An Čching-sü

An Čching-sü (čínsky pchin-jinem Ān Qìngxù, znaky tradiční 安慶緒, † 10. dubna 759) byl syn An Lu-šana, tchangského generála sogdsko-turkického původu. Sloužil v otcově armádě, od roku 755, kdy se An Lu-šan vzbouřil proti tchangskému státu v povstání An Lu-šana, působil jako generál povstaleckých vojsk. Roku 757 se z obavy o své postavení spojil s An Lu-šanovými důvěrníky proti němu, účastnil se otcovy vraždy a převzal vládu nad povstaleckým státem Jen. Nebyl úspěšným vojevůdcem jako jeho otec a po dvou letech vlády byl zabit Š’ S’-mingem, jedním ze svých generálů. Š’ S’-ming se poté stal novým jenským císařem.

An Čching-sü
císař říše Velká Jen
Doba vlády 29. ledna 757 – 10. dubna 759
Éra vlády Tchien-čcheng (天成) 757–759
Úplné jméno An Žen-č’
později An Čching-sü
Tituly kníže z Ťin (756)
Úmrtí 10. dubna 759
Předchůdce An Lu-šan
Nástupce Š’ S’-ming
Otec An Lu-šan
Matka paní Kchang
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jméno

An Čching-sü se původně jmenoval An Žen-č’ (čínsky pchin-jinem Ān Rénzhí, znaky tradiční 安仁執), změnou jména ho (stejně jako další An Lu-šanovy syny) vyznamenal tchangský císař Süan-cung.

Původ, služba v tchangské armádě, An Lu-šanův generál a následník

An Čching-sü byl druhým synem An Lu-šana, jeho matkou byla paní Kchang, An Lu-šanova první žena sogdského původu. Od mládí sloužil ve vojsku pod velením svého otce, tchangskými historiky je zmiňován od počátku 50. let. An Čching-sü byl dobrý bojovník a výtečný jezdec a střelec, ale nevynikal vůdčími schopnostmi.[1]

Na počátku povstání An Lu-šana paní Kchang a An Lu-šanův nejstarší syn An Čching-cung, pobývali v tchangském hlavním městě Čchang-anu a poté, co do města přišla zpráva o povstání, byli tchangskými úřady popraveni. An Čching-sü zatím doprovázel svého otce, a když se ten začátkem roku 756 v dobytém Luo-jangu prohlásil císařem říše Velká Jen,[2][3] jmenoval An Čching-süa knížetem z Ťin, přičemž An Čching-sü zaujal postavení císařova následníka[4] a působil jako generál jenských vojsk.

Červenec 756 – listopad 757: Povstalci dobývají Čchang-an, Tchangové ustupují na jiho- a severozápad. Neúspěšné tchangské pokusy o znovudobytí Čchang-anu, neúspěchy povstalců při snaze o postup na jih a východ. Povstání Li Lina na jihu.

V první polovině roku 756 povstalci bojovali s tchangskými silami se střídavými úspěchy, přičemž tchangské oddíly znovuobsadily velkou část Che-peje a odřízly tak An Lu-šanovu armádu v Luo-jangu od povstaleckých základen na severu Che-peje.[5] V červenci 756 však v bitvě u Ling-pao západně od Luo-jangu An Lu-šan rozdrtil hlavní tchangskou armádu vedenou Ke-šu Chanem a obsadil nechráněný Čchang-an, zatímco tchangských císař Süan-cung prchl do S’-čchuanu a Süancungův syn a následník se prohlásil císařem na západě v Ling-wu.[6][7]

An Lu-šanovo zdraví nebylo roku 756 dobré a začátkem roku 757 se ještě zhoršilo. Trpěl svou tloušťkou, kvůli které stěží mohl chodit, kožními vyrážkami, takřka oslepl. Na nemoc reagoval násilnickým a vznětlivým chováním, trestal a popravoval podřízené za nepatrné přestupky. Jeho nejbližší důvěrníci, kteří trpěli jeho náladami, generál Jen Čuang a eunuch Li Ču-er se proto spojili s An Čching-süem a rozhodli se An Lu-šana zavraždit. An Čching-sü se totiž ve svém postavení následníka necítil jistý, protože An Lu-šan jmenoval císařovnou svou oblíbenou (čínskou) manželku paní Tuan a An Čching-sü čekal, že ztratí své postavení ve prospěch jejího syna An Čching-ena. Dne 29. ledna 757 tak Jen Čuang a An Čching-sü hlídali dveře An Lu-šanova pokoje v paláci v Luo-jangu, zatímco Li Ču-er vnikl dovnitř místnosti a slepého císaře zabil.[4]

Císař

Na trůn říše Jen poté nastoupil An Čching-sü. Bývalé An Lušanovo okolí v Luo-jangu nového panovníka podpořilo, ale generálové An Lu-šanovy generace velící posádkám v Che-peji, včetně Š’ S’-minga, se ke svému novému císaři stavěli chladně.[8] An Čching-sü nevynikal vůdčími schopnostmi, jeho vládu proto řídil Jen Čuang.[9] Su-cung a jeho dvůr se zatím soustředil na znovudobytí Čchang-anu. Tchangské pokusy o útok v čchanganské oblasti na podzim 756 a na jaře 757 ale skončily s velkými ztrátami neúspěchem.[10] Rebelové sice odrazili tchangská vojska, nerozšířili však významně své území a jejich pokusy o obsazení jižní Číny ztroskotaly na úspěšné obraně tchangských loajalistů v Jing-čchuanu ve středním Che-nanu, Suej-jangu na Velkém kanálu (s přestávkami obléhaném povstalci od února do konce listopadu 757, kdy jej nakrátko získali),[11] Nan-jangu na přístupech k řece Chan[12] a Siang-jangu na řece Chan.[10]

Listopad 757 – duben 759: Tchangové dobývají Čchang-an a Luo-jang (757), povstalci An Čching-süa obleženi v jižním Che-peji (758), povstalci v severním Che-peji (Š’ S’-ming) přecházejí na tchangskou stranu. Na jaře 759 úspěšný útok Š’ S’-minga proti Tchangům i An Čching-süovi.

Na podzim 757 na pomoc Su-cungovi Ujgurové poslali něco přes čtyři tisíce jezdců. Ujgury posílená tchangská armáda v čele s Kuo C’-im v říjnu 757 vytáhla na Čchang-an, 13. listopadu v bitvě u chrámu Siang-ťi (deset mil jižně od města) porazila rebely, a následující den Čchang-an obsadila. Tchangská ofenzíva pokračovala postupem na východ, vítězstvím v další bitvě (mezi průsmykem Tchung a Šan-čou) 30. listopadu a obsazením Luo-jangu 3. prosince 757.[13] Bez podpory Š’ S’-mingových oddílů ze severního Che-peje byl An Čching-sü nucen ustoupit do Siang-čou (dnešní An-jang na severu Che-nanu).[14] Pod dojmem z tchangských úspěchů a jenských porážek Jen Čuang přešel na tchangskou stranu a stejný krok zvolil i Š’ S’-ming velící jenskému vojsku ve Fan-jangu na severu Che-peje, potvrzený tchangskou vládou v držení právě ovládaného území. Tchangská vláda neměla prostředky na další ofenzivu, zastavila postup svých armád[15] a soustředila se na obnovu hlavních měst. An Čching-sü proto mohl zkonsolidovat své síly v jižním Che-peji.[13] Pod vlivem lživého obvinění popravil svého schopného generála Cchaj Si-teho a vrchním velitelem vojsk jmenoval neoblíbeného Cchuej Čchien-joua, později nahrazeného Sogdijcem An Tchaj-čchingem.[9]

Další tchangská ofenzíva začala v listopadu 758. Dvě stě tisíc vládních vojáků,[16] doplněných ujgurským jízdním sborem,[17] však bylo rozděleno pod velení devíti ťie-tu-š’, které koordinoval eunuch Jü Čchao-en. Tchangská vojska porazila An Čching-süa v bitvě a oblehla ho v jeho sídle v Siang-čou.[16] Obléhání trvalo celou zimu, na jaře si však tchangská strana – zřejmě vinou generála Li Kuang-piho – opět znepřátelila Š’ S’-minga, který přišel na pomoc obleženým.[18] Š’ S’-mingova armáda, která byla údajně více než desetkrát slabší než spojená tchangská armáda,[19] se 7. dubna setkala se spojeným tchangským vojskem, ve zmatku vyvolaném prašnou bouří se však armády rozpadly a po obnovení pořádku se tchangští vojevůdci – nedůvěřující si navzájem a jednotlivě nedostatečně silní proti rebelům – stáhli.[16] Š’ S’-ming poté zavraždil An Čching-süa i s jeho nejvěrnějšími stoupenci a sám se prohlásil císařem státu Velká Jen.[16][19]

Odkazy

Reference
  1. КАМАЛОВ, А. К. Тюрки и иранцы в Танской империи. 1. vyd. Алматы: Мир, 2017. 384 s. ISBN 978-601-80714-8-5. S. 162–163. (rusky) [Dále jen Kamalov (2017)].
  2. GRAFF, David Andrew. Medieval Chinese Warfare, 300–900. New York, London: Routledge, 2002. ISBN 0-415-23954-0. S. 219. (anglicky) [Dále jen Graff (2002)].
  3. TWITCHETT, Denis. Hsuan-tsung (reign 712-56). In: TWITCHETT, Denis. The Cambridge History of China: Volume 3, Sui and T'ang China. 1. vyd. Cambridge: Cambridge University Press, 1979. [Dále jen Twitchett]. ISBN 978-0-521-21446-9. S. 333–463, na s. 455. (anglicky)
  4. Kamalov (2017), s. 160–161.
  5. Twitchett, s. 455–459.
  6. Twitchett, s. 459–461.
  7. Graff (2002), s. 220.
  8. PETERSON, C. A. Court and province in mid- and late T'ang. In: TWITCHETT, Denis. The Cambridge History of China: Volume 3, Sui and T'ang China. 1. vyd. Cambridge: Cambridge University Press, 1979. [Dále jen Peterson]. ISBN 978-0-521-21446-9. S. 464–560, na s. 479. (anglicky)
  9. Kamalov (2017), s. 163.
  10. Peterson, s. 478.
  11. Graff (1995), s. 5.
  12. Graff (2002), s. 220.
  13. Graff (2002), s. 221.
  14. Peterson, s. 475 a 480.
  15. Peterson, s. 480.
  16. Graff (2002), s. 222.
  17. MACKERRAS, Colin. The Uighur empire, according to the T'ang dynastic histories : a study in Sino-Uighur relations 744-840. [s.l.]: ANU Press, 1972. S. 21. (anglicky) [Dále jen Mackerras].
  18. Peterson, s. 480–481.
  19. Peterson, s. 481.

Literatura
  • GRAFF, David Andrew. Medieval Chinese Warfare, 300–900. New York, London: Routledge, 2002. ISBN 0-415-23954-0. (anglicky)
  • PETERSON, C. A. Court and province in mid- and late T'ang. In: TWITCHETT, Denis. The Cambridge History of China: Volume 3, Sui and T'ang China. 1. vyd. Cambridge: Cambridge University Press, 1979. ISBN 978-0-521-21446-9. S. 464–560. (anglicky)
  • PULLEYBLANK, E. G. The An Lu-Shan Rebellion and the Origins of Chronic Militarism in Late T'ang China. In: PERRY, John Curtis; SMITH, Bardwell L. Essays on T'ang Society: The Interplay of Social, Political and Economic Forces. Leiden: Brill, 1976. ISBN 9004047611, ISBN 9789004047617. S. 32–60. (anglicky)
  • TWITCHETT, Denis. Hsuan-tsung (reign 712-56). In: TWITCHETT, Denis. The Cambridge History of China: Volume 3, Sui and T'ang China. 1. vyd. Cambridge: Cambridge University Press, 1979. ISBN 978-0-521-21446-9. S. 333–463. (anglicky)
  • XIONG, Victor Cunrui, a kol. Historical Dictionary of Medieval China. Lanham, Maryland: Scarecrow Press, 2009. ISBN 978-0-8108-6053-7. (anglicky)
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.