René Crevel

Po maturitě studoval práva a literaturu na Sorbonně, ale školu brzy opustil. Během své vojenské služby se setkal s Rogerem Vitracem a Maxem Morisem. V roce 1921 se seznámil také s André Bretonem a připojil se k surrealistům. Na konci roku 1922 přivedl surrealistickou skupinu k výzkumům "umělých spánků".

V říjnu 1925 byl exkomunikován ze surrealistického hnutí. Tehdy poznal Tristana Tzaru a připojil se k hnutí Dada. V roce 1926 byla u něho diagnostikována tuberkulóza. V roce 1929 ho exulant Lev Trocký přivedl k opětovnému navázání spolupráce se surrealisty, ale brzy byl vyčerpán snahou propojit surrealisty a komunisty. Od roku 1927 byl členem Parti communiste français, ze které byl v roce 1933 vyloučen a zůstal věrný Bretonovi.

V roce 1935 se angažoval v přípravě Mezinárodního kongresu spisovatelů na ochranu kultury, jehož se měla účastnit i surrealistická skupina s Bretonem jako jejím mluvčím. Po roztržce s Erenburgem, který zastupoval sovětskou delegaci, byl Breton z kongresu vyloučen. René Crevel, který se nesmířil s nepřítomností surrealistů na tomto kongresu, propadl deziluzi a znechucení. Navíc se 16. června dozvěděl, že trpí tuberkulózou ledvin, když se domníval, že již byl vyléčen. Následující noc spáchal sebevraždu plynem ve svém bytě a zanechal stručný vzkaz: Prosím, spalte mě. Zhnusení!.[1]

• Détours (1924, Okliky),
• Mon Corps et moi (1925, Mé tělo a já)
• La Mort difficile (1926, Těžká smrt)
• Babylone (1927, Babylon)
• L'Esprit contre la raison, (1928)
• Êtes-vous fous? (1929, Zešíleli jste?)
• Le Clavecin de Diderot (1932, Diderotův klavír) – eseje
• Les Pieds dans le plat (1933, Na rovinu)
• Le Roman cassé et derniers écrits (1934-1935, Zničený román a jiné spisy)