Pohled katolické církve na pohlavní styk

Smilstvo je pohlavní styk mezi osobami, které neuzavřely platné manželství (jsou-li členy církve, pak svátostné manželství). Podle nauky takové chování odmítá naprosté sebedarování osob, protože se sobě nezavázaly slibem na celý život, a proto není správné, aby spolu sexuálně žily. Např. v apoštolské exhortaci Jana Pavla II. Familiaris consortio je toto deklarováno následovně: „Sexualita, při níž se muž a žena navzájem darují úkonem, který je vlastní a vyhrazený manželům, naprosto není něco čistě biologického, ale týká se nejvnitřnějšího jádra lidské osoby jako takové. Uskutečňuje se opravdu lidským způsobem jenom tenkrát, když je začleněna do lásky, s jakou se muž a žena sobě navzájem až do smrti bezvýhradně zavazují.“[5] Sex s absencí bezvýhradné lásky podle církve degraduje samotnou jeho podstatu a slouží k sobeckému uspokojování na úkor druhé osoby, jejíž důstojnost je tím snižována. Druhý vatikánský koncil k tomu říká:[6]

Učení o morální závadnosti umělé antikoncepce vykrystalizovalo zejména v encyklice papeže Pavla VI. Humanae vitae v roce 1968. Odmítání antikoncepce církví je však starší (odsuzuje ji např. encyklika Pia XI. Casti connubii z roku 1930). Toto učení bylo ještě mnohokrát potvrzeno i Janem Pavlem II., zejména v jeho encyklice Evangelium vitae. V Humanae vitae se praví: „Stejně tak je vyloučen jakýkoliv zásah, který buď vzhledem k předvídanému manželskému styku, nebo při jeho uskutečňování, či v průběhu jeho přirozených následků zamýšlí jako cíl nebo jako prostředek znemožnit zplození života.“[7] Dovolenými způsoby regulace porodnosti jsou metody tzv. přirozeného plánování rodičovství: "Církev není v rozporu sama se sebou, když považuje za dovolené uchýlit se k využití neplodných údobí, zatímco odsuzuje jako vždy nedovolené užívat prostředků přímo namířených proti oplodnění, i když se to děje z důvodů, které se mohou zdát čestné a vážné. Oba způsoby jsou totiž podstatně odlišné. V prvním případě manželé oprávněně využívají přirozené dispozice. V druhém případě brání uplatnění přirozených pochodů.“[8] Od vydání Humanae vitae proběhlo ještě mnoho debat a vznikly i jiné interpretace zdůvodňující církevní nauku. Na těch se velmi podílel také papež Jan Pavel II., např. svými katechezemi na téma lásky v Božím plánu, které vyšly i knižně pod názvem Teologie těla.

Masturbace je v tradici církve považována taktéž za hřích[9] a tento názor stále platí. Podle církve se v projevech masturbace „vyhledává pohlavní rozkoš mimo pohlavní vztah požadovaný mravním řádem, totiž takový, který v souvislosti pravé lásky uskutečňuje plný smysl vzájemného sebedarování a lidského plození“.[10]

Církev ostře rozlišuje mezi homosexualitou jako takovou a homosexuálním jednáním. Prohlašuje, že „homosexuální úkony jsou vždy nezřízené. Odporují přirozenému zákonu. Odlučují pohlavní úkon od předávání života. Nejsou plodem opravdového citového a pohlavního doplňování se. V žádném případě nemohou být schvalovány“.[11] Samotnou homosexuální orientaci však církev považuje za nezaviněnou a tvrdí, že homosexuální osoby „mají být přijímány s úctou, soucitem a jemnocitem“[12] a je třeba se vůči nim „vyhnout jakémukoliv náznaku nespravedlivé diskriminace.“[12]