Quenijština

Dvě verze básně Markirya, jednoho z nejdelších Tolkienových textů v jazyku Quenya/Qenya. První verze pochází pravděpodobně ze začátku 30. let, druhá verze je vlastně jejím „překladem“ do aktuální podoby quenijštiny, který Tolkien pořídil zřejmě v polovině 60. let, v posledním desetiletí svého života. Ve třetím sloupci se nalézá český překlad druhé verze, pořízený s ohledem na Tolkienův vlastní překlad do angličtiny.

Poznámka: Pravopis druhé verze byl standardizován: „c“ místo „k“ a „ë“ místo „e“ na konci slov.

Z uvedeného je patrné, že Tolkien nikdy nevytvořil definitivní verzi quenijštiny. Je proto nemožné popisovat quenijštinu jako jediný koherentní jazyk: dokonce Tolkienovy texty časově si velmi blízké vykazují rozdíly v uplatňovaných gramatických pravidlech, neboť Tolkien často psal texty ve svém fiktivním jazyce čistě za účelem „experimentu“, vyzkoušení nějakého bezprostředního nápadu ohledně nějakého gramatického jevu nebo etymologie nějakého slova apod. V současné době probíhá zároveň proces analýzy a postupného publikování Tolkienovy lingvistické pozůstalosti týmem editorů ustanovených Tolkienovým synem Christopherem, a souběžné pokusy na základě publikovaných textů a takto postupného doplňovaného materiálu vytvořit jakýsi víceméně umělý standard lexika a gramatiky quenijštiny; Tento standard je založený na formě jazyka, v níž se jazyk objevuje v Pánovi prstenů, přičemž velká část slovní zásoby se čerpá z Tolkienova díla „Etymologies“, vydaného v řadě The History of Middle Earth, sv. 5, které zachycuje poněkud ranější verzi jazyka. Cílem je umožnit praktické použití jazyka; podle mínění některých významných tolkienovských lingvistů by se však takto vzniklý útvar neměl označovat jako Quenya, nýbrž jako Neo-Quenya. Základním pravidlem komunity uživatelů quenijštiny je ve všech písemných textech důsledně označovat extrapolovaná a v Tolkienových textech neatestovaná slova, gramatické tvary a významy (standardní způsob je použití hvězdičky: *hantanyel).

Následující popis quenijštiny je proto nutně neadekvátní. Popis se v zásadě opírá o podobu jazyka v Pánu Prstenů, je však třeba mít na mysli, že jde o velmi zjednodušující přehled, který ignoruje často velmi spletitou problematiku spojenou takřka s každým gramatickým jevem quenijštiny a zejména fakt neustálého vývoje jazyka v Tolkienových představách. Takřka ke každému uvedenému tvrzení lze nalézt nějakou výjimku. Za spolehlivé lze pokládat především materiály pocházející od autorů, kterými jsou Carl F. Hostetter, Bill Welden, Patrick Wynnem, Christopher Gilson, Helge Fauskanger, Ryszard Derdzinski, Edouard Kloczko a David Kiltz.

Quenya má, podobně jako čeština, 5 samohlásek:

a, e, i, o, u

Tyto samohlásky mohou být buď krátké, nebo dlouhé; přičemž dlouhé é a ó jsou ve výslovnosti zavřenější než jejich krátké protějšky. Tolkien uvádí, že ve výslovnosti těch mluvčích, jejichž rodným jazykem byla Obecná řeč, měly tyto dlouhé samohlásky sklon k diftongizaci: ei a ou. Tato výslovnost byla ovšem považována za chybnou. Délka se v latinském přepisu vyznačuje čárkou, jako v češtině. Zdaleka nejčastější samohláskou je a.

V quenijštině se vyskytuje 6 dvojhlásek:

ai, oi, ui

au, eu, iu

Všechny dvojhlásky byly v původní quenijštině klesavé - přízvuk je na první složce. Ve Třetím věku se iu začalo vyslovovat stoupavě, jako ju. Ostatní kombinace samohlásek jsou, pokud se vyskytují, dvojslabičné. Více než dvě samohlásky za sebou se nevyskytují, zřídkakdy samohláska a dvojhláska.

ëa, ëo, ië, io

(Dieresis (dvě tečky) nad e slouží pouze pro upozornění na dvojslabičnou výslovnost, zejména pro anglického čtenáře.)

V quenijštině se samostatně vyskytují následující souhlásky:

t, p, k/c,

n, m, ñ,

l, hl, r, hr,

y, w, h, hy, hw,

th, f, v, s

Poznámky k výslovnosti aj.:

• pro zápis hlásky k se používá většinou písmeno c, v některých slovech tradičně k (Tolkien sám nebyl konzistentní). Psané c se vyslovuje vždy k.
• ñ znamená zadopatrovou nosovku (jako n ve slově „banka“). Ve třetím věku se vyslovovalo jako běžné n, ale rozdíl se zachovával v pravopise v tengwar.
• hl a hr označují neznělé l a r (vyslovit jakoby šeptem). Vyskytují se pouze na začátku slova.
• y označuje hlásku j, w anglické obouretné w jako ve slově window. Výslovnost w je třeba odlišit od v.
• hy snad pochází z h+j, ale vyslovuje se již jako jedna hláska, asi jako ch v německém ich (tzv. ich-laut). Je to něco mezi ch a š (jako š hlásku nesprávně vyslovovali mluvčí Obecné řeči).
• hw snad původně bylo h+w, ovšem již se vyslovuje jako jedna hláska, a sice neznělé w jako v původní (a nyní severoanglické) výslovnosti slov jako when, which apod. (hw se má k w stejně jako f se má k v).
• th označuje neznělé anglické th jako ve slově thick, jemně vyslovené. Tato hláska byla ještě před odchodem Noldor do exilu nahrazena s, avšak v pravopise se v tengwar zachovávají různá písmena. Ve standardním přepisu se píše většinou s.
• f se vyslovuje labio-dentálně (škvíra mezi horními zuby a dolním rtem, ne mezi oběma rty), aby se odlišilo od hw.
• v je třeba ve výslovnosti odlišit od w.
• Jiné souhlásky se samostatně nevyskytují; d, b a g se vyskytují pouze ve shlucích společně s jinými souhláskami.

"Souhláskovými semi-shluky" nazývám shluky, jejichž druhým elementem je y nebo w. Důvodem tohoto označení je fakt, že sdílejí některé fonologické charakteristiky s pravými dvoj-souhláskovými shluky, a některé charakteristiky s unitárními souhláskami:
Jako unitární souhlásky:

• smějí stát na začátku slova
• smí je (za jistých okolností) předcházet dlouhá samohláska
• smí je předcházet dvojhláska

Jako shluky:

• činí slabiku dlouhou pro účely přízvuku
• nesmějí stát na konci slova

Mezi odborníky nepanuje jednotný názor na jejich výslovnost (Tolkienovy údaje nejsou jednoznačné) - v úvahu přichází spektrum od zcela unitárního zvuku až po rozlišené dvě souhlásky; je dokonce možné, ne-li pravděpodobné, že výslovnost kolísá v závislosti na různých okolnostech. Do výpisu zahrnuji výše uvedené hy a hw, protože ačkoliv podle Tolkiena jde foneticky jasně o unitární hlásky, přesto systematicky náležejí do kategorie semi-shluků; a je otázka, zda si charakter shluku nepodržují alespoň v případech, kdy tato kombinace vznikne sekundárním kontaktem (např. kmen+přípona). U každého „semi-shluku“ uvádím předpokládanou výslovnost, od té, kterou pokládám za nejpravděpodobnější, po tu nejméně pravděpodobnou.

Semi-shluky jsou typickým prvkem quenijské fonologie.

• palatalizované souhlásky

ty - tj, ťj, ť (mluvčí obecné řeči prý vyslovovali č.)

ny - nj, ňj, ň

hy - ich-laut, ich-laut+j

ry - rj

ly - lj, ľj, ľ

ky - kj, nebo viz ty (tato kombinace se vyskytuje jen v jediném známém slově Erukyermë)

• labializované souhlásky

tw tw

nw nw

ñw původně ñw, později nw

hw neznělé w, nebo snad někdy též h + (neznělé) w, nebo něco mezi tím.

rw rw

lw lw

qu kw

Pravé souhláskové shluky:

• nesmějí stát na začátku slova
• nesmějí (až na jedinou výjimku nt) stát na konci slova
• nesmí je předcházet dlouhá samohláska ani dvojhláska
• činí slabiku dlouhou pro účely přízvuku

pp, tt, kk, nn, mm, ll, rr, ss (výslovnost zdvojeně či dlouze!)

nt, lt, rt, st, ht (výslovnost: ich-laut + t)

nty, lty, rty, sty, hty

mp, lp,

ñk, lk, rk, sk,

ñqu, lqu, rqu, squ

mb, nd, ñg, ñgw

ts, x (=ks)

ld, rd,

mn, rn,

lm, rm,

lv, rv (lv někteří elfové vyslovují jako lb)

Pokud se ojediněle vyskytují jiné shluky, pak zejména v rámci sekundárního kontaktu, tj. jako důsledek skládání slov. Většinou však dochází pravidelně k asimilaci:

telep + nar → Telemnar

elen + sar → Elessar

tul + na → tulda

• Na konci slova se může vyskytnout buď samohláska nebo jedna z následujících jednoduchých souhlásek:

t, n, l, r, s

• Na konci slova se nemůže vyskytnout shluk ani semi-shluk. Výjimka je nt, které se vyskytuje pouze v příponě dativu duálu (máryant „jeho rukám“).
• Shluk souhlásek může obsahovat jen dvě souhlásky (nebo souhlásku a semishluk), může se vyskytovat pouze mezi samohláskami (ne na začátku a na konci slova - výjimka „nt“ viz výše), a žádných okolností jej nepředchází dlouhá samohláska ani dvojhláska.
• Semi-shluk se může vyskytovat na začátku nebo uprostřed slova, může před ním být dlouhá samohláska (zdá se však, že pouze díky druhotnému kontaktu), pravidelně před ním může být dvojhláska.
• y a palatální (?y) semi-shluky nemůže následovat i.
• w a labiální (?w) semi-shluky nemůže následovat u.
• hr a hl se vyskytují pouze na začátku slova.
• w na začátku slova a mezi samohláskami je archaismus - bylo nahrazeno v.
• Slovní přízvuk u dvojslabičných slov je na první slabice. U troj- a víceslabičných je na předposlední slabice, pokud je dlouhá, jinak na třetí slabice od konce. Za dlouhou se považuje slabika, která obsahuje dlouhou samohlásku, dvojhlásku, shluk nebo semi-shluk. Krátká je tedy pouze slabika s krátkou samohláskou následovanou jedinou nebo žádnou unitární souhláskou.
• Pokud by měl (díky skloňování či skládání slov) padnout přízvuk na samohlásku ve třetí slabice od konce, následovanou bezprostředně další samohláskou, obvykle se samohláska ve druhé slabice prodlouží a přízvuk padne na ni:

Eldalie + va → Eldaliéva (nikoliv Eldalieva)

ale

Valinóre + va → Valinóreva

• Stane-li se slabika s dlouhou samohláskou třetí od konce slova, avšak bez přízvuku, zkracuje se:

Endóre + nna → Endorenna

• Quenya většinou netoleruje více než tři krátké slabiky za sebou - dojde-li k takové situaci, přízvučná slabika se prodlouží:

vanima + lion → vanimálion

Quenya stojí na pomezí jazyků aglutinujících a flektujících, ale blíže má k jazykům aglutinujícím. Rozličné syntaktické funkce vyznačuje většinou pomocí přípon, které je často možné řadit „za sebe“ podobně jako v ugrofinských jazycích; některé gramatické funkce se však vyznačují ohýbáním pomocí přípon, nebo častěji změn ve kmeni slova. Typickým znakem quenijštiny, který byl vypozorován, je zásada non-redundance, která stanoví že určitá syntaktická funkce je vyznačena pouze jednou: to např. znamená, že z dvojice substantiva určeného adjektivem přibírá pádovou příponu vždy pouze jedno z nich - nedochází tedy ke shodě v pádu (ačkoliv ke shodě v čísle ano).

Dalším charakteristickým rysem quenijštiny jsou zájmenné přípony, které slouží především místo osobních přípon k časování sloves, v jiné formě potom jako koncovky jmen místo přivlastňovacích zájmen. Zájmenné přípony mohou též vyznačovat předmět slovesa, a podle některých textů je lze kombinovat i s předložkami.

utúvie „najít“ (perf.)+ -nye "koncovka já" + -s "koncovka to/on" → utúvienyes „našel jsem to“ óre "srdce" + -nya "koncovka moje“ → órenya „moje srdce“

Quenya má vůbec poměrně bohatý (a díky Tolkienovým častým změnám velmi nepřehledný) systém zájmen, rozlišující například u osobních zájmen druhé osoby formu důvěrnou a formální, či u první osoby množného čísla zájmeno „inkluzivní“ ("my včetně tebe") a „exkluzivní“ ("my, ale ne ty").

V oblasti syntaxe si lze povšimnout, že bohatství jmenných tvarů, především existence skloňovatelného gerundia, umožňuje tvorbu různých jmenných a infinitivních vazeb, nahrazujících vedlejší věty. Lze říci, že syntaxe quenijštiny má charakter podobný klasickým jazykům - latině a snad ještě více klasické řečtině, jíž se podobá např. v užívání určitého členu.

1. nominativ, český 1. pád.
2. akuzativ, český 4. pád - označuje přímý předmět. Formou se odlišoval pouze v archaické formě jazyka (Valinorské Quenijštině) prodloužením konc. samohlásky. Ve Středozemi a v řeči Noldor však postupně odlišený tvar pro akuzativ zanikl a byl nahrazem tvarem nominativu.
3. genitiv, český 2. pád. (koncovka -o, plurál -(i/r)on)
4. posesiv, resp. asociativ či „adjektivní pád“ - významem se blíží přídavnému jménu odvozenému od daného podstatného jména, ale jeho užití často splývá s užitím genitivu. Pokud se posesiv chápe jako přídavné jméno, může přijmout koncovku množného čísla v závislosti na řídícím jménu (aran Ñoldoiva "král Noldor"/"noldorský král" >> „arani Ñoldoiva“ "králové Noldor"/noldorští králové"). Koncovka je -va či -wa.
5. dativ, český 3. pád - označuje nepřímý předmět, koncovka -(e)n, plurál -in.
6. lokativ, odpovídá na otázku „kde?“ (nebo „kdy?“), koncovka -(e)sse, plurál -(i)ssen.
7. ablativ, odpovídá na otázku „odkud?“, koncovka -(e)llo, plurál -(i)llon/-(i)llor.
8. allativ, odpovídá na otázku "kam?", koncovka -(e)nna, plurál -(i)nnar.
9. instrumentál, český 7. pád. Označuje nástroj, kterým je cosi konáno nebo jednoduše důvod, proč se něco děje, koncovka -(e)nen, v plur. -inen.
10. respektiv (funkce pádu není známa; pouze způsob jeho tvoření; má analogický vztah k lokativu jako genitiv k ablativu a dativ k alativu), končí se na -(e)s.

Mezi pády se vyskytují tři dvojice „silnějšího“ a „slabšího“ pádu, které jsou si blízké jak významem, tak morfologickým způsobem tvoření:

• ablativ (silnější) - genitiv (slabší)
• allativ (silnější) - dativ (slabší)
• lokál (silnější) - respektiv (slabší)

Zdá se, že „slabší“ pád může někdy zastupovat svůj významový „silnější“ ekvivalent, zejména v poezii.

• aorist či prostý přítomný čas - Označuje děj probíhající v blíže neurčené době („nadčasové pravdy“) nebo v široce chápané současnosti (bez důrazu na přítomný okamžik). Zhruba odpovídá anglickému prostému přítomnému času.

tulin „(obvykle, apod.) přicházím“

• přítomný průběhový čas či kontinuativ - Označuje děj probíhající v právě přítomném okamžiku. Odpovídá anglickému přítomnému průběhovému času.

túlan „právě přicházím“

• perfektum - Označuje přítomný stav, který je výsledkem minulého děje. Odpovídá perfektu v klasické řečtině a zhruba anglickému předpřítomnému času (present perfect).

utúlien „přišel jsem (a jsem tady)“

• minulý čas - Označuje děj v minulosti. Odpovídá českému minulému času.

túlen / tullen (který z tvarů je „správně“ nelze jednoznačně určit - viz výše) „přišel jsem“, „přicházel jsem“

• budoucí čas - Označuje děj v budoucnosti. Odpovídá českému budoucímu času.

tuluvan - "přijdu"

• infinitiv

tulë „přijít“

• gerundium - „Skloňovatelný infinitiv“ a zároveň podstatné jméno slovesné. Odpovídá latinskému a anglickému gerundiu.

tulië "přijít", "přicházení"

• rozšířený infinitiv - Používá se za určitých okolností místo běžného infinitivu

tulita „přijít“

• příčestí minulé/trpné - Odpovídá českému trpnému příčestí, anglickému a latinskému participiu perfekta pasiva. U nepřechodných sloves má zřejmě činný význam.

tulda „přišlý“

• příčestí přítomné/činné - Odpovídá zhruba českému přechodníku přítomnému nebo přídavnému jménu slovesnému, latinskému participiu prézentu aktiva, anglickému přídavnému jménu slovésnému na „-ing“.

túlala "přicházející", "přicházeje"

• podstatné jméno slovesné

túlale „přicházení“, "příchod"

• singulár, jednotné číslo
• plurál, množné číslo
• partitivní plurál, množné číslo části většího množství (několik labutí z labutího hejna)
• duál, přirozený pár (rukou, nohou)