Dominik Tatarka

Gymnázium začal studovat v Nitře, ale odmaturoval roku 1934 v Trenčíně. Poté studoval na UK v Praze (1934–1938) a na Sorbonně v Paříži (1938 – 4 měsíce ).

Od 1939 do 1944 vyučoval na střední škole v Žilině a v Martině. Aktivně se zúčastnil Slovenského národního povstání. Po skončení války pracoval jako úředník a redaktor v různých denících, v letech 1949–1951 byl tajemníkem a ústředním tajemníkem Svazu československých spisovatelů, v letech 1951–1952 byl redaktorem deníku Pravda. V roce 1969 vrátil legitimaci KSČ, protože nebránila suverenitu Československa, poté byl vyloučen ze všech organizací a od roku 1970 pracoval v manuálních profesích a stal se zakázaným autorem. Od tohoto vystoupení byl pod stálým dozorem StB. Od roku 1971 byl v invalidním důchodu. Roku 1977 jako první Slovák podepsal Chartu 77 (celkově Chartu 77 podepsalo 7 Slováků).

Roku 1986 mu Nadace Charty 77 ve Stockholmu udělila Cenu Jaroslava Seiferta.

V roce 1991 mu byl udělen Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy (in memoriam).[1]

Při příležitosti 100. výročí jeho narození v r. 2013 vydala Slovenská pošta poštovní známku s portrétem Dominika Tatarky od akademického malíře Dušana Grečnera.[2]

• V úzkosti hľadania, (1942, česky r. 1965). Tatarka od počátku po celou svou tvorbu vnášel do svých knih vlastní život. Vracel se ustavičně k několika základním okamžikům svého života a ty transponoval jako základní lidské situace. Je to sbírka novel, které čerpají z autorových životních prožitků z doby na přelomu 30. a 40. let. Základním motivem je zde motiv lidského neporozumění. Jsou to vlastně variace na téma lidské osamělosti, odcizení, nemožnosti komunikace a navázání trvalých mezilidských vztahů.
• Panna zázračnica, (1944, česky r. 1968). Zachytil splývání skutečností s fantazií – atmosféru nástupu avantgardních směrů v Bratislavě. Je to příběh skupiny mladých bohémů, kteří v průběhu války neustále hledají své vyjádření v umění i v životě a jejich inspirací, láskou a přítelkyní je krásná dívka Anabella. Z této „panny zázračnice“ si každý udělal svým způsobem svůj osobní idol i zdůvodnění své tvůrčí posedlosti.
• Farská republika, (1948, česky r. 1949). Základem románu byly jeho zážitky z Žiliny, kde za 2. světové války učil na gymnáziu. Byl obklopen tragickými osudy Židů, kteří byli později deportování. Většina z nich tušila, jaký osud je čeká a snažila se mu uniknout získáním amerického pasu od slovenských navrátilců. Farskou republikou označil období klerofašistického Slovenského štátu.
• Ľudia a skutky, (1950)
• Prvý a druhý úder, (1950)
• Radostník, (1954)
• Družné letá, (1955)
• Človek na cestách, (1957)
• Rozhovory bez konca, (1959)
• Prútené kreslá, (1962)
• Démon súhlasu, (1963), časopisecky již r. 1956. Tatarka zobrazil s groteskním zveličením tragický osud umělce, který se za výhody upíše ke spolupráci s totalitním režimem. V této próze podal nejkritičtější analýzu stalinizmu v té době, pronikavou kritiku vládnoucího monopolu jedné strany a praktik komunistické diktatury. Otevřeně vyřkl pravdu o sovětizaci slovenské společnosti po r. 1948.
• Proti démonom, (1968)
• Písačky, (1979), Kolín nad Rýnem
• Sám proti noci, (1984), Řím
• Listy do večnosti, (1986), Toronto
• Navrávačky, (1988), Kolín nad Rýnem
• V ne čase, (1997)
• Písačky pre milovanú Lutéciu, (1999), Praha

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Dominik Tatarka na Wikimedia Commons
• Osoba Dominik Tatarka ve Wikicitátech
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Dominik Tatarka