Pavel Petřikov mladší

V roce 2006 maturoval na sportovním gymnáziu v Pardubicích. Později získal magisterské vzdělání a je trenérem 1. třídy. Žije v Hradci Králové.

S judem začínal v útlém dětství po vzoru svého otce Pavla Petřikova st.. V seniorské reprezentaci se poprvé objevil v roce 2005, ale série zranění od vymknutého kotníku po vykloubené rameno mu bránila v lepších výsledcích. Poprvé na sebe upozornil širší veřejnost v roce 2006, kdy nečekaně vyhrál turnaj světového poháru v Rotterdamu.[1][2] V září téhož roku bojoval o svou první velkou medaili na mistrovství Evropy do 23 v Záhřebu, ale skončil nakonec na 5. místě. V roce 2007 získal první body do olympijské kvalifikace za 5. místo na světovém poháru v Moskvě a druhé místo na světovém poháru v Bukurešti. V září odjížděl na své první mistrovství světa do Ria de Janeira s vidinou přímé kvalifikace na olympijské hry v Pekingu, ale vypadl ve druhém kole s Japoncem Tacuaki Egusou. V olympijském roce 2008 v lednu skončil na druhém místě na světovém poháru v Tbilisi, ale vzápětí si poranil meniskus a musel na operaci.[3] Olympijskou kvalifikaci tak potvrdil až na mistrovství Evropy v Lisabonu postupem do druhého kola, kde nakonec obsadil 7. místo.[4] Přípravu na olympijské hry absolvoval v Minsku a později ve Španělsku.[5] V srpnu startoval na olympijských hrách v Pekingu[6] v superlehké váze a v prvním kole po taktické bitvě porazil Brazilce Denílsona Lourença. Ve druhém kole proti němu stál tehdy neznámý Uzbek Rishod Sobirov. Podobně jako v prvním zápase vedl zápas takticky, v zápase se ujal vedení na koku, ale v poslední minutě se nelíbil rozhodčímu jeho styl bránění a udělením šida za false attack (falešná aktivita) poslal zápas do prodloužení. V prodloužení přišel druhý trest v podobě druhého šida a těsná porážka. Sobirov v dalším kole prohrál a nevytáhl ho do oprav. Jeho výborný taktický výkon na olympijských hrách tak skončil bez umístění.[7] Náladu si spravil ještě téhož roku na mistrovství Evropy do 23 let, když ve finále porazil Itala Elia Verdeho a získal titul juniorského mistra Evropy.[8]

Nový olympijský cyklus zahájil rekonvalescencí operovaného ramene a s plnou tréninkovou přípravou začal až v březnu 2009.[9] Na mistrovství Evropy v Tbilisi se ještě nestihl optimálně připravit, ale vzápětí vyhrál dva turnaje světového poháru po sobě v Tallinnu a své oblíbené Bukurešti.[10] Na srpnové mistrovství světa v Rotterdamu odjížděl s ambicemi na pěkné umístění. Ve druhém kole porazil úřadujícího olympijského vítěze Čchö Min-ho, ale vzápětí mu porážku z mistrovství Evropy do 23 let vrátil Ital Elio Verde. V opravách neuspěl a obsadil 7. místo.[11] Koncem roku absolvoval třítýdenní tréninkový kemp v Mongolsku a jak se později ukázalo zvolená orientace na mongolský judo zápas nebyla v příchozími změnami pravidel šťastná.[12][13] V roce 2010 Mezinárodní judistická federace zakázala judistům přímý útok na spodní část soupeřova těla. Jeho osobní technika kučiki-taoši tak byla dle nových pravidel nepoužitelná.[14] S novými pravidly však v inkriminovaném roce bojovala většina judistů a každý turnaj byl velkou loterií. V říjnu na světovém poháru v Římě stál naposledy na stupních vítězů v právě probíhající olympijské kvalifikaci.[15] V roce 2011 se výsledkově trápil a na světovou špičku začal ztrácet. Na začátku olympijského roku 2012 se pohyboval na hraně postupu, ale série neúspěchů na lednových a únorových turnajích a především nečekaná prohra v prvním kole na mistrovství Evropy v Čeljabinsku s nevýrazným Elnurem Alijevem z Estonska[16] ho stály o jedno postupové místo účast na olympijských hrách v Londýně. V poslední možné chvíli ho přeskočil Tommy Aršansky z Izraele. Jeho nezdar v olympijské kvalifikaci však přinesl nečekaný start na olympijských hrách jinému českému judistovi, Jaromíru Musilovi.

Ve svém třetím olympijském cyklu v roce 2013 se začal pomalu vracet do své dřívější formy. Českému judu se ten rok nebývale dařilo a pětice Petřikov, Jaromír Ježek, Jaromír Musil, Alexandr Jurečka a Lukáš Krpálek pravidelně útočila na stupně vítězů ve světovém poháru. Na mistrovství Evropy týmů v Budapešti se český tým objevil poprvé od roku 1995, kde startoval v pololehké váze a po výborném výkonu získal jediný bod pro český tým v zápase proti Nizozemsku. V roce 2014 s týmem dokonce útočil na medaili na Mistrovství Evropy týmů, bylo z toho 5. místo. Vedle výborných výkonů v týmech se mu dařilo dostávat body do probíhající olympijské kvalifikaci. Na podzim 2015 dokázal vyhrát turnaj světového poháru v australském Wollongongu[17] a kvalifikaci na olympijské hry potvrdil v roce 2016 vítězství na domácím světovém poháru v Praze.[18] V srpnu startoval na olympijských hrách v Riu. V prvním kole nedal šanci olympijskému účastníkovi Gavinu Mogopaovi z Botswany, ve druhém však nestačil na judo japonského favorita Naohisa Takatóa, který ho hned v úvodu poslal uči-matou na ippon.[19]

V roce 2017 v dubnu, týden před mistrovství Evropy si v přípravě natáhl ramenní sval a účast na mistrovství Evropy vzdal s vidinou přípravy na srpnové mistrovství světa.[20] Na mistrovství světa se připravil velmi dobře a zaznamenal životní výsledek. V prvních kolech si střihl malé mistrovství Evropy a ve čtvrtfinále ho čekal první favorizovaný asijský soupeř Kazach Gusman Kyrgyzbajev. Po regulární hrací době svítilo u Kazacha wazari za kontrachvat ko-uči-gaeši, ale protest Pavla Petřikova staršího přiměl jury bodování zrušit a zápas šel do prodloužení. V prodloužení nachytal Kyrgyzbajeva jeho vlastní zbraní zalamovaným ko-soto-gake a zvítězil. V semifinále nestačil na Japonce Naohisu Takatóa, který ho minutu před koncem poslal technikou sumi-gaeši na wazari a v boji o třetí místo s Mongolem Boldbátarem si jako v zápase s Kazachem nechal okontrovat své o-uči-gari. Obsadil na ryze Evropana v superlehké váze vynikající páté místo.[21][22]