Prilep

Oblast dnešního města Prilep byla osídlena již v prehistorickém období. V jeho blízkosti se nacházelo v dobách existence Římské říše město Styberra, jehož pozůstatky se dochovaly do současné doby. Archeologická lokalita se nachází u obce Čepigovo. Pozůstatky dávného osídlení byly nalezeny i v lokalitě Markovi Kuli v blízkosti Prilepu.

Město bylo osídleno ve středověku Slovany. Jeho střed se nachází na vyvýšenině, která dominuje okolní krajině. První zmínka o něm se současným názvem pochází z roku 1014. V té době bylo předmětem bojů mezi První bulharskou říší a říší byzantskou. Když po jedné z bitev car Samuel I. uviděl právě v Prilepu oslepené vojáky z jedné z předchozích bitev, tak dle legendy zemřel. Poté se Prilepu zmocnila právě Byzanc; při povstání se ale město následně opět odtrhlo. Zpět byl Prilep dobyt císařem Alexiem III., poté jej obsadili křižáci.

Město na přelomu 19. a 20. století.

V roce 1334 se stal Prilep součástí Dušanova císařství, jak dokládá rukopis dochovaný v treskaveckém klášteře. Ve své době patřil k jedním z hlavních měst Dušanovy říše.^[zdroj?] Po roce 1365 bylo město ve správě nejprve Vukašina a později Kralevice Marka.

Osmanská říše obsadila Prilep v roce 1395. Proti turecké nadvládě se místní slovanské obyvatelstvo bouřilo již v polovině 16. století (tzv. Prilepsko-mariovské povstání). Turecký cestopisec Evlija Čelebi zaznamenal v této době, že město mělo okolo tisíce domů, které byly zbudovány z pevného materiálu. Zaznamenal rovněž i tržiště (bazar) se zhruba dvěma stovkami obchodů. Ve své době zde byl vyhlášený bazar v celém Evropském Turecku (Rumélii) a trval 25 dní.

V roce 1831 se uskutečnily v okolí Prilepu boje, které vedl albánský správce Mustafa Rashid Bushatlija.

Nejstarší dochovaný kostel v Prilepu pochází z roku 1838, vznikl v souvislosti s liberalizací náboženské politiky v evropském Turecku. Ve 40. letech téhož století zde vznikla také první lidová škola Cyrila a Metoděje.^[zdroj?] V závěru 19. století mělo město zhruba 6 500 obyvatel. Administrativně bylo součástí manastirského (bitolského) vilájetu. Bylo rozděleno na 17 křesťanských a 10 muslimských částí (maalo/mahala).

V roce 1910 se uskutečnila i v Prilepu rozsáhlá akce na odzbrojení sympatizantů mladotureckého hnutí. Zatčeno bylo několik desítek lidí.

Během první i druhé balkánské války probíhaly o město urputné boje. V první balkánské válce se odehrála bitva o město mezi postupující srbskou a bránící osmanskou armádou. Roku 1913 bylo město připojeno k Srbsku. Na počátku 30. let byl v Prilepu zaveden elektrický proud. V roce 1936 byla do Prilepu zavedena železnice. V té době byla také realizována elektrifikace města.

Po roce 1941 bylo připojeno k Bulharsku. Již v říjnu 1941 začaly na město útočit jednotky partyzánů.[1] Dne 3. listopadu 1944 jej obsadily jednotky jugoslávských partyzánů, kteří porazili okupační německé vojsko. Následně dostalo město za socialistické Jugoslávie ocenění Město hrdina.

60. a 70. letech byly zbudovány továrny "Partizan", "Mikron" a "Rudar", které zaměstnávaly značnou část místního obyvatelstva. V blízkosti Prilepu byla rovněž vybudována i vodní nádrž, která sloužila k zavlažování okolních polí.

Od roku 1991 je město součástí nezávislé Severní Makedonie. V roce 2001 zde došlo k nepokojům mezi pravoslavnou většinou a muslimskou menšinou; byla vypálena mešita a předtím se uskutečnilo několik bombových útoků na zdejší policejní stanice. Po podepsání Ohridské dohody se situace v Prilepu, stejně jako ve zbytku Severní Makedonie, uklidnila.[2][3]

Drtivá většina obyvatel Prilepu je makedonské národnosti. Mezi národnostní menšiny zde zastoupené patří Romové (cca 7 % obyvatel), žijí zde také velmi malé menšiny Srbů a Turků.

V Prilepu sídlí Institut staré slovanské kultury (makedonsky Институт за старословенска култура). V samotném centru města stojí na Náměstí umění (makedonsky Трг на Уметност) stejně jako v řadě dalších měst bývalé Jugoslávie také kulturní dům, který nese jméno Marka Cepenka. Jeho součástí je divadlo, kino ale také knihovna.

Mezi kulturní akce, které jsou ve městě pořádány, patří každoroční Profesionální divadelní festival Makedonie, který připomíná odkaz Vojdana Černodrinského, který se narodil ve vesnici Selci nedaleko Strugy a Debaru.

V Prilepu také stojí historické muzeum, věnované vypuknutí lidového povstání na území současné Severní Makedonie (11. října 1941). Sídlí v historické budově z počátku 20. století.[4]

Každý rok se v Prilepu také koná festival Pivofest, který navštíví okolo dvou set tisíc lidí. Koná se zpravidla během měsíce července.

Město je známé ve svém regionu především díky pěstování tabáku a výrobě cigaret. Hlavní podnik, který zde působil ještě v dobách existence socialistické Jugoslávie, nesl název Tutunski kombinat Prilep. V současné době v tabákovém průmyslu pracuje okolo 1200 lidí. V roce 2017 bylo v Prilepu a okolní krajině (Prilepsko pole) vyprodukováno celkem 9867 tun tabáku, což představuje 43 % z celkového množství tabáku vyrobeného v Severní Makedonii.

Mezi další zastoupená odvětví průmyslu patří například zpracování kovů, elektronika, dřevovýroba a textilní výroba. V okolí Prilepu se také těží mramor.

Prilepem prochází již zmíněná železniční trať Veles–Kremenica. Nevede samotným středem města, ale obchází východní okraj Prilepu. V jejím okolí je umístěna řada průmyslových oblastí. Hlavní silniční tahy směřují do Bitoly, Kavadarců (k hlavní dálnici) a do Makedonského Brodu.

Budova ekonomické fakulty v Prilepu.

Střed města.

V Prilepu se nachází několik základních škol, které nesou názvy podle významných osobností makedonských dějin. Jedná se celkem o sedm škol. Středních škol existuje celkem pět. Kromě toho se ve městě ještě nachází některé části ekonomické fakulty Univerzity sv. Klimenta Ochridského v Bitole.

Z Prilepu pocházejí tyto významné osobnosti:

• Kuzman Josifoski - Pitu, partyzán
• Danail Krapčev, novinář
• Fethi Okyar, turecký politik
• Dimitar Talev, novinář

Spolu s několika dalšími městy získalo ještě za existence socialistické Jugoslávie město ocenění Řád lidového hrdiny (srbochorvatsky Orden narodnog heroja) za svoji roli v druhé světové válce.

• Asenovgrad, Bulharsko[5]
• Radom, Polsko
• Garfield, New Jersey, USA
• Černihiv, Ukrajina[6]