Prameny Tolkienova díla

V dopise svému příteli, jezuitovi Robertu Murraymu, popsal jednou Tolkien Pána prstenů jako „dílo od základů náboženské a katolické, zprvu sice nevědomě, ale při redigování záměrně.“[2] V rámci ústředního motivu boje mezi dobrem a zlem naplňují malí hobiti svými činy ideu sebeobětování i výrok, že «síla se projeví ve slabosti» (2 Kor 12, 9). Časté boje s pokušením použít Prsten moci vypovídají o svobodné vůli a epizody s Glumem a Sarumanem o zásadě milosrdenství vůči nepřátelům. Postava čaroděje Gandalfa, který se po pádu do hlubin Morie vrací nazpět s ještě větší silou a moudrostí, nyní už jako Gandalf Bílý, připomíná křesťanský obraz vzkříšení, a světlo lahvičky od Galadriel, které prozáří i temnoty Mordoru, lze vnímat jako symbol spásy. Sám Tolkien řekl: "Ovšem že je v Pánu prstenů přítomen Bůh. Jde sice o období předkřesťanské, ale svět byl monoteistický." A na otázku, kdo byl oním jediným Bohem Středozemě, Tolkien odpovídá: „Ten jediný, samozřejmě! Má kniha pojednává o světě, který stvořil Bůh – o současném světě na této planetě.“[3]

Severskou mytologií byl Tolkien ovlivněn už v mládí, když studoval na King Edward’s School v Birminghamu. Tehdy ve svém volném čase četl a překládal ze staré severštiny a jedno z prvních děl staroseverské literatury, které si opatřil, byla Sága o Völsunzích v jediném tehdy dostupném překladu[4][5] Williama Morrise a islandského badatele Eiríkura Magnússona.[6] V Sáze o Völsunzích najdeme mnoho jmen, která Tolkien použil ve svých příbězích, a také dva z hlavních motivů Pána prstenů: kouzelný prsten Andvarinaut, který umí vytvářet zlato, a zlomený a znovu zkutý meč Gram (jeho protějškem je Aragornův meč Andúril).[7] Druhým důležitým pramenem je Píseň o Nibelunzích, kde se opět vyskytují motivy jako prsten moci, bájný meč, poklad střežený drakem aj.

V severské a s ní spjaté germánské mytologii mají z velké míry původ i Tolkienovi elfové a trpaslíci.[8][9] Zmínky o nich najdeme v dílech Prozaická Edda a Poetická Edda, a v kontextu Vědminy písně (Völuspá) se dočteme, že trpaslíci byli stvořeni dříve než člověk, což plně odpovídá Tolkienovu výkladu dějin Středozemě.[10] Jména Gandalfa a trpaslíků v Hobitovi jsou převzatá z částí Dvergatal ze Starší Eddy a Gylfaginning z Prozaické Eddy.[11] Postava čaroděje Gandalfa vychází z obrazu severského boha Ódina[12] poté, co se vtělil do «Poutníka», starce s dlouhým bílým vousem, v klobouku se širokou střechou a s holí v ruce. Podobně jako Ódin prosazuje Gandalf spravedlnost, poznání, pravdu a porozumění.[11] Jeho protivník Balrog a zřícení mostu v Morii jsou přímou paralelou k ohnivému obru Surtovi a zkáze duhového mostu Bifröstu vedoucímu do Ásgardu.[13]

Jakožto profesor staroanglického (anglosaského) a středoanglického jazyka a literatury byl Tolkien ovlivněn zejména eposem Beowulf.[8] V něm najdeme scénu podobnou rozhovoru Bilba Pytlíka s drakem Šmakem, nesnášenlivost vyvolanou pouhou zmínkou o zlatě, soutěž v hádankách[8] i hrdinství a mužnost Aragorna.[14] Anglosasové byli také předlohou Rohanských jezdců, včetně jejich jmen, zvyků a poesie[8][15] (anglosaskou báseň Poutník parafrázuje Aragorn v Pánu prstenů jako příklad rohirských veršů). Svůj vliv měly i veršované hádanky (riddle poetry) z anglosaské Anglie a pravděpodobně také středoanglická báseň Pearl (Perle)[16], kterou Tolkien překládal. Text neznámého autora vypravuje o ztrátě básníkovy dcery, která je vylíčena jako nádherná perla. Nabízí se zde podobnost jak s Prstenem moci, tak s Glumovou posedlostí po něm.

V další řadě je třeba zmínit finskou mytologii a zvláště finský národní epos Kalevala.[17] Podobně jako v Pánu prstenů i v Kalevalovi je ústředním motivem mocný kouzelný předmět, tajemný mlýnek sampo, který svému majiteli přináší bohatství. A stejně jako v případě Prstenu moci o něj bojují síly dobra a zla a nakonec je zničen. Dále je zde postava čaroděje Väinämöinena, která se podobá Gandalfovi v jeho nadpřirozeném původu a moudrosti, přičemž obě díla končí tím, že čaroděj odplouvá k zemím za hranicemi tohoto světa. Mimoto převzal Tolkien z finštiny i prvky elfského jazyka Quenya.[18][19]

Co se týče keltského vlivu, Tolkien napsal, že dal elfskému jazyku Sindarin „charakter velmi podobný velštině“[20], a bylo zjištěno, že z této řeči pochází i mnoho názvů postav a míst v Hobitovi a Pánu prstenů.[21] Pokud jde o Artušovské legendy, Tolkien sice popírá, že by ho nějak ovlivnily, ale přesto se nabízí srovnání Gandalfa s Merlinem,[22] Froda a Aragorna s králem Artušem[23] a Galadriel s Jezerní paní.

Zřejmá podobnost mezi útokem Entů na Železný pas a Birnamským lesem pochodujícím na Dunsinan z Shakespearova Macbetha není zdaleka jediným dokladem vlivu světové literatury na Tolkienovo dílo. Podobně se v něm odráží i Kronika Pickwickova klubu od Charlese Dickense,[24] Cesta do středu Země od Julesa Verna (užití runového písma k sepsání tajného rukopisu s plánem cesty)[25] nebo tvorba Williama Morrise z hnutí Arts and Crafts.[26] Právě jeho dílo toužil Tolkien napodobit při popisu Mrtvých močálů v Pánu prstenů a Temného hvozdu v Hobitovi.[27]

Svým vlivem přispěl i jeden z prvních zakladatelů žánru fantasy, spisovatel George MacDonald, knihou Princezna a skřítci (The Princess and the Goblin), dále Owen Barfield, především knihami Stříbrná trumpeta (The Silver Trumpet), Dějiny v anglických slovech (History in English Words) a Poetická dikce (Poetic Diction), a Edward Wyke-Smith, jehož „jako stůl vysoké“ titulní postavy z Úžasné Země Snergů (Marvellous Land of Snergs) se nápadně podobají hobitům z Kraje.[28]

Jak píše jeho životopisec Humphrey Carpenter,[29] v čase, kdy by Tolkien mohl číst krásnou literaturu, „dával přednost lehčím současným románům.“ Jeden z nich, dobrodružný román Ona od H. R. Haggarda, zmiňuje sám Tolkien: „Myslím, že v dětství mě nic tak nezaujalo, jako právě Ona – ta kniha byla něčím na způsob hliněného střepu řeckého krále Amyntase (Amenartase), který fungoval jako stroj uvádějící vše do pohybu.“[30] V prvním vydání Haggardova románu se navíc objevila údajná faksimile onoho střepu s nápisem, který zavede hrdiny románu do Její ztracené říše, a kritikové zde viděli podobnost s Isildurovou závětí z Pána prstenů[31] i Tolkienovou snahou otisknout v Pánu prstenů kopii stránky z Knihy Mazarbulu.[32]

Tolkien dále uvedl, že ho jako chlapce velmi zaujal historický román Samuela Rutherforda Crockettse Černý Douglas (The Black Douglas) a že podkladem pro Saurona byl Gilles de Retz.[33] Proto také nepřekvapí, že se jak Hobit, tak Pán prstenů celkovým stylem vyprávění zmíněnému románu dosti podobají.[34] Co však Tolkien rozhodně popíral, bylo tvrzení, že jeho obří pavouci mají původ v románech Edgara Rice Burroughse: „Četl jsem mnoho raných děl E. R. Burroughse, ale k jeho Tarzanovi se u mě postupně vyvinula ještě větší nechuť, než k pavoukům. S pavouky jsem se setkal dlouho předtím, než Burroughs vůbec začal psát a myslím, že za vznik Oduly není nijak zodpovědný.“[35]

Když začali někteří kritici tvrdit, že Pán prstenů je přímo inspirován operním cyklem Richarda Wagnera Prsten Nibelungův, kde je taktéž ústředním motivem kouzelný prsten,[36] Tolkien se to pokusil odbýt slovy: „Oba dva prsteny jsou kulaté a tím veškerá podobnost končí.“[37] Někteří badatelé se uchýlili ke kompromisu tvrzením, že oba autoři použili stejné prameny, totiž Ságu o Völsunzích a Píseň o Nibelunzích, ale že Tolkien byl ovlivněn způsobem, jakým je Wagner rozvinul.[38][39] Zejména pojetí prstenu jako předmětu, který dává svému držiteli moc nad světem, byl Wagnerův osobní přínos.[40] Zkombinoval tak zřejmě prsten s kouzelnou hůlkou, o níž se v Písni o Nibelunzích praví, že může propůjčit svému majiteli vládu «nad lidským rodem».[41][42] Kromě toho se zhoubný vliv Tolkienova Prstenu moci v žádném z obou mýtů neobjevuje, ale ve Wagnerových operách má hlavní úlohu.[43][44]

Původ některých motivů Tolkienova díla lze najít v jeho dětství v Birminghamu, kde bydlel nejdřív nedaleko Sarehole Mill a později u Edgbaston Reservoir.[45] Černá Země (Black Country), která leží pár kilometrů severozápadně od Edgbastonu, přichází do úvahy jako předloha Mordoru, a způsob, jakým Saruman zničil Železný pas a Kraj představuje podle Tolkienova výslovného prohlášení obraz industrializace Anglie.[46] Vyskytl se i názor, že inspirací Kraje a jeho okolí byla doba železná a římské labyrinty, které Tolkien viděl v roce 1929 při práci s archeologem Mortimerem Wheelerem v Lydney Park (Forest of Dean),[47] případně i venkov v okolí Stonyhurst College v Lancashire, kde často pobýval během čtyřicátých let.[48]

Po vydání Pána prstenů se objevily dohady, že Sauron, zlo na východě, je obrazem Stalina a Prsten moci alegorií atomové bomby atd.[49] Tolkien však podobné alegorické výklady své knihy opakovaně odmítal. V předmluvě k druhému vydání Pána prstenů píše: „Mnohem raději než alegorii mám historii, pravou nebo předstíranou, protože ji čtenáři mohou aplikovat různě podle svého myšlení a zkušeností.“[50]

Daleko spíše lze však v Tolkienově stěžejním díle identifikovat hrůzy ze zákopů 1. světové války, zejména bitvy na Sommě, kterou mladý důstojník Tolkien, třebaže jen krátce, poznal na vlastní kůži, a ve které zahynuli dva ze čtyř členů Tolkienovy studentské party. Vytváření mytického světa sloužilo autorovi již v době války jako prostředek úniku před hrůznou realitou a zároveň jako pomůcka pro její rozumové zpracování. Paralelu lze vidět například v motivu čtyř bezstarostných hobitích přátel, kteří byli vtaženi do soukolí Velké války. V knize se opakovaně vyskytují obrazy kdysi idylických koutů přírody, zničených působením zla: Mordor, Železný pas, Mrtvé močály, Ithilien, Morgulské údolí a nakonec samotný Kraj hobitů na konci války, jsou alegorií na krutými boji zdevastovanou zemi nikoho a válečným průmyslem poničený anglický venkov. "Mrtvé močály" a vodou zatopené krátery plné mrtvých se objevují ve vzpomínkách také jiných veteránů Velké války, a sám Tolkien použil nezaměnitelný odkaz na zákopovou válku, když oblast mezi Mrtvými močály a Mordorem nazval "Zemí nikoho" (Dvě věže, 2004, s. 213). V závěru Pána Prstenů je také patrná nostalgie po předválečném světě, patrná i v dílech dalších britských autorů poválečné éry, neboť tak jako navzdory vítězství ve Válce o Prsten Elfové odcházejí ze světa Středozemě, tak i vítězná Velká Británie postupně ztrácí své velmocenské postavení a své impérium.[51][52][53]