Peter Lundgren

Lundgren patřil ke druhé generaci švédských tenistů otevřené éry spolu s Matsem Wilanderem, Stefanem Edbergem, Joakimem Nyströmem, Andersem Järrydem, Henrikem Sundströmem, Hansem Simonssonem a Kentem Carlssonem, kteří vstoupili do profesionálního tenisu, jakožto nástupci světové jedničky a legendy Björna Borga. V osmnácti letech opustil Sundsvall a tenisovou kariéru dále rozvíjel ve švédské metropoli Stockholmu.[1]

Sezónu 1984 zakončil na 274. místě žebříčku ATP.[2] Následoval největší meziroční skok o 249 příček, když následující sezónu 1985 završil již na 27. pozici světové klasifikace.[3] Na konci října 1985 vyhrál premiérový turnaj kariéry, když do hlavní soutěže předposledního ročníku Grand Prix v Kolíně nad Rýnem postoupil z kvalifikace. Na cestě do finále si 20letý Švéd poradil s Wojtekem Fibakem, Goranem Prpićem, Jeremym Batesem a Timem Wilkinsonem. V bitvě o titul zdolal indického hráče Rameše Krišnana.[4] Po výhře byl díky podobnosti švédské legendě v talentu a dlouhým vlasům vzýván jako „nový Björn Borg“, který se také stal jeho občasným sparingpartnerem.[5] Na žebříčku dosáhl maxima v prosinci 1985, kdy mu patřila 25. příčka. Ovšem díky zlaté éře švédského tenisu, která vygenerovala silnou generaci hráčů, byl v dané chvíli až sedmým nejlepším švédským mužem,[6] když před ním figurovali Mats Wilander, Stefan Edberg, Anders Järryd, Joakim Nyström, Henrik Sundström a Jan Gunnarsson.[3] Na nejvyšší grandslamové úrovni se ve dvouhře nejdále probojoval do osmifinále Wimbledonu 1989, kde ve čtyřech setech nestačil na světovou jedničku Ivana Lendla. Naopak ve čtvrtfinále turnaje SAP Open v San Franciscu československého tenistu zdolal poměrem 6–3, 4–6 a 7–6 a po výhře nad Jimym Pughem si připsal titul.

O zlaté éře prohlásil: „Měli jsme čtrnáct tenistů v první stovce (a nezapomínejte na velikost švédské populace, která tento výkon umocňuje)“.[7] Během své aktivní kariéry zaznamenal vítězství nad světovými jedničkami, jakými byli Ivan Lendl, Mats Wilander, Jim Courier, Thomas Muster a Pete Sampras nebo výhru nad druhým hráčem Michaelem Changem. Nedostatkem byla jeho nevyrovnaná forma, o níž se vyjádřil: „Bylo to trochu jako na houpačce. Když jsem někdy ztratil motivaci, byl jsem schopen nečekaně prohrát s níže postaveným hráčem.“[7] Poslední zápas na okruhu ATP odehrál ve třiceti letech proti Slovákovi Karolu Kučerovi na kodaňském turnaji Copenhagen Open 1995. Následně se stal trenérem.[5]

Po ukončení aktivní dráhy začal v roce 1996 trénovat Chilana Marcela Ríose, kterému pomohl do první světové desítky. Oba se rozešli poté, co trenér o hráči prohlásil, že „potřebuje víc psychologa než kouče“.[5] Následně byl zaměstnán u Švýcarské tenisové federace, kde se staral o juniory. Jeho svěřencem se stal Roger Federer, jenž v roce 1999 ukončil spolupráci s Australanem Petrem Carterem. Lundgren jej trenérsky vedl mezi lety 2000 až 2003.

Poté převzal koučing ruského hráče Marata Safina, kterému dopomohl k titulu na Australian Open 2005. Dvojice se rozešla v srpnu 2006. Následující měsíc bylo oznámeno, že další dva roky bude působit u britského daviscupového týmu.

Neplacené volno od Britského tenisového svazu dostal v červnu 2007.[8] Během sezóny 2008 se převážně staral o nemocného otce. Později vyjádřil zájem se k britskému družstvu vrátit.[9] V sezóně 2008 navázal spolupráci s Kypřanem Marcosem Baghdatisem a v únoru 2009 se stal koučem bulharské naděje Grigora Dimitrova. Poté vedl švýcarského tenistu Stanislase Wawrinku, než se v září 2011 rozešli.