Páli

Slovo páli samo znamená „řádek“ nebo „(kanonický) text“, z čehož vyplývá, že název pro tento jazyk má původ v komentářové tradici théravádového buddhismu. Tehdy výraz páli (ve smyslu citovaného řádku původního textu) označoval komentovaný text, který byl odlišný od komentářů (atthakatha) nebo dialektu, který v rukopisu za původním textem následoval. Každopádně otázka původu jazyka páli způsobila mnoho horlivých debat mezi učenci všech dob. Stejně tak se liší i názory, jak by mělo být slovo páli vyslovováno. Existují čtyři různé způsoby výslovnosti a všechny můžeme najít v učebnicích páli.

Je nejisté, jestli páli bylo vůbec někdy mluveným jazykem, který lidé používali ke vzájemné komunikaci. Každopádně páli je a bylo jazykem, ve kterém théravádoví buddhisté recitují. V současné době se řadí mezi literární jazyky.

V théravádové tradici se věří, že Gótama Buddha hovořil buď hovorovou magadhštinou, nebo jiným středoindickým indoárijským dialektem, který byl jazykem obyvatel Benárésu (dnes Váránasí) v severovýchodní části střední Indie. Páli je považováno za jazyk podobný staré magadhštině (Magadhí) nebo některému přímému pokračovateli tohoto jazyka. Mnoho théravádových pramenů spojuje páli se starou magadhštinou či jazykem Magadhska. Také mnozí badatelé považují páli za druh magadhského dialektu, jenž mohl být mateřštinou Buddhy a možná sloužil jako hovorová řeč magadhské elity. Podobně Walleser v něm vidí mluvu Pátaliputty (dnešní Patna) hlavního města Magadhska. Avšak nápisy nalezené v oblasti bývalého Magadhska ukazují patrné rozdíly mezi páli a tímto prákrtem. Zatímco magadhština je východoindický jazyk, páli více připomíná západoindické nápisy. Rhys Davids zastává názor, že pálí představovalo dialekt Kósaly na severovýchodě ganžské kotliny. Lamotte zastává názor, že páli je středoindický dialekt, tedy jeden ze starých prákrtů. Nicholas Ostler tvrdí, že jazyk páli musel vzniknout jako buddhistická kreolština v důsledku kompromisu nejrůznějších prákrtů buddhistických mnichů.[1] Oskar von Hinuber spekuluje, že páli možná vzniklo jako forma lingua franca nebo jako obchodní jazyk používaný v době Ašókovy říše, čili v době rozšíření buddhismu na Srí Lanku (podle buddhistických pramenů vyslal na Srí Lanku císař Ašóka mnichy vedené svým synem arahantem Mahindou). Páli bylo již tehdy zcela zřejmě literární jazyk, který byl používán k záznamu celé Tipitaky. Poté co byl pálijský kánon přenesen na Srí Lanku, byl stále uchováván jako celek v páli, zatímco komentářová tradice, která ho doprovázela (dle informací poskytnutých Buddhaghósou) byla přeložena do sinhálštiny a uchovávána v místních jazycích po několik generací.

Avšak na indické pevnině bylo nakonec páli nahrazeno sanskrtem, literárním a náboženským jazykem po sestavení klasického sanskrtu učencem Páninim. Páli na Srí Lance vstoupilo do období úpadku pravděpodobně kolem 5. století n. l. (zatímco význam sanskrtu na pevnině vzrůstal), ale nakonec přežilo. Dílo Buddhaghósovo neslo zásadní podíl na znovuoživení páli jako významného jazyka buddhistických učenců. Vissudhimagga a další komentáře, které Buddhaghósa zkompiloval, kodifikovaly a završily sinhálskou komentářovou tradici, která byla uchovávána a rozšiřována na Srí Lance od 3. století.

V současné době je páli studováno hlavně jako prostředek z získání přístupu k buddhistickým textům a je v něm recitováno při rituálech théravádového buddhismu. Světská pálijská literatura jako kroniky, lékařské texty a nápisy má také obrovský historický význam. Velká centra výuky páli se nacházejí v tradičních théravádových zemích jako Srí Lanka a v zemích jihovýchodní Asie jako Myanmar, Thajsko, Laos a Kambodža. Úpadek pálijské učenosti na indickém subkontinentu byl završen muslimským vpádem do Indie ve 12. století. Od 19. století nejrůznější společnosti pro obnovení studia páli v Indii začaly strhávat pozornost na jazyk a jeho literaturu, snad mezi nejvýznamnější patří Maha Bodhi Society založená Anagárikou Dharmapálou.

V Evropě Pali Text Society se sídlem ve Velké Británii byla hlavní silou v prosazování studia páli mezi západními učenci od jejího založení v roce 1881. Společnost publikovala romanizované edice páli společně s mnoha anglickými překlady těchto pramenů. Jedním z důvodů založení Pali Text Society byla snaha kompenzovat nedostatek finančních prostředků shromažďovaných ke konci 19. století v Anglii na rozvoj indologie. Anglie nebyla zdaleka tak mocná ve studiu sanskrtu a prákrtských jazyků jako Německo, Rusko nebo dokonce Dánsko. Mnozí jsou toho názoru, že taková situace přetrvává dodnes. Bez inspirace pocházející z držby kolonií (např. Brity okupovaná Srí Lanka a Barma) instituce jako Dánská královská knihovna vybudovaly významnou sbírku pálijských rukopisů a silnou tradici studia páli.

Páli sdílí obecnou etymologii pro prakticky každé slovo v jazyce s ostatními středo-indoevropskými jazyky (např. džinistickými prákrty – tj. jazyk v němž je sepsán džinistický kánon). Vztah k ranému sanskrtu (popř. jazyku Véd) je méně přímý a více komplikovaný; podobnost jazyka páli k sanskrtu je často přeceňována jeho srovnáváním s nedávnou sanskrtskou poezií – přičemž ta je ovlivněna jazykem páli a staletími dalšího vývoje středo-indoevropského jazyka. Z historického hlediska bylo pociťováno ovlivňování mezi sanskrtem a páli jako obousměrné. Např. to je zřetelně zjevné na příkladu Ašvaghóši, v páli vzdělaného buddhistického mnicha, který se stal prvním autorem sanskrtského druhu poezie tzv. kavja, která měla následně velký vliv na poezii psanou v sanskrtu. Sanskrtské postbuddhistické školy jako Šankárova Védanta byly podobně přímo ovlivněny jak buddhistickou filozofií a argumentací, tak průvodním vlivem Páli na samotný jazyk sanskrt.[2]

Postkanonické páli (tj. páli z doby po sestavení pálijského kánonu) ukazuje některá přímá osvojení technického slovníku ze sanskrtu a několik vypůjčených slov z místních jazyků v zemích, kde páli bylo používáno (např. na Srí Lance byla přidána do páli sinhálská slova). Tato použití cizích slov odlišuje páli nalézané v Suttapitace od pozdějších kompilací, jako jsou komentáře k pálijskému kánonu nebo lidové Džátaky. Na základě těchto vypůjčených slov se provádí srovnávací studie a datování jednotlivých textů.

Skutečnost, že páli nebylo výlučně používáno ke sdělování Buddhova učení, je zřetelná z existence mnoha světských textů, jako např. knih o lékařské vědě, a z lékařských instrukcí. Avšak ze zcela jasných důvodů byl odborný zájem o páli na Západě zaměřen na náboženskou a filozofickou literaturu.

V kontextu náboženských spisů podobně znějící slova sanskrtu mohou mít zcela odlišný význam než v páli. Neustálé znovu-definování a znovu-objevování náboženského významu přiřazeného určitým klíčovým termínům (jako např. dharma/dhamma) bylo pramenem filozofických debat po mnoho století a buddhistické, džinistické a různé školy hinduismu měly konkurenční názory na hodnotu a význam těchto termínů.

Filozofie raného mahájánového buddhismu uchovaná v sanskrtu a buddhismus zaznamenaný v páli jsou v mnoha ohledech vzájemně protikladné, i když z historických pramenů vyplývá, že tyto školy a tyto dva jazyky nebyly jediné, které se účastnily debat na buddhistickém poli. Sice se nedochovala buddhistická literatura v práktrském jazyku paišáči ( v páli pésáčí), ale tento a ostatní jazyky byly spojeny s historicky doloženými specifickými filozofickými přístupy k buddhistické nauce (se specifickými sektářskými vlivy).

Je nutné zmínit, že stále existuje propast mezi filozofií raného buddhismu a souběžným brahmánským učením středoindické periody. Tyto rozdíly zahrnují i představy ohledně samotných posvátných jazyků. Zatímco o sanskrtských slovech se v hinduismu věří, že jsou součástí jevu, který popisují, naopak v buddhismu se o pálijských pojmech míní, že mají pouze konvenční význam. Sanskrt, páli a džinistické prákrty byly v lidové literatuře příslušného regionu často popisovány jako jazyky, jimž hovořili bohové nebo významné duchovní osobnosti (dle théravádové tradice jazykem páli hovořil Buddha) a zastánci těchto jazyků o nich tvrdili, že mají nadpřirozený původ nebo nadpřirozený účinek. Do dnes je v mnoha théravádových zemích rozšířena představa, že recitace některých veršů či sutt v pálí má zvláštní účinek, příkladem může být recitace Angulimálových veršů v pálí, o kterých se na Srí Lance věří, že mohou zmírnit porodní bolesti. V Thajsku je rozšířena víra, že recitace části Abhidhammapitaky je prospěšná nedávno zesnulým příbuzným a tato ceremonie běžně zabírá až sedm dní. Je zajímavé, že v pozdějších textech není nic, co by se vztahovalo k této thajské představě a původ tohoto zvyku je nejasný.

Historicky je doloženo, že první záznam pálijského kánonu byl pořízen na Srí Lance. Tento záznam vycházel z předchozí ústní tradice. Při převodu psaného páli byl vytvořen univerzální systém hlásek, ale psané páli je vyjádřeno ve mnoha druzích konkrétních písem, vlastně neexistuje nějaké „písmo páli“. To často mýlí většinu euroamerických zájemců a badatelů, kteří mají tendenci předpokládat, že jedno písmo musí být spojeno s jedním fonetickým souborem fonémů (významovotvorná hláska v jazyce).

• Rané pálijské nápisy vytvořené během vlády císaře Ašóky byly psané v písmu bráhmí.
• Na Srí Lance byly texty zaznamenány v sinhálském písmu.
• další místní písma (nejvýznamnější barmské a thajské) byla používána k záznamu páli v příslušných zemích a
• v 19. století byl zaveden standardní romanizovaný systém, aby bylo umožněno snadnější studium páli na Západě.
• Nedávno byly pálijské texty reprodukovány také v dévanágarí a mongolském písmu, aby tak bylo usnadněno rozsáhlejší studium.

Atīte, Bārāṇasiyaṃ Brahmadatte rajjaṃ kārente, Bodhisatto sigālayoniyaṃ nibbattitvā...

...sigālarājā hutvā sigālagaṇaparivutto susānavane vihāsi.

Tena samayena, Rājagahe ussavo ahosi. Yebhuyyena manussā suraṃ pivanti. Surāchaṇo yeva kira so!