Střední angličtina

Střední angličtina (anglicky Middle English) je označení pro vývojovou fázi angličtiny, která se užívala v Anglii od 11. do 15. století. Je tedy nástupcem staré angličtiny a předchůdcem raně moderní angličtiny. Souběžně se z northumbrijského dialektu staroangličtiny ve Skotsku vyvinula raná skotština.

Na rozdíl od staré angličtiny se střední angličtina nikdy nepsala jinak než latinkou. I ta však byla rozšířena o několik znaků (æ, ð, ȝ …) z anglosaského futhorku známého ze staré angličtiny.

Gramatika střední angličtiny je podstatně jednodušší než gramatika staré angličtiny. U mluvnických čísel jsou známa čísla jednotná (singulár) a množná (plurál), již zde však není číslo dvojné (duál). I ohýbání se ve střední angličtině vyskytuje mnohem méně než ve staré. Tím se střední angličtina blíží více analytickému jazyku. Přesto je středoanglická gramatika stále složitější než gramatika moderní angličtiny. Z lexikálního hlediska došlo k výraznému obohacení jazyka rozsáhlými výpůjčkami z normanské francouzštiny, která byla jazykem privilegované vrstvy od ovládnutí Anglie Normany (1066) do 14. století.

Ze střední angličtiny vychází anglický pravopis, který se koncem tohoto období začal kodifikovat. V té době však také začaly velké samohláskové změny angličtiny pokračující až do 17. století, které jsou důvodem zřetelného rozdílu mezi anglickou výslovností a pravopisem, tedy mezi vyslovanými samohláskami a jejich grafickou reprezentací písmeny.

K nejvýznamnějším literárním památkám ve střední angličtině patří překlad bible, na kterém se podílel Jan Viklef, a Canterburské povídky Geoffreyho Chaucera.