Rainer Ferdinand Habsbursko-Lotrinský

Byl čtvrtým synem arcivévody a lombardsko-benátského místokrále Rainera Josefa a Alžběty Savojsko-Carignanské. Byl vnukem císaře Leopolda II.

Vyrůstal v Horní Itálii a roku 1844 se s rodiči přestěhoval do Vídně. Mezi lety 1872–1906 byl ve službách rakouské armády, kde dosáhl hodnosti vrchního velitele c. a k. zeměbrany. Patřil mezi katolíky a liberály a také proto byl oblíbený. V roce 1857 byl zvolen předsedou stavovské říšské rady a tři roky později se stal předsedou rozmnožené říšské rady. V letech 1861–1865 působil jako ministerský předseda Rakouska.[1] Po té z politického života odešel.

Byl zastáncem vědy a umění. Od roku 1861 byl kurátorem císařské akademie věd a zároveň se stal jejím čestným členem. V roce 1863 začal působit v rakouském Uměleckoprůmyslovém muzeu jako jeho protektor a roku 1873 byl v komisi pro světovou výstavbu jejím předsedou.[1]

Také byl sběratelem knih a rukopisů. Ve svém sídle „Palais Rainer“ ve Vídni, si nechal vybudovat knihovnu se zhruba 40 000 knihami. Vlastnil firmu na vázání knih. Finančně se podílel na restaurování a třídění rukopisů z období let 1400 př. n. l. až 1400 n. l., které daroval císařské dvorní knihovně. Disponoval značným majetkem, zděděném po svém otci a bratrech. Byl vlastníkem několika statků v Rakousku a Horní Itálii. V souostroví Země Františka Josefa je po něm pojmenován Rainerův ostrov.

Od roku 1852 byl ženatý se svou sestřenicí Marií Karolínou Rakousko-Těšínskou. Manželství bylo šťastné, ale bezdětné. Arcivévoda Rainer zemřel v roce 1913 a byl pohřben do rodinné hrobky ve Vídni.