Pernink

V době třicetileté války město strádalo násilnou rakatolizací a opakovanými vpády vojsk bojujících stran.[4] Mnoho obyvatel raději odešlo z náboženských důvodů do Saska,[4] takže po válce ve městě žilo jen 304 lidí. Vévoda Julius Jindřich sice rozšířil městská práva např. o výroční trh, možnost obchodovat se solí nebo právo zřídit váhu na cín, ale obnovit provoz dolů do předválečné podoby se už nepodařilo. Počátkem sedmnáctého století se jako jednou z náhražek výpadku příjmů obyvatel stala výroba krajek.[6] Roku 1689 panství vyženil markrabě Ludvík Vilém I. Bádenský, jehož potomkům patřilo až do roku 1782, kdy připadlo královské komoře. Od ní majetek roku 1811 získal velkovévoda Ferdinand III. Toskánský a jeho rodu zůstal až do roku 1918.[7]

Dolování upadalo také na počátku osmnáctého století, kdy provoz hornických provozů omezoval nedostatek dřeva, které se muselo do hor dovážet. Roku 1735 musely být kvůli nedostatku paliva uzavřeny některé hutě. Podle tereziánského katastru z roku 1756 dokonce hrozilo, že zchudlí horníci budou odcházet do Saska. Nepříznivou hospodářskou situaci ještě zhoršila neúroda v letech 1770–1772; v jejím důsledku zemřely desítky obyvatel hlady.[6]

Uzavřené doly časem nahradila výroba textilu spojená zejména se jménem Adalberta Meinla (1780–1844),[6] který od roku 1806 obchodoval s krajkami, ale od roku 1835 začal vyrábět také zboží z bavlny. Jeho podnik časem zaměstnal více než polovinu obyvatel města. Adalbertovi potomci výrobu úspěšně rozšiřovali a roku 1897 otevřeli vlastní obchodní dům Bärringer Hof ve Vídni. Kromě nich ve městě působily i jiné firmy zaměřené na výrobu krajek, výšivek, rukavic a konfekčního oblečení. Zprovoznění železniční trati Karlovy Vary – Johanngeorgenstadt v roce 1898 usnadnilo rozšíření kožedělného průmyslu. Zpomalení rozvoje způsobila první světová válka, ale po ní se textilní průmysl brzy vzpamatoval a hospodářskou situaci ještě zlepšil počátek rozvoje cestovního ruchu.[8]

Budova obecního úřadu

Základní škola

K úpadku města došlo po druhé světové válce; tehdy byli vysídleni němečtí obyvatelé, kteří tvořili většinu obyvatel. Přestože jejich místo zaujali noví přistěhovalci, dosáhnout původního počtu se nepodařilo. Část textilního průmyslu zůstala, ale původní soukromé firmy byly převedeny pod národní podniky Krajka Kraslice nebo Triola Praha. Od padesátých let dvacátého století část obyvatel pracovala v jáchymovských uranových dolech. Počet obyvatel města však i nadále klesal; bývalé město se tak změnilo v centrum letní a především zimní turistiky.[8]

V okolí Perninku se těžily rudy stříbra, cínu a železa.[9] Jejich těžba zde probíhala pravděpodobně už před založením města[4] a skončila nejpozději na počátku devatenáctého století. Nejvýznamnějším získávaným kovem byl cín, jehož rudy se dobývaly v největším dole Nanebevzetí Panny Marie (Maria Himmelfahrt) západně od města, severovýchodně u tzv. Černého rybníka a v malém také jižně u Vlčince. Největšího rozmachu dosáhla těžba cínu v letech 1546–1550. Rudu drtilo 72 stoup přímo ve městě a tavila se v huti, která stávala v Meinlově ulici u můstku přes potok. Ve druhé polovině šestnáctého století význam cínových ložisek klesal, ale ještě roku 1622 zde fungovalo 54 šachet a štol. Mezi lety 1643–1646 bylo získáno pouze necelých pět tun cínu. K částečné obnově cínových dolů došlo až ve druhé polovině osmnáctého století. Poslední z nich byl uzavřen roku 1816.[9]

Menší význam mělo dobývání stříbra, které se těžilo několika štolami přímo ve městě. Hlavní štola zvaná Wismuth ústila poblíž kostela, ale roku 1563 už byla mimo provoz.[9] Železnorudné doly se nacházely na severním okraji města u cesty do Bludné. Na levém břehu Bystřice existoval nejméně od poloviny osmnáctého století důl Železná koruna (Eiserne Kronenzeche), ve kterém se těžil magnetit a hematit. Jiný železnorudný důl býval od roku 1577 mezi Perninkem a Dolní Rybnou.[10]

Stopy po těžbě jsou okolo Perninku stále patrné zejména mezi sjezdovkami a kaplí Panny Marie severozápadně od města. Táhne se zde pás propadlin, jehož hlavní úsek je dlouhý téměř půl kilometru; propadliny jsou dva až deset metrů široké a až deset metrů hluboké. Druhé pásmo se v severní části rudního pole nachází dále na západ, ale pozůstatky štol jsou tam méně patrné. Jedna z nich, bývalá dědičná štola Anna, sloužila od roku 1912 jako zdroj vody pro městský vodovod. Menší pozůstatky cínových dolů jsou u Černého rybníka a v terénu jsou patrná i zabořená ústí štol obou hlavních železnorudných dolů. K propadům povrchu dochází i přímo ve vsi. Jeden z nich, z roku 2008 nad kostelem, nejspíše souvisí se Šlikovo štolou, ve které se těžilo stříbro.[10]

• URBAN, Michal. Horní města Krušných hor. 1. vyd. Díl Karlovarský kraj. Sokolov: Fornica Publishing, 2014. 319 s. ISBN 978-80-87194-47-8. S. 274–291.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Pernink na Wikimedia Commons
• Encyklopedické heslo Pernink v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
• Oficiální stránky
• Pernink v Registru územní identifikace, adres a nemovitostí (RÚIAN)