Povídka o Sinuhetovi

Povídka o Sinuhetovi se ve starověku těšila velké oblibě; také proto je známa z řady fragmentů různé délky z různých období. Základní verze částí textu jsou zaznamenány na hieratických papyrech berlínského muzea č. 3022 a 10499 pocházejících z doby kolem roku 1785 př. n. l.,[1] tedy z přelomu 12. a 13. dynastie, a na ostraku v Ashmolean Museum z doby Nové říše. Řada zlomků pochází z Dér el-Medíny.

Povídka se vyznačuje krásnou dikcí a pečlivou skladbou.[7] Svou formou napodobuje standardní formu životopisů hodnostářů zaznamenávaných v hrobkách, a to tak dokonale, že „bychom se téměř mohli domnívat, že jde o opis biografického nápisu z velmožovy hrobky;“[5] nescházejí ani obvyklá prohlášení o Sinuhetově péči o strádající.[3] Aidan Dodson[8] v této souvislosti připouští několik možných variant vzniku textu: může jít o fiktivní romanci, která využívá formu daného literárního žánru; pak je možné, že byla vytvořena na základě jiných soudobých životopisů, do dnešní doby nedochovaných. Nebo je skutečným, byť značně rozšířeným hrobovým nápisem – pak by mohlo jít o značně „přizdobené“, ale na pravdě založené vyprávění, nebo o skutečný původní příběh, jehož seškrtáním by vznikl hrobový nápis. Na druhou stranu je k tomu třeba dodat, že i kdyby snad kdysi Sinuhet skutečně žil, nejspíše by jeho životní příběh byl pro potřeby literárního textu natolik přepracován, „že by z původního námětu asi mnoho nezůstalo.“[7]

Do textu jsou zasazeny i dva chvalozpěvy na panovníka a opis královského dekretu, jimiž jsou od sebe odděleny jednotlivé epizody, takže oslava krále tvoří kostru celého příběhu.[7] Lze vysledovat i náznaky veršů, což ovšem není možné dostatečně ocenit, neboť až na výjimky není známo, jak byla egyptština vyslovována.

Sinuhet vystupuje jako vysoký úředník za vlády Amenemheta I., prvního panovníka 12. dynastie. O jeho původu není v textu nic bližšího uvedeno, nicméně tituly napovídají, že patří ke staré, vysoce postavené rodině. Spolu s vojskem, jemuž velí nejstarší královský syn Senusret, se vrací z vítězného tažení do Libye. Sinuhet náhodně vyslechne tajné sdělení o králově násilné smrti určené následníkovi, a protože se v důsledku toho obává o svůj život, rozhodne se raději, že uprchne z Egypta. Jeho cesta je nelehká: skrývá se v křoví, aby nikoho nepotkal, plaví se na loďce bez vesla, obává se vojenských hlídek střežících opevnění tzv. Vládcových zdí, často putuje v noci.

Nakonec se dostává do Asie a po roce a půl putování oblastí kolem Byblu vstupuje do služeb beduínského náčelníka a přijímá kočovný způsob života. Požívá velké důvěry, stane se jeho rádcem a statečným velitelem jeho oddílů. Je vyzván k souboji s obrovským nepřítelem – „silákem země Recenu, … jemuž nebylo rovno (a jenž) porazil celou zemi“, který mu chce odejmout dobytek ve prospěch svého kmene. Sinuhet jej ale porazí – prostřelí mu hrdlo šípem a „složí ho jeho vlastní sekerou.“ Tuto pozoruhodnou epizodu někteří badatelé pokládají za předobraz o tisíc let mladšího biblického vyprávění o boji Davida s Goliášem.[9][10]

Po svém vítězství se Sinuhet stává hrdinou a získává velké bohatství. Stále více však touží vrátit se domů. Pověst o něm se mezitím dostane až k Amenemhetově nástupci Senusretovi I., který Sinuheta dopisem vyzve, aby se vrátil. Na důkaz své přízně mu pošle bohaté dary a zdůrazňuje, že útěk byl Sinuhetovým vlastním nepochopitelným a bezdůvodným rozhodnutím a že se ve skutečnosti nikdy nedopustil ničeho, za co by se měl obávat trestu: „Tento plán ti přineslo (jen) tvé (vlastní) srdce. Nebylo to v mém srdci proti tobě… Vrať se do Egypta! Uvidíš (znovu) hlavní město, ve kterém jsi vyrostl!“ Sinuhet v odpovědi zdůrazňuje svou oddanost panovníkovi a prohlašuje, že si je vědom, že nikým nebyl k útěku nucen a že vlastně nebylo nic, co by mu reálně hrozilo – bylo „to jako stav snu… Nebál jsem se, nikdo mne nepronásledoval, neslyšel jsem žádné výčitky, mé jméno nebylo slyšeno z úst herolda. Přesto jsem měl po těle husí kůži, mé nohy mě unášely pryč.“

Sinuhet poté předává vše, co má, svým potomkům a je znovu přijat ke dvoru. Dostává se mu mimořádných poct, královská rodina jej zahrnuje nevídanou osobní přízní: „Není jiných mužů nízkého původu, pro které by bylo učiněno něco podobného.“

Panovník Senusret I., do jehož doby je zasazen děj povídky

Děj povídky je zasazen do doby vlády Senusreta I.; není však možné s jistotou říci, kdy příběh skutečně vznikl. Vzhledem k datování nejstarších známých exemplářů textu je jisté, že vychází z dvorské kultury 12. dynastie. Badatelé zejména poukazují na fakt, že výslovně uvedená primární motivace Sinuhetova útěku – vražda Amenemheta I. – je zmiňována i v jiném literárním díle, v Naučení Amenemheta I. synovi. Zjevným cílem tohoto textu, sepsaného jménem samotného zavražděného krále, bylo ospravedlnit následníka trůnu z podezření z účasti na spiknutí a veřejně vyjádřit vůli, aby se Senusret stal jeho nástupcem; proto je více než pravděpodobné, že text vznikl nedlouho po této události.[11] Obdobně tomu Povídka o Sinuhetovi na několika místech královraždu truchlivě připomíná, opěvuje Senusreta jako právoplatného nástupce a zdůrazňuje, že zpráva o králově smrti jej zastihla nečekaně a že následník nesměl „ztratit ani okamžik“. Navíc autoři obou skladeb – jak Amenemhetova naučení[12] tak povídky – použili stejný postup: využili zavedenou literární formu (v jednom případě naučení, ve druhém životopisu), ale pro své potřeby ji naplnili novým obsahem s jasným politickým záměrem. To vše svědčí pro to, že podobně jako uvedené Naučení mohla i povídka vzniknout nedlouho po Amenemhetově smrti, možná dokonce i na vládní objednávku.[9]

Ukázka textu:[13]