodní porucha je komplikace, která se vyskytuje především během období šestinedělí. Poporodní období lze rozdělit do tří různých fází; počáteční nebo akutní fáze šest až dvanáct hodin po porodu; subakutní období po porodu, které trvá dva až šest týdnů, a opožděné období po porodu, které může trvat až šest měsíců. V subakutním období po porodu hlásí 87 % až 94 % žen alespoň jeden zdravotní problém.[109][110] Dlouhodobé zdravotní problémy (přetrvávající i po opožděném období po porodu) uvádí 31 % žen.[111]

Poporodní krvácení je ve světě hlavní příčinou úmrtí rodiček, zejména v rozvojových zemích. Celosvětově se vyskytuje asi 8,7 milionkrát ročně a má za následek 44 000 až 86 000 úmrtí ročně. Nejčastější příčinou krvácení po porodu je děložní atonie, neschopnost dělohy se stahovat. Po porodě placenty je děloha ponechána s velkou oblastí otevřených krevních cév, které se musí zúžit, aby nedošlo ke ztrátě krve. K atonii dělohy mohou přispět zachovaná placentární tkáň a infekce. Pokud není rychle léčena, velká ztráta krve vede k hypovolemickému šoku, k nedostatečnému prokrvení životně důležitých orgánů a ke smrti.

Poporodní infekce, také známé jako dětská horečka a horečka šestinedělí, jsou bakteriální infekce reprodukčního traktu po porodu nebo po potratu. Mezi příznaky a symptomy obvykle patří horečka vyšší než 38 °C, zimnice, bolesti v podbřišku a pravděpodobně zapáchající poševní výtok. K infekci obvykle dochází po prvních 24 hodinách a během prvních deseti dnů po porodu. V rozvojových zemích infekce zůstává hlavní příčinou úmrtí a nemocnosti matek. V patologické fyziologii a v léčbě poporodní horečky dítěte byla klíčová práce rakouského lékaře Ignáce Semmelweise a jeho práce zachránila mnoho životů.

Porod může být intenzivní událostí a navenek se mohou projevit silné emoce, ať pozitivní nebo negativní. Abnormální a přetrvávající strach z porodu se nazývá tokofobie (strach z porodu). Rozšíření strachu z porodu na celém světě se pohybuje mezi 4–25 %, přičemž 3–7 % těhotných žen má klinický strach z porodu.[112][113]

Většina nových matek může po porodu pociťovat mírné pocity neštěstí a starostí. Kojenci vyžadují hodně péče, takže je normální, že matky se této péče strachují nebo jsou unavené. Pocity, často nazývané „poporodní blues“ (poporodní splín), postihují až 80 procent matek. Bývají poněkud mírné, trvají týden až dva a obvykle samy vymizí.[114]

Poporodní deprese se liší od „poporodního blues“. Při poporodní depresi mohou být pocity smutku a úzkosti extrémní a mohou narušovat schopnost ženy pečovat o sebe nebo o svou rodinu. Poporodní deprese vzhledem k závažnosti příznaků vyžaduje obvykle léčbu. Stav, který se vyskytuje téměř u 15 procent rodiček, může začít krátce před porodem nebo kdykoli po porodu, ale obvykle začíná mezi týdnem a měsícem po porodu.[114]

Posttraumatická stresová porucha po porodu je psychologická porucha, která se může vyvinout u žen, které nedávno porodily.[115][116][117] K příčinám patří například nouzový císařský řez, předčasný porod, nedostatečná péče během porodu, nedostatečná sociální podpora po porodu a další. Příklady symptomů jsou dotěrné myšlenky, noční můry a zpětné myšlenky, stejně jako symptomy vyhýbání se zátěži (včetně ztráty paměti na celou událost nebo její části), problémy s rozvojem vazby matka-dítě a další podobné těm, které se běžně vyskytují při posttraumatické stresové poruše (PTSP). Mnoho žen, které zažívají příznaky PTSP po porodu, je diagnostikováno s poruchami poporodní deprese nebo s poruchami přizpůsobení. Tyto diagnózy mohou vést k nedostatečné léčbě.[118]

Poporodní psychóza je vzácná psychiatrická nouzová situace, při které se objevují příznaky vysoké nálady a urychlení myšlenek (mánie), deprese, vážná pomatení, ztráta inhibice, paranoia, halucinace a bludy, které začínají náhle v prvních dvou týdnech po porodu. Příznaky se liší a mohou se rychle změnit.[119] Obvykle vyžaduje hospitalizaci. Nejzávažnější příznaky trvají od dvou do dvanácti týdnů a zotavení trvá šest měsíců až jeden rok.[119]

Mechanické poškození plodu může být způsobeno nesprávnou rotací plodu.

Pět příčin tvoří asi 80 procent novorozeneckých úmrtí. Patří mezi ně předčasný porod a nízká porodní hmotnost, infekce, nedostatek kyslíku při narození a trauma během porodu.[17]

Předčasný porod je narození dítěte v těhotenském stáří (gestačním věku) do 37 týdnů. Odhaduje se, že jedno z 10 dětí se narodilo předčasně. Předčasný porod je hlavní příčinou úmrtí dětí mladších pěti let, ačkoli mnoho z nich přežívá s postižením, jako např. poruch učení a problémů zraku a sluchu. Příčiny předčasného narození mohou být neznámé nebo mohou souviset s některými chronickými chorobami, jako je cukrovka, infekce a jiné. Světová zdravotnická organizace vypracovala instrukce s doporučeními ke zlepšení šance na přežití a zlepšení zdravotních výsledků u předčasně narozených dětí.[120]

Ztracená léta života v důsledku nemoci u novorozeneckých infekcí a dalších (porodových) stavů na 100 000 obyvatel v roce 2004. Nezahrnuje předčasné porody a nízkou porodní hmotnost, dušení při porodu (porodní asfyxii) a porodní traumata, které mají své vlastní mapy a data.[121]

     nejsou data

     méně než 150

     150–300

     300–450

     450–600

     600–750

     750–900

     900–1050

     1050–1200

     1200–1350

     1350–1500

     1500–1850

     více než 1850

Novorozenci jsou v prvním měsíci života náchylní k infekci. Nejčastější příčinou těchto občas smrtelných infekcí je bakterie S. agalactiae (streptokok skupiny B). Dítě se infekcí nakazí od matky během porodu. V roce 2014 se odhadovalo, že se tyto bakteriální infekce streptokoka skupiny B vyskyly přibližně u 1 z 2000 novorozenců se v prvním týdnu života, obvykle se projevily jako onemocnění dýchacích cest, obecná sepse nebo meningitida.[122]

S vrozenými vadami a infekcemi novorozenců jsou spojeny také neléčené pohlavně přenosné infekce (PPI), zejména v oblastech, kde je míra infekce vysoká. Většina PPI nemá žádné příznaky nebo pouze mírné příznaky, které nemusí být rozpoznány. Míra úmrtnosti způsobená některými infekcemi může být vysoká, například celková porodní úmrtnost spojená s neléčenou příjicí je 30 procent.[123]

Dušení při porodu (porodní asfyxie) jsou zdravotní potíže, které jsou důsledkem nedostatku kyslíku u novorozence, který během porodu trvá tak dlouho, aby způsobil fyzickou újmu, obvykle mozku. Poškození vlivem nedostatku kyslíku se může postihnout většinu orgánů novorozence (srdce, plíce, játra, střeva, ledviny), ale poškození mozku vzbuzuje největší obavy a je u něj asi nejmenší pravděpodobnost, že se rychle nebo úplně vyléčí.[124]

Mezi rizikové faktory poranění plodu patří porod velkého plodu (velké dítě), obezita matky, potřeba operačního porodu a nezkušený ošetřovatel. Mezi specifické situace, které mohou přispět k poranění, patří porody koncem pánevním a dystokie ramen. Většina poranění plodu se vyléčí bez dlouhodobého poškození, ale porodní obrna brachiálního plexu může vést k Erbově obrně nebo Klumpkeho paralýze.[125]

Historicky byly ženy během porodu a porodu navštěvovány a podporovány jinými ženami. Školení porodních asistentek v evropských městech začala v 15. století, ale venkovským ženám obvykle pomáhala rodina nebo přátelé.[126] Nebyla to však jen dámská společenská pouta, jak někteří historici vylíčili – atmosféru často naplňoval strach a bolest, protože smrt při porodu byla běžnou událostí.[127] Ve Spojených státech amerických nebýval manžel v porodní místnosti až do 50. let 20. století. Nezáleželo na tom, zda se jednalo o domácí porody; manžel čekal dole nebo v jiné místnosti v domě.[128] Pokud porod probíhal v nemocnici, manžel byl v čekárně.[128] Otcové byli v místnosti povoleni, pouze pokud byl život matky nebo dítěte vážně ohrožen. V roce 1522 byl německý lékař odsouzen k smrti za to, že se propašoval do porodní místnosti převlečen za ženu.[126]

Je ironií, že většina průvodců týkajících se těhotenství a porodu byla napsána muži, kteří se nikdy nezúčastnili porodu. Řecký lékař Soranus z Efezu napsal ve druhém století našeho letopočtu knihu o porodnictví a gynekologii, na kterou se odkazovalo dalších tisíc let. Kniha obsahovala bezbřehé množství domácích léků na těhotenství a porod, které by mnohé moderní ženy a zdravotníci považovali za odporné.[126]

Historicky většina žen porodila doma bez nutnosti okamžité lékařské péče. V prvních dnech hospitalizace při porodu bylo v Paříži mateřské oddělení 17. století neuvěřitelně přetíženo, přičemž až pět těhotných žen sdílelo jedno lůžko. V této nemocnici zemřela během porodu jedna z pěti žen.[126] Na počátku průmyslové revoluce se porod doma ztížil kvůli přetíženým obytným prostorům a špinavým životním podmínkám. To přivedlo městskou a nižší třídu do nově dostupných nemocnic, zatímco bohaté a střední třídy pokračovaly v porodech doma.[129] V důsledku toho byla mezi bohatšími ženami nižší úmrtnost matek než u nižší sociální třídy.[130] Během 20. století rostla dostupnost nemocnic a více žen začalo rodit v nemocnicích.[131] Ve Spojených státech amerických porodilo v roce 1900 v nemocnicích 5 % žen. Do roku 1930 porodilo v nemocnicích 50 % všech žen a 75% žen z měst.[126] Do roku 1960 se tento počet zvýšil na 96 %.[127] Do 70. let 20. století klesla míra porodnosti doma na přibližně 1 %.[132] Ve Spojených státech amerických byly střední třídy zvláště vnímavé k medializaci porodu, které slibovalo bezpečnější a méně bolestivý porod.[131]

Díky přesunu porodů z domova do nemocnic se přesunula role „průvodce“ z porodních asistentek na lékaře. Lékaři mužského pohlaví začali nahrazovat porodní asistentky v Evropě a ve Spojených státech v 18. století. Nárůst statusu a popularita této nové pozice byla doprovázena poklesem stavu porodních asistentek. Do 19. století byly zámožnými rodinami vyžadováni primárně lékaři, kteří pomáhali s porodem, a porodní asistentky byly považovány za zdroj pro ženy, které si nemohly dovolit lepší péči. To zcela vyloučilo ženy z asistence při porodu, protože v té době se mohly stát lékaři jen muži. Kromě toho se privatizoval proces porodu, protože členové rodiny a přátelé byli často vykázáni z porodního sálu.

Odpor proti změně přišel jednak od progresivních feministek a jednak od náboženských konzervativců. Feministky se obávaly jistoty zaměstnání pro roli, kterou tradičně zastávaly ženy. Konzervativci argumentovali, že je nemorální, aby žena byla takto obnažena před muži. Z tohoto důvodu mnoho porodníků provádělo porod v temných místnostech nebo s pacientkami zcela zakrytými rouškou. Jak říká jeden autor, „od 20. let 20. století byli lékaři nezpochybněnými porodními asistentkami.“[127]

Použití léků proti bolesti při porodu je po staletí kontroverzní otázkou. V roce 1591 byla upálena na hranici skotská žena, která žádala o úlevu od bolesti při porodu dvojčat. Léky se staly přijatelnější v roce 1852, kdy britská královna Viktorie použila chloroform jako úlevu od bolesti během porodu. Morfin a skopolamin známý jako „šerospánek“ byly poprvé použity v Německu a popularizovány německými lékaři Bernardem Kronigem a Karlem Gaussem. Tato směs sice nabídla menší úlevu od bolesti, ale většinou umožnila ženám úplně zapomenout na celý proces porodu. Při užití šerospánku byly matky často poslepu a zdrženlivé, ačkoliv zažívaly obrovskou bolest při porodu. Směs přinesla vážnými vedlejšími účinky, jako jsou snížené stahy dělohy a změněný duševní stav. Navíc u dětí porozených s použitím léků při porodu se často objevilo dočasné přerušení dýchání. Feministické hnutí ve Spojených státech amerických otevřeně a aktivně podporovalo používání šerospánku, který byl v zemi zaveden v roce 1914. Někteří lékaři, z nichž mnozí používali minulých padesát let léky proti bolesti, včetně opia, kokainu a chininu, přijali nový lék. Jiní právem váhali.[126]

Na konci 16. století vyvinula Chamberlenova rodina porodnické kleště pro bezpečný porod dětí v ohrožených pozicích. Tento návrh uchovávali po dvě stě let jako rodinné tajemství. Před vynálezem kleští se děti uvízlé v porodním kanálu téměř vždy potýkaly s bezprostřední smrtí – život matky byl obvykle ušetřen na úkor dítěte. Po mnoha generacích se Chamberlenovi potomci rozhodli uveřejnit tuto konstrukci. Do 19. století porodní asistentky a lékaři začali používat kleště, i když zpočátku silně váhali. V roce 1908 veřejně doporučil absolvent gynekologie na Harvardově univerzitě Franklin S. Newell, aby se kleště byly použity pro ženy vyšší třídy, které považoval za příliš fyzicky a citově slabé, aby přirozeně porodily dítě.[126] Ve 20. letech 20. století americký lékař Joseph Bolivar DeLee použití nástrojů a léků vřele doporučil při všech porodech . Z lékařské komunity přišel velký odpor, někteří tvrdili, že DeLeeova rada používat kleště, když to není lékařsky nutné, vedla k „mnoha zbytečným úmrtím“.[130]

Zatímco kleště prošly obdobím vysoké popularity, dnes se používají pouze v přibližně 10 procentech porodů. Císařský řez se stal populárním řešením pro problematické porody. V roce 2005 se třetina dětí narodila císařským řezem. V historii bylo chirurgické porodnictví posledním možností, jak vyjmout dítě ze zesnulé nebo umírající matky. Existuje mnoho protichůdných příběhů o prvním úspěšném císařském řezu, při kterém přežily jak matka, tak dítě. Je však známo, že se o tento postup lidé snažili stovky let, než byl na začátku dvacátého století přijat.[126]

V některých západních společnostech se císařský řez stal běžným, protože vaginální porody jsou některými vnímána jako obtížnější a bolestivější.[133] Někteří je však také považují za stigmatizovanou nebo za nežádoucí alternativu k „přirozenému“ porodu, porodu bez asistence a jiným nechirurgickým nebo méně intervenčním přístupům k porodu.[134] Například amišská společnost má tendenci klást důraz na sílu ženských těl, takže jejich přirozené rození doma je vnímáno jako méně skličující. Většina žen v amišských společnostech považuje bolest a vypětí sil při porodu za uspokojivou.[133]

Opětovný výskyt „přirozeného porodu“ započal v Evropě a někteří v USA ho přijali již koncem čtyřicátých let 20. století. Raní podporovatelé se domnívali, že drogy použité během porodu zasahují do „šťastného porodu“ a mohly by negativně ovlivnit „emoční pohodu“ novorozence. Do sedmdesátých let 20. století byl požadavek na přirozený porod rozšířen celonárodně, ve spojení s druhou vlnou feministického hnutí.[126] I když je v Americe stále nejčastějším místem porodu americké ženy porodnice, příznivců přirozeného porodu stále existuje mnoho, zejména ve Velké Británii, kde v posledních letech získávala popularitu porodní asistentka při domácích porodech.[132]

Před rokem 1915 se v USA nezaznamenávaly statistiky porodu, ale v dalších letech měly USA ve srovnání s ostatními vyspělými zeměmi historicky nízkou úmrtnost matek. Spolehlivější údaje o úmrtnosti matek pocházejí z Velké Británie od roku 1880. Výsledky byly pro matky při porodu zvláště špatné před rokem 1930 kvůli vysoké míře výskytu horečky omladnic.[130] Dokud nebyla v polovině 19. století přijata mikrobiální teorie, předpokládalo se, že horečka omladnic byla způsobena různými zdroji, včetně úniku mateřského mléka do těla a úzkosti, spíše než patogeny přenášenými špinavými rukama a nástroji lékařů. Tato mylná představa byla pravděpodobně zodpovědná za vysoké rozšíření této horečky.[126] Mezi lety 1880 a 1930 v USA a Evropě vedly k nejlepším výsledkům domácí porody, u kterých pomáhaly vyškolené porodní asistentky, zatímco nejhorší porody byly v nemocnicích s podporou lékaře. Změnu v trendu úmrtnosti matek lze přičíst rozšíření používání sulfonamidů spolu s vývojem lékařské technologie, rozsáhlejším lékařským výcvikem a menším lékařským zásahem do normálních porodů.[130]

Náklady na porod v několika zemích v roce 2012. (červené sloupce – císařský řez, modré sloupce – běžný porod)[135]

Podle analýzy z roku 2013 provedené společností Truven Healthcare Analytics na objednávku deníkem New York Times se náklady na porod v jednotlivých zemích výrazně liší. Ve Spojených státech amerických byla průměrná částka skutečně placená pojišťovnami nebo jinými plátci v roce 2012 v průměru 9 775 amerických dolarů za nekomplikovaný konvenční porod a 15 041 dolarů za císařský řez.[135] Souhrnné poplatky za zdravotnická zařízení za čtyři miliony ročních narození ve Spojených státech byly odhadnuty na více než 50 miliard dolarů. Součet nákladů na předporodní péči, porod a novorozenou péči dosáhl 30 000 amerických dolarů za vaginální porod a 50 000 USD za císařský řez.

Ve Spojených státech amerických mají porodní pobyty v nemocnicích jednu z nejnižších měr využití jednotek intenzivní péče (JIP). Vaginální porod s komplikovanými diagnózami a bez nich a císařský řez s komorbiditami a bez nich nebo bez nebo velkých komorbidit představují čtyři z 15 typů pobytů v nemocnicích s nízkou mírou využití JIPek (kde na JIP bylo přijato méně než 20 % pobytů). Během pobytů na JIP bylo přibližně 20% nákladů připisováno JIP.[136]

Studie z roku 2013 zjistila, že náklady na porod se v Kalifornii liší podle nákladů na vybavení od 3 296 do 37 227 amerických dolarů za vaginální porod a od 8 312 do 70 908 dolarů za císařský řez.[137]

Počínaje rokem 2014 začal Národní institut pro zdraví a péči o zdraví ve Velké Británii doporučovat, aby mnoho žen rodilo doma v péči porodních asistentek než s porodníkem, přičemž citovalo nižší náklady a lepší zdravotní výsledky.[138] Střední náklady spojené s domácím narozením byly odhadnuty na asi 1 500 dolarů oproti asi 2 500 dolarů v nemocnici.[139]

Porody se ve vyspělých zemích rutině dělají v nemocnicích. Do 20. století a v některých zemích dodnes, jako je Nizozemsko, se častěji prováděly doma.[140]

Ve venkovských a odlehlých komunitách v mnoha zemích nemusí být hospitalizovaný porod snadno dostupný nebo nejlepší volbou. Převládající metodou zvládání rizik při pomoci matkám v těchto komunitách je převoz matek.[141] Převozem matek se rozumí proces přemístění těhotných žen ve vzdálených komunitách, aby porodily své děti v nedalekém městském nemocničním zařízení. Tato praxe je běžná v domorodých komunitách Inuitů a severních Manitobanů v Kanadě a v australských domorodých komunitách. Výzkum se zabýval negativními dopady převozu matek z důvodu nedostatečné sociální podpory poskytované těmto ženám. Mezi tyto negativní účinky patří zvýšení mateřských komplikací novorozenců a poporodní deprese a snížení míry kojení.[141]

Přesné místo, kde došlo k porodu, je důležitým faktorem při určování státní příslušnosti, zejména pro porody na palubách lodí a letadel.

Níže jsou uvedena zařízení, která jsou určena zejména k umístění žen během porodu:

• Porodní sál, také nazývaný porodnické oddělení, je obecně oddělení nemocnice, které se zaměřuje na poskytování zdravotní péče ženám a jejich dětem během porodu. Obecně je úzce spjat s jednotkou intenzivní péče pro novorozence v nemocnici anebo s jednotkou porodnické chirurgie, pokud existuje. Porodnice nebo mateřská jednotka mohou zahrnovat zařízení jak pro porod, tak pro poporodní odpočinek a pozorování matek v normálních i komplikovaných případech.
• Porodnice je nemocnice, která se specializuje na péči o ženy během těhotenství a při porodu a poskytuje péči o novorozence.
• Porodní centrum (centrum porodní asistence, porodní dům) obvykle představuje simulované domácí prostředí. Porodní centra mohou být umístěna v nemocničním areálu nebo jsou „samostatně stojící“ (tj. nejsou spojena s nemocnicí).
• Kromě toho je možné podstoupit domácí porod, obvykle s pomocí porodní asistentky. Některé ženy se však rozhodnou porodit doma, aniž by byli přítomni odborníci; takový porod se nazývá porod bez pomoci.

Model pánve používaný na začátku 19. století k výuce technických postupů pro úspěšný porod. Muzeum historie medicíny, Porto Alegre, Brazílie

Podporu a péči během těhotenství a porodu mohou poskytovat různé druhy porodních asistentek, ačkoli existují významné rozdíly v různých kategoriích na základě odborného výcviku a dovedností, předpisů pro praxi a povahy poskytované péče. Mnoho z těchto povolání je vysoce profesionalizováno, ale jiné role existují na méně formálním základě.

„Porodní pedagogové“ jsou instruktoři, jejichž cílem je vzdělávat těhotné ženy a jejich partnery o povaze těhotenství, příznacích porodu, technikách porodu, kojení a péči o novorozence. Školení pro tuto roli lze absolvovat v nemocničním prostředí nebo prostřednictvím nezávislých certifikačních organizací. Každá organizace učí svoje vlastní kurikulum a každá zdůrazňuje různé techniky.

Duly jsou asistentky, které podporují matky během těhotenství, porodu, narození a po porodu. Nejedná se o zdravotníky; spíše poskytují ženám emocionální podporu a nelékařské úlevy od bolesti během porodu. Stejně jako u pedagogů porodů a dalších nelicencovaných asistenčních pracovníků, certifikace, aby se zájemkyně staly dulou, není povinná, takže se dulou nebo vychovatelem porodu může nazývat kdokoli.

Chůvy jsou jednotlivci, kteří jsou zaměstnáni, aby poskytovali pomoc a zůstali s matkami po porodu. Většinou se jedná o zkušené matky, které absolvovaly kurzy o péči o matky a novorozence.[142]

Porodní asistentky jsou autonomní odbornice, které poskytují základní a pohotovostní zdravotní péči před těhotenstvím, během těhotenství, během porodu a po něm, obecně ženám s nízkým rizikem těhotenství. Porodní asistentky jsou vyškoleny, aby pomáhaly při porodu a při narození, a to buď prostřednictvím vzdělávacích programů s přímým vstupem nebo pro zdravotní sestry. Jurisdikce, kde je porodní asistentka regulovaným povoláním, budou obvykle mít registrační a disciplinární orgán pro kontrolu kvality, jako je například Americká certifikační rada porodních asistentek ve Spojených státech[143] College of Midwives of British Columbia (CMBC) v Kanadě[144][145] nebo Rada pro ošetřovatelství a porodní asistenci (NMC) ve Velké Británii.[146][147]

V minulosti hrála porodní asistentka ve většině domorodých společností při porodu klíčovou roli. Ačkoli se západní civilizace pokusily asimilovat své porodní technologie do řady domorodých společností, jako na filipínských Želvích ostrovech, a zbavit se porodních asistentek, Národní domorodá rada porodních asistentek přinesla zpět kulturní myšlenky a porodní asistenci, které byly kdysi spojeny s domorodým porodem.[133]

V jurisdikcích, kde porodní asistentka není regulovaným povoláním, mohou tradiční nebo laické porodní asistentky pomáhat ženám při porodu, i když obvykle nemají potřebné zdravotní vzdělání.

Mezi lékaře, kteří praktikují porodnictví, patří kategorie specializovaných porodníků, rodinní lékaři a všeobecní lékaři, jejichž výcvik, dovednosti a praktiky zahrnují porodnictví a v některých kontextech všeobecnou chirurgii. Tito lékaři a chirurgové různě poskytují péči napříč celým spektrem normálních a abnormálních porodů a patologických podmínek porodu. Specializovaní porodníci jsou kvalifikovaní chirurgové, takže mohou provádět chirurgické zákroky týkající se porodu. Někteří rodinní lékaři nebo praktičtí lékaři také provádějí porodnické operace. Porodnické postupy zahrnují císařské řezy, nástřih hráze a asistované porody. Kategoričtí specialisté v oboru porodnictví jsou obvykle duálně školeni v oboru porodnictví a gynekologie a mohou poskytovat další lékařskou a chirurgickou gynekologickou péči a mohou do svých praktik začlenit obecnější prvky péče o ženy. Specialisté na mateřské lékařství a lékařství plodu jsou porodníci/gynekologové, specializovaní na správu a léčbu vysoce rizikového těhotenství a porodu.

Anesteziologové jsou lékaři, kteří se specializují na úlevu od bolesti a užívání léků k usnadnění chirurgického zákroku a jiných bolestivých postupů. Mohou přispívat k péči o ženu při porodu prováděním epidurální anestezie nebo poskytováním anestezie (často spinální anestézie) pro císařský řez nebo porod kleštěmi.

Porodnické sestry pomáhají porodním asistentkám, lékařům, ženám a dětem před porodem, během něj a po něm v nemocničním systému. Porodnické sestry mají různé certifikace a obvykle absolvují další porodnický výcvik kromě standardního ošetřovatelského výcviku.

Zdravotníci jsou poskytovatelé zdravotní péče, kteří jsou schopni poskytovat pohotovostní péči matce i kojenci během a po porodu pomocí široké škály léků a nástrojů v sanitce. Jsou schopni porodit děti, ale mohou udělat jen velmi málo pro novorozence, kteří se „zaseknou“ a nemohou být porozeni vaginálně.

Laktační poradci radí matce a novorozencům, jak úspěšně kojit. Poradce je přijde navštívit domů, obvykle do 24 hodin po propuštění z porodnice, a zkontroluje hojení matek a vývoj kojenců.

Kulturní hodnoty, předpoklady a praktiky těhotenství a porodu se v různých kulturách liší. Například některé ženy Mayů, které pracují v zemědělských oblastech některých venkovských komunit, budou obvykle nadále pracovat v podobné funkci, jakou by normálně prováděly, i během těhotenství, v některých případech až do začátku porodu.[148]

Pohodlí a blízkost k rozšířeným rodinným a sociálním systémům podpory může být prioritou při porodu mnoha komunit v rozvojových zemích, jako jsou Chillihuani v Peru nebo mayské město San Pedro La Laguna.[148][149] Porod doma může ženám v těchto kulturách pomoci cítit se pohodlněji, protože jsou ve svém vlastním domě a jejich rodiny různými způsoby pomáhají.[148] Tradičně je v těchto kulturách vzácné, že by si matka při porodu lehla, místo toho, když se rozhodla porodit, před porodem a během něj klečela nebo chodila.[149][148]

Některé komunity se při své porodní praxi silně spoléhají na náboženství. Mají za to, že pokud budou provedeny určité činy, umožní to dítěti zdravější a šťastnější budoucnost. Jedním z příkladů je víra u Chillihuanů, že pokud se k řezání pupeční šňůry použije nůž nebo nůžky, způsobí to, že dítě bude velmi rychle procházet šaty. Aby se tomu zabránilo, používá se k řezání pupeční šňůry zubatá keramická dlaždice.[149] V mayských společnostech jsou matce během těhotenství a porodu předkládány slavnostní dary, aby jí pomohly na začátku života dítěte.[148]

V současné době je možné při porodu shromažďovat dva typy kmenových buněk: amniotické kmenové buňky a kmenové buňky pupečníkové krve. Jsou studovány jako možné zdroje léčby řady stavů.[150]

V mnoha zemích se věk počítá od data narození a někdy se narozeniny oslavují každoročně. Východoasijské počítání věku začíná u novorozenců na „1“ a zvyšuje se každý lunární Nový rok.

Některé kultury považují placentu za zvláštní součást porodu, protože to byla podpora života dítěte po mnoho měsíců. Placentu může sníst rodina novorozence: slavnostně, pro výživu nebo jinak.[151] (Některé zvířecí matky pojídají placentu svého novorozence; to se nazývá placentofágie.) V poslední době je k dispozici kategorie porodních odborníků, kteří zpracují placentu pro konzumaci matkami po porodu.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Childbirth na anglické Wikipedii.

• Antinatalismus
• Lotosový porod
• Přirozený porod
• Porod do vody

• Obrázky, zvuky či videa k tématu porod na Wikimedia Commons
• Téma Porod ve Wikicitátech
• Slovníkové heslo porod ve Wikislovníku
• (anglicky) Dítě těžké 7,75 kg narozené v Rusku
• (anglicky) Spontánní vaginální porod, video od Merck Manual Professional Edition
• (anglicky) Animace porodu (video)
• (anglicky) Mateřská morbidita / úmrtnost v médiích