Prohlášení k deportaci Židů ze Slovenska

Ján Čarnogurský v anketě časopisu Kritika & Kontext přiznal, že myšlenka Prohlášení vznikla v rozhovorech s Borisem Lazarem, který mu dal přečíst strojopis disertační práce Ivana Kamence na toto téma. Prohlášení bylo kolektivním dílem. Hlavními autory podle Františka Mikloška byli Ján Chryzostom Korec, Čarnogurský a Jozef Jablonický. Hudební skladatel Roman Berger si dodnes myslí, že Prohlášení napsali Čarnogurský a Dominik Tatarka.

Text vyšel v domácím samizdatu Náboženství a současnost, důležitější však bylo jeho publikování v zahraničí. Anton Hlinka přečetl Prohlášení na shromáždění bývalých vězňů koncentračního tábora Mauthausen. Text dokumentu pak odvysílaly Svobodná Evropa i Hlas Ameriky, vyšel ve slovenském i českém emigrantském tisku. Prohlášení vyšlo i v téměř všech izraelských novinách.

Koncem listopadu 1987 uveřejnily ústřední stranické deníky Rudé právo a Pravda článek Opožděná lítost a co se za ní skrývá, podepsaný pseudonymem, který tvrdil, že jde „o provokaci pohrobků slovenského klerofašismu a ideodiverzních centrál“.[1]

Z dopisu signatářům Prohlášení k deportacím Židovských občanů ze Slovenska z Tel Avivu z února 1990 vyplývá, že „reakcí zdejších občanů československého původu bylo obnovení Společnosti přátelství Izrael – Československo“.

Před Vánocemi 1990 přijala Národní rada pod předsednictvím Františka Mikloška Prohlášení k deportacím Židů ze Slovenska, jehož text zformuloval poslanec Anton Hykisch a přečetla Zuzana Mistríková. Všichni poslanci projevit souhlas tím, že povstali z míst.