An Lu-šan

Pohraniční vojenské oblasti v říši Tchang, kolem roku 745. Uvedeny početnost vojsk, název a sídlo oblasti.

An Lu-šan byl synem turkické matky z rodu Ašide,[4][5] druhého nejvlivnějšího rodu druhého turkutského kaganátu, v moci ustupujícímu pouze vládnoucímu rodu Ašina,[4] a sogdského otce.[4][5] Jeho otec An Jen-jen zřejmě přišel do turkické stepi nikoliv ze Sogdiany (sogdské vlasti ve střední Asii), ale z Ordosu,[6] kde na přelomu 7. a 8. století žila početná sogdská komunita, k jejíž správě zřídila tchangská vláda šest krajů.[7] An Jen-jen zaujímal ve východoturkutském kaganátu vysoké postavení,[6] roku 716 však rodina neuspěla v mocenských střetech v kaganátu a prchla do říše Tchang.[5][8] Totiž roku 716 po úmrtí Kapaghan-kagana zlikvidoval jeho rodinu a stoupence ve státním převratu jeho synovec Bilge-kagan, který se tím stal novým vládcem východoturkutského kaganátu. Rodina An Lu-šana zřejmě patřila k stoupencům zemřelého kagana.[8] O An Jen-jenovi se prameny dále nezmiňují, zřejmě zemřel, a An Lu-šana vychovávali příbuzní,[6] a sice strýc An Po-ču. An Lu-šan tak vyrůstal společně se strýcovými syny, svými bratranci S’-šunem a Jüan-čem. An Po-ču sloužil v tchangské armádě, k roku 742 zastával generálskou funkci tu-č’ ping-ma-š’ (velitele odpovědného za proviant a koně) ve štábu ťie-tu-š’ (vojenského guvernéra) oblasti Che-si, bojoval s Tibeťany. Pod An Po-čuem sloužili i jeho synové, a mimo jiné i důstojník turkicko-chotanského původu Ke-šu Chan[9] který později dosáhl vysokých hodností a zahynul v boji proti povstání An Lu-šana.

Podle tradičního podání An Lu-šan v mládí působil na pohraničních trzích jako tlumočník (a zloděj a násilník), za krádež ovce byl generálem Čang Šou-kuejem odsouzen k trestu smrti, ale svou nebojácností dosáhl omilostnění a zařazení do vojska. V armádě se vyznamenal, rychle postupoval a záhy dosáhl generálské hodnosti.[10] Kanadský sinolog Edwin Pulleyblank příběh odmítl s tím, že jde o nevěrohodné klišé o hrdinovi, který začínal z nízkého postavení kriminálníka, navíc v paralelním příběhu přisouzené i Š’ S’-mingovi (An Lu-šanův generál, který svrhl An Lušanova syna a nástupce a převzal vládu nad povstaleckým státem).[11] Naproti tomu francouzský historik Étienne de la Vaissière míní, že An Lu-šan tlumočníkem na pohraničních trzích být mohl, tchangští historikové ostatně zdůrazňují jeho jazykové znalosti (údajně ovládal šest jazyků), za zajímavější však má, že čínští tchangští historikové pokládali tlumočníka za typicky sogdskou profesi.[12]

An Lu-šan zřejmě, stejně jako synové An Po-čua, také od mládí sloužil v tchangské armádě.[13] Roku 733 utrpěla tchangská vojska na severovýchodě porážku od Kitanů. Tchangská vláda reagovala přeložením do kritického regionu generála Čang Šou-kueje, který úspěšně bojoval s Tibeťany jako ťie-tu-š’ Lung-jou od roku 729.[13] Při následném tažení Čang Šou-kueje proti Kitanům a Tatabům téhož roku 733 se An Lu-šan vyznamenal[14] a císař Süan-cung ho jmenoval do generálské funkce zástupce ťie-tu-š’ v Jou-čou[5] (tedy Čang Šou-kueje). V bojích s Kitany vynikl i ve válečné kampani 734, kdy byli Kitani tak rozbiti, že následující rok zůstala hranice klidná. V letech 733–735 se účastnil války se státem Parhe (Po-chaj) v jižním a jihovýchodním Mandžusku. Roku 736 An Lu-šan utrpěl těžkou porážku od Kitanů a byl odsouzen k smrti. Podařilo se mu získat milost, ztratil ale své tituly a postavení. Během několika měsíců je však získal zpět jako odměnu za opětovné úspěchy v bojích. V následujících letech válčil na hranici a postupoval ve funkcích, přitom se mu podařilo nezaplést se do skandálu Čang Šou-kueje (odvolaného roku 739 poté, co vyšlo najevo, že neúspěšné tažení svého generála falešně vydával za úspěšné a podplatil eunušského inspektora vyšetřujícího dění).[14]

Roku 742 ho přijal císař, od kterého obdržel hodnost piao-čch’ ta ťiang-ťün („velký generál chrabré kavalérie“)[15] a byl povýšen na ťie-tu-š’ Pching-lu, 744 i Jou-čou (přejmenovaného na Fan-jang)[5][15] a od roku 751 ještě Che-tungu.[5] Kromě roku 750 obdržel navíc úřad komisaře civilní správy (cchaj-fang čchu-č’ š’) Che-peje,[16] a roku 754 úřad komisaře císařských stájí pro pastviny v oblasti Lung-jou.[17] Povýšení An Lu-šana bylo součástí politiky Li Lin-fua, který v letech 734–753 stál v čele tchangské vlády. Li Lin-fu se v zájmu upevnění svých mocenských pozic snažil vytlačit své oponenty z úřadů vojenských guvernérů ťie-tu-š’. Zprvu sám spojil své funkce v metropoli s úřadem ťie-tu-š’ Che-si a Lung-jou a svého stoupence nechal jmenovat ťie-tu-š’ Šuo-fangu, přičemž v obou případech funkci ťie-tu-š’ fakticky vykonávali jejich zástupci. Dohled nad pohraničními armádami prostřednictvím zástupců se však ukázal neefektivním a Li Lin-fu se proto rozhodl do úřadů ťie-tu-š’ jmenovat úspěšné generály nečínského původu, kteří by zlepšili obranu říše, ale nepředstavovali pro něj politické rivaly usilující o jeho nahrazení. Postupně tak prosadil jmenování An Lu-šana do čela tří regionů severovýchodu, zatímco na severu a severozápadě se ťie-tu-š’ Che-si stal An S’-šun,[18] (roku 747) ťie-tu-š’ Lung-jou Ke-šu Chan a téhož roku ťie-tu-š’ An-si Kao Sien-č’, generál kogurjoského původu. Roku 750 byl pak An S’-šun přeložen do Šuo-fangu a roku 753 Ke-šu Chan k Lung-jou dostal ještě i Che-si. Velení nad vojsky severozápadního, severního a severovýchodního pohraničí od střední Asie po Koreu se tak ocitlo v rukách generálů nečínského původu.[18]

Moc a vliv An Lu-šana se zakládala na velikosti podřízených vojsk, která měla na 200 tisíc mužů,[19] přičemž zvláště se opíral o naprosto loajální osmitisícový elitní sbor svých „adoptivních synů“.[20] Ve své funkci vojenského guvernéra ťie-tu-š’ severovýchodního pohraničí udržoval úzké styky s obchodníky účastnícími se pohraničních trhů, vesměs Sogdy. Podle tradičního podání přibližně od roku 743 využíval těchto styků k zajištění zdrojů pro povstání.[21] De la Vaissière to vnímá jako potvrzení vzájemného propojení turkicko-sogdského prostředí pohraničních vojsk s prostředím sogdských obchodních sítí v tchangské Číně, propojení a splývání, které posílilo nečínský charakter obého a vyústilo v proticizineckou reakci Číňanů během a po povstání An Lu-šana.[21][pozn. 2]

An Lu-šan udržoval dobré vztahy s Li Lin-fuem a před čchanganským dvorem si pěstoval obraz přímého až hrubého a neotesaného barbara, vzdáleného od soupeření dvorských klik; proto se udržel ve funkcích při pádu Čang Šou-kueje i při rozbití skupiny kolem ředitele kanceláře Men-sia a císařova bratrance Li Š’-č’ho v letech 746–747, a to přestože Li Š’-č’ a další postižení sloužili společně s An Lu-šanem na severovýchodní hranici.[23] Roku 746 opět úspěšně válčil s Kitany a Tataby a následujícího roku obdržel další čestné tituly a vyznamenání. Jeho postavením neotřásla ani katastrofa roku 751, kdy Tatabové zničili jeho šedesátitisícové vojsko.[24] Přízeň Li Lin-fua a císařovu důvěru[25] doplňovala podpora císařovy nejoblíbenější konkubíny Jang Kuej-fej, kterou byl dokonce adoptován.[26]

Po smrti Li Lin-fua začátkem roku 753 v tchangské vládě získal převahu hlavní ministr Jang Kuo-čung, příbuzný Jang Kuej-fej. Jang Kuo-čung An Lu-šanovi nevěřil, přesto si An Lu-šan ještě nějakou dobu udržel důvěru panovníka.[25] Při An Lu-šanově návštěvě Čchang-anu začátkem roku 754 ho dokonce císař Süan-cung navrhl na hlavního ministra, to do stejného postavení, jako měl Jang Kuo-čung, což se Jangovi podařilo zmařit na poslední chvíli poukazem na An Lu-šanovu negramotnost. Tato záležitost generála a ministra jen ještě více znepřátelila.[27]

Po An Lu-šanově odjezdu, ve snaze o získání důkazů o jeho zradě, přiměl Jang Kuo-čung čchanganské úřady k provedení prohlídky generálova domu v Čchang-anu. Prohlídka přinesla důkazy o přípravě vzpoury, na jejichž základě úřady zatkly a popravily dva generálovy služebníky. An Lu-šan si na to stěžoval u císaře, který potrestal městského správce Li Siena (člena císařského rodu a Jang Kuo-čungova nepřítele). Jangovi se také podařilo odstranit dva vysoce postavené úředníky s dobrými vztahy s An Lu-šanem, a sice Wej Č’a (správce Tchaj-jüanu a inspektor Che-tungu), který byl obviněn z korupce, a Ťi Weje, vysoce postaveného ministra, obviněného z přijetí úplatku od Wej Č’a. Napjaté vztahy mezi nejmocnějším generálem a nejmocnějším politikem říše přetrvávaly i roku 755, přičemž o Jangových krocích proti němu[pozn. 3] An Lu-šana zpravoval jeho nejstarší syn An Čching-cung žijící u císařského dvora. V létě 755 už An Lu-šan z obavy o svůj život odmítl přijet do Čchang-anu na An Čching-cungovu svatbu. Koncem roku o An Lu-šanově věrnosti začal pochybovat už i císař.[28]

• DALBY, Michael. Court politics in late T'ang times. In: TWITCHETT, Denis. The Cambridge History of China: Volume 3, Sui and T'ang China. 1. vyd. Cambridge: Cambridge University Press, 1979. ISBN 978-0-521-21446-9. S. 561–681. (anglicky)
• GRAFF, David Andrew. Medieval Chinese Warfare, 300–900. New York, London: Routledge, 2002. ISBN 0-415-23954-0. (anglicky)
• PETERSON, C. A. Court and province in mid- and late T'ang. In: TWITCHETT, Denis. The Cambridge History of China: Volume 3, Sui and T'ang China. 1. vyd. Cambridge: Cambridge University Press, 1979. ISBN 978-0-521-21446-9. S. 464–560. (anglicky)
• PULLEYBLANK, Edwin G. The Background of the Rebellion of An Lu-Shan. Oxford: Oxford University Press, 1955. 264 s. (anglicky)
• PULLEYBLANK, E. G. The An Lu-Shan Rebellion and the Origins of Chronic Militarism in Late T'ang China. In: PERRY, John Curtis; SMITH, Bardwell L. Essays on T'ang Society: The Interplay of Social, Political and Economic Forces. Leiden: Brill, 1976. ISBN 9004047611, ISBN 9789004047617. S. 32–60. (anglicky)
• TWITCHETT, Denis. Hsuan-tsung (reign 712-56). In: TWITCHETT, Denis. The Cambridge History of China: Volume 3, Sui and T'ang China. 1. vyd. Cambridge: Cambridge University Press, 1979. ISBN 978-0-521-21446-9. S. 333–463. (anglicky)
• XIONG, Victor Cunrui, a kol. Historical Dictionary of Medieval China. Lanham, Maryland: Scarecrow Press, 2009. ISBN 978-0-8108-6053-7. (anglicky)