Pohlavní styk a filosofie

V zásadě lze metafyzický přístup k tématu pohlavního styku a sexuality rozdělit na pesimistický a optimistický. Pesimisté hodnotí pohlavní styk a sexuální nutkání jako nedůstojné člověka a neslučitelné s vznešeností povahy lidské existence a jejího cíle (Svatý Augustin, Immanuel Kant, Sigmund Freud). Optimisté (Platón, Sigmund Freud, Bertrand Russell, mnoho současných filozofů) hodnotí sexualitu pozitivně, jako tělesný nebo animální příspěvek k štěstí a radosti, který však nemůže být přijímán bez odvrácení se intelektuálních zájmů. Nevyjadřují obavy ze síly impulsu, který vede k pocitu radosti. Pesimisté se kromě poškození intelektu obávají následků sexuality a pohlavního styku na společnost, lidství, morálku a harmonický civilizovaný život.

Manichejský dualismus, který propagoval například svatý Augustin, považoval lidské tělo za špatné, dokonce za dílo ďábla.[7] a sexualitu za otroctví.[1] Jeho stoupenci tak i tělesné množení pokládali za cosi špatného, a manželství za nežádoucí.[7]

Immanuel Kant tvrdí, že lidská povaha je při souloži obětována sexu. Cílem pohlavního styku není láska k druhému ale uspokojení pohlavním stykem. Podle jeho názoru tak jde o nástroj pro uspokojení jejich žádostivosti, který je ostudný a na úrovni živočišnosti. Pohlavními styky se podle Kanta vystavuje lidstvo vážnému riziku degradace na úroveň zvířat.[8][1]

Tomáš Akvinský došel k závěru, že heterosexuální soulož je mechanismus navržený křesťanským Bohem pro zachování živočišných druhů, včetně člověka. Pohlavní styk je tedy přirozený projev podle Tomáše Akvinského Bůh navrhl mužský penis jako nástroj k vložení spermie do vaginy. Z toho usuzuje, že ukládání spermie jinde než uvnitř pochvy ženy je nepřirozené a je porušením Božího záměru, v rozporu s povahou věcí daných Bohem, tedy nemorální a smrtelným hříchem.[1]

Platón tvrdí, že sexualita sama o sobě není ani dobrá, ani špatná. Vymezuje morálně špatné a morálně dobré sexuální aktivity. Odděluje od sebe vlastní sexualitu a sexualitu zaměřenou na určitou osobu, kterou vidí jako pozitivní.

Svatý Pavel v listu Korintským doporučuje sexuální celibát jako ideální duchovní stav. Někteří filosofové považují pohlavní styk a sexualitu za důvod k zániku druhu Homo sapiens. Většina pesimistů považuje pohlavní styk a sexuální aktivity za morálně přípustné, ovšem pouze v rámci heterosexuálního celoživotního monogamního manželství, a pouze za účelem plození.[1]

Pohlavní styk v taoismu a hinduismu je součástí náboženství, je technicky plánovaným a rozjímavým rituálem (tantrický sex). Některé zdroje pozitivně hodnotí vysoce rozvinutý postoj ke vztahu, sexualitě a životu.[9] Náboženství prostupuje pohlavním životem a pomáhá jej rozvíjet. Tantrický přístup, technika soulože bez ejakulace, takzvaná „karezza“ je sexuology považována za vhodný způsob léčení předčasné ejakulace. [10]

Podle učení římskokatolické církve je pohlavní styk dobro, které je zdrojem velké radosti a velkého potěšení a jehož účelem je jak reprodukce, tak vzájemné sebedarování v lásce a utužování manželského svazku.[11] Církev rozlišuje dvě složky, které nelze násilně oddělovat: složku spojivou a složku plodivou. Z antikoncepčních metod přijímá pouze metody tzv. přirozené, související s přirozeným plánováním rodičovství. Promiskuita a cizoložství jsou oficiálně katolickou církví považovány za zavrženíhodné. Hříchem je podle katolické církve každý pohlavní styk, včetně plodivého, hříchem je i myšlenka na pohlavní styk. Děti se v křesťanství plodí z hříchu pohlavního styku (prvotní hřích), je třeba je očistit aktem přijmutí křesťanství – pokřtěním. Ďábel může podle křesťanské mravouky vyvolat v obraznosti člověka nejhnusnější představy, ale nemůže násilím přimět vůli je uskutečnit. Síla vášně však podle křesťanů zmenšuje dobrovolnost konání a závažnost hříchu. Hřích těla (pohlavní styk) je lehčí než hřích duše, jako je nevěra nebo odpadlictví, které jsou těžkým hříchem a člověk se jimi někdy chlubí. Tělesné hříchy v křesťanech vyvolávají pocit studu a ti se jimi proto tají. Mezi nejtěžšími hříchy duše je touha po zakázaném.[12]

Podle některých zdrojů je pohlavní styk manželů vyjádřením i obnovou svátostné manželské úmluvy a má v jistém smyslu „liturgický“ – bohoslužebný – význam. Manželé jsou skrze sexuální intimitu posvěcováni, blíže přiváděni k Bohu.[13]

„Pohlavní styk je povolen pouze za splnění tří podmínek: 1. pokud je proveden správným způsobem (tedy vaginální souloží), 2. se správným partnerem (tedy s manželem či s manželkou), 3. za správným účelem (tedy plození dětí).“ Tomáš Akvinský [14]

„I pohlavní styk s vlastní zákonnou manželkou je nedovolený a hanebný, když je zabráněno početí potomka." Svatý Augustin (420 n.l.)[13]

Pohlavní styk je možný mezi věřícími až po svatbě. Postavení muže a ženy není rovnoprávné, muži náleží více práv a méně povinností, ženě více povinností a méně práv. Muž má právo dožadovat se po své ženě pohlavního styku a být uspokojen. Naopak manžel by měl mít povinnost pohlavního styku, pokud jej to fyzicky nepoškozuje či mu to nezabraňuje vydělávat na živobytí. Pohlavní styk si má podle rozšířeného názoru žena má právo nárokovat u manžela jednou za období čtyř měsíců, přičemž muž pohlavní styk může vyžadovat kdykoliv. Podle některých názorů jde však spíše o doporučení. Promiskuita a cizoložství jsou v islámském prostředí považovány za zavrženíhodné a islámským právem zakázány, polygynie je povolena. Za účelem mimomanželského pohlavního styku a pohlavního styku s prostitutkami jsou uzavírána "dočasná manželství" s předem dohodnutým datem vypršení smlouvy. Mezi osobami s nimiž islám zakazuje pohlavní styk jsou blízcí příbuzní. Ženám se zakazuje mít pohlavní styk s otroky které vlastní, mužům se povoluje mít pohlavní styk s otrokyněmi, které vlastní. Avšak muž, který otrokyně nutí k pohlavnímu styku bude potrestán Bohem. Pohledy na stejnopohlavní styk se v minulosti extrémně lišily, v 21. století je trestem ukamenování. Sexuální styk se zvířetem je hřích, ale není trest přesně stanoven, je preferován trest smrti.[15]

Podle ortodoxních Židů je používání kondomu a přerušované soulože morálně nepřijatelné. Až do roku 1930 shodně všechny křesťanské církve odmítaly antikoncepci.[13] Podle křesťanských církví není dobrá nebo špatná antikoncepce, přirozené i nepřirozené metody kontroly početí, včetně plánování pohlavního styku podle bazálních teplot a přerušované soulože jsou v metafyzickém pojetí špatné.[13] (Katolická)„Církev vždy učila, že antikoncepce je vnitřně špatná, tj. její používání neospravedlňují ani dobré úmysly. Toto učení církve je třeba považovat za definitivní a nezměnitelné. Je závazné pro svědomí všech věřících. (v křesťanského Boha)“[13]

Konzervativní přístup katolické církve a prezentovaná víra v tradiční rodinné hodnoty, s jejími důsledky a absurditou byl trefně satirizován v songu „Every Sperm is Sacred“[16] a části Třetí svět Monty Python: Smysl života kdy jedna z postav nemá peníze na jídlo a proto nadbytečné děti prodává na vědecké pokusy. „Může za to katolická církev, protože nesmím nosit ty gumičky na ocásku. Ale jinak udělali hodně dobrých věcí, zachovali moc, majestát a dokonce i mystérium církve svaté...“.[17]

Rituál zbavení panenství.

Panenství je obecně označení ženy či dívky, která ještě neměla pohlavní styk. V širším pojetí se někdy vztahuje i na jakoukoliv neprovdanou dívku. Technicky jde o ženu nebo muže, kteří neměli pohlavní styk s partnerem (mužem nebo ženou). Specificky u ženy je většinou při pohlavním styku poškozena jedna z vnitřních částí pohlavního orgánu. Poškození je přikládán mytický význam.

Panenství, tedy „stav bytí pannou“, je v pohledu mnohých náboženství na lidskou sexualitu před svatbou, respektované, ceněné a žádoucí.

Někteří autoři popisují "Panenství je asi opravdu potřeba chápat jako svaté právo ženy rozhodovat sama o sobě. Měla by si však uvědomit, že je to nevratný okamžik, když o něj přichází.  ...Také by si měla zvážit, s kým tento výjimečný životní okamžik prožije." [18] Panenství je nicméně stejně jako stav ženy, tak stav i muže.

Panenství, tedy „stav bytí pannou“, je v pohledu mnohých náboženství na lidskou sexualitu před svatbou, respektované, ceněné a žádoucí. V některých zemích (zvláště arabských a afrických) lidová kultura přímo očekává panenský stav ženy při svatební noci s manželem. Ženy, které pannami nejsou, mají v těchto státech mizivou šanci se někdy vdát, či jsou dokonce nějak potrestány (např. ukamenování, poprava, vyhnání z domova, veřejné zostuzení apod.).

Křesťanským vzorem žen, matek a panen, je panna Panna Marie, matka Ježíše, která je takto nazývána, protože podle některých zpráv otěhotněla bez pohlavního styku, nebyla poskvrněna.

Ve vztahu je při dobrovolném rozhodnutí o pohlavním styku hodnocena vhodnost jedince k pohlavnímu styku různými měřítky. Často je hlavním kritériem krása nebo bohatství. Filosofy je krása relativizována, s tím, že různá u různých jednotlivců a kultur. Úpravy těla prováděné „primitivními“ národy zjizvením, deformacemi, líčením nebo tetováním, jsou někdy považovány za groteskní Evropany. Nejvýznamnější filozofický oponent estetického relativismu byl Immanuel Kant, jenž mimo jiné prohlásil, že ideál krásy, ačkoliv je subjektivní, je univerzální.

Ideál krásy a sexuality je společností, respektive zábavním průmyslem, přesně vymezován volbou nejkrásnější ženy a muže,(Ali Hammoud) a průběžně pomocí módních ideových vzorů (Dustin Hoffman, Brad Pitt).

• Pohlavní styk
• Kopulace
• Penetrace
• Bezpečný sex
• Kondom
• Masturbace
• Sexuologie
• Sexuální vzrušení
• Lidské sexuální chování
• Náboženství a sexualita