Respirační epitel

Řasinkové buňky jsou vysoké, cylindrické, apikálně mají vyvinutý ciliární aparát. V respiračním epitelu jsou právě tyto buňky nejpočetnější. Jedna řasinková buňka nese obvykle okolo 250 [1] až 300 [2] řasinek. Na laterálních stěnách buněk nacházíme nejen apikální spojovací komplexy, ale i četné nexy.[1] Buňky jsou typické velkým světlým oválným jádrem uloženým dlouhou osou paralelně s dlouhou osou buňky. Nad jádrem řasinkové buňky se nachází poměrně malý Golgiho komplex, málo vyvinuté granulární a agranulární endoplazmatické retikulum a ojedinělé lysozomy.[3] Pod řasinkami buněk můžeme nalézt kromě bazálních tělísek i četné mitochondrie. V pokusných studiích bylo prokázáno, že pro pohyb řasinek buňky je nezbytný adenosintrifosfát (ATP).[2]

Cylindrický víceřadý epitel s řasinkami (růžově) a pohárkovými buňkami (modře)

Pohárkové buňky jsou druhé nejrozšířenější buňky v respiračním epitelu.[2] U člověka představují sekreční elementy v epitelu dýchacích cest až po počáteční úseky bronchiolů. Jsou to typické hlen secernující buňky. Ve fázi, kdy jsou naplněny sekretem, mají jádro uložené bazálně. V okolí jádra se vyskytují četné cisterny granulárního endoplazmatického retikula a malý počet lysozomů. V oblasti nad jádrem nacházíme rozsáhlý Gologiho komplex a četná, velká, světlá, hlenová granula s jemnou fibrogranulární strukturou. Granula vykazují velkou tendenci ke splývaní. V apikální oblasti hlenem naplněných buněk splývající granula vytvářejí rozsáhlé hlenové masy.[3] Granula jsou bohaté především na mukopolysacharidy.[4] Počet pohárkových buněk je výrazně ovlivněn předcházejícími záněty dýchacích cest a také koncentrací škodlivých a dráždivých látek ve vnějším prostředí. Bylo zjištěno, že u zvířat porozených a chovaných za sterilních podmínek, se v dýchacích cestách vyskytují sekreční buňky serózního typu, které obsahují typická sekreční granula. Teprve po styku s různými škodlivinami, zejména infekcemi, se tyto buňky mění v elementy mucinózní.[3]

Kartáčové buňky jsou méně četné cylindrické buňky, na jejichž povrchu můžeme najít množství mikroklků. Tyto buňky mají aferentní nervová zakončení na svém bazálním povrchu, jsou proto považovány za senzorické receptory.[4]

Bazální buňky jsou malé okrouhlé elementy, které leží na bazální membráně a nedosahují luminálního povrchu epitelu.[2] Tyto buňky jsou považovány za zárodečné buňky mitoticky se dělící, z nichž se diferencují ostatní typy,[4] čili buňky řasinkové, nebo pohárkové. Vzhledem k tomu, že u zdravých jedinců, je ve víceřadém cylindrickém epitelu výměna buněk poměrně pomalá, nacházíme tu jen malý počet diferencujících buněčných elementů. Diferenciaci sekrečních elementů signalizuje vývoj granulárního Golgiho komplexu a výskyt jednotlivých drobných sekrečních granul. Známkou počínající diferenciace směrem k řasinkovým buňkám je výskyt prekurzorů bazálních tělísek v různé fázi vývoje. Bazální buňky obsahují velká světlá jádra, která jsou uložená dlouhou osou paralelně s bazální laminou. Jejich cytoplazma je chudá na buněčné organely s výjimkou ribozomů.[3]

Malé granulární buňky jsou buňky, které připomínají bazální, s tím rozdílem, že obsahují četná granula o průměru 100 – 300 nm, s temnou dření. Histochemické studie ukázaly, že jde o populaci buněk, difuzního neuroedndokrinního systému. Mohou fungovat jako integrátory mucinózních a serózních sekrečních procesů.[5]