Pakri

Švédsky byly ostrovy pojmenovány Rågöarna, tedy Žitné ostrovy, podle žita, které bylo ve středověku nejdůležitější pěstovanou plodinou.[1] V historických materiálech bývají ostrovy někdy označovány jako Västra Rågö (Západní Žitný ostrov) a Östra Rågö (Východní Žitný ostrov), případně zkráceně Västerö (Západní ostrov) a Österö (Východní ostrov).[2]

Poněkud paradoxně je Väike-Pakri (Malé Pakri) nadmořskou výškou i rozlohou větší než Suur-Pakri (Velké Pakri). Názvy ostrovů zřejmě vycházejí ze skutečnosti, že na Suur-Pakri jsou lepší podmínky k zemědělství a proto zde také v minulosti žilo více obyvatel.[3]

Letecký pohled na souostroví Pakri a poloostrov Pakri

Souostroví se nachází u severozápadního pobřeží Estonska. Väike-Pakri leží 3 km západně od města Paldiski a poloostrova Pakri, od nichž jej odděluje přes 20 m hluboký Paldiský záliv. Mezi jižním pobřeží ostrovů a pevninou se rozkládá poměrně mělký, 3 km široký průliv Kurkse väin. Jedná se o sedmý a osmý největší ostrov Estonska. Oba ostrovy jsou kolem 6 km dlouhé a 2 až 2,5 km široké. Hlavní ostrovy odděluje mělký průliv, jehož hloubka se pohybuje kolem 2 m. V průlivu se nachází několik ostrůvků, z nichž největší je Longrond (též Longrund či Longgrånne, 0,1 km²), Kappa (3,9 ha) a Bergrond (Bjärgrånne, 0,8 ha). Od roku 1952 spojuje oba hlavní ostrovy hráz vybudovaná sovětskou armádou.

Katrán přímořský na pakrijském pobřeží

Ostrovy probíhá Baltský klint, který tvoří na severním pobřeží obou ostrovů a na východním břehu Väike-Pakri vysoké útesy. Na útesech je zřetelně patrná erozní činnost příboje a za prudkých jarních bouří se měkké skály tvořené převážně vrstevnatými, na zkameněliny bohatými ordovickými vápenci občas s rachotem řítí do moře. Z útesů, zejména na ostrově Väike-Pakri, vyvěrá řada pramenů napájených srážkovou vodou. Břeh v průlivu mezi ostrovy je bahnitý a zarostlý křovinami. Zbylá část pobřeží je tvořena převážně štěrkovými plážemi. Na ostrovech se též nachází celá řada bludných balvanů.

Vápencové útesy na velkopakrijském pobřeží

Typickým krajinným útvarem na Pakri jsou v blízkosti útesů se nacházející krasové louky. Na Suur-Pakri se rozprostírá největší taková louka v Estonsku s několika mělkými jezery a rozlohou přes 500 ha. Rostou zde převážně suchomilné traviny, sukulentní rostliny, mechy a lišejníky. Keře jsou většinou nízkého vzrůstu a zastupují je zejména jalovec obecný, řešetlák počistivý a jeřáb mišpulka. Na Väike-Pakri se v místě bývalého kamenolomu (Suur Kivimurd, Stor Stäinbrocke) nachází močál s vápenatou půdou, kde roste celá řada orchidejí a vzácných mechů. Většinu plochy ostrovů však pokrývá smíšený les, který se po odchodu původních obyvatel na sklonku II. světové války rozrostl na bývalá pole a pastviny. V okolí jezer a v průlivu mezi ostrovy, se nachází rozsáhlá hnízdiště vodního ptactva.

Na ochranu vzácných biotopů byla v roce 1998 zřízena chráněná krajinná oblast Pakri. Rozkládá se na ploše 1451 ha a zabírá severní část obou ostrovů a průlivu mezi ostrovy, většinu menších ostrůvků, jižní část ostrova Väike-Pakri a také část poloostrova Pakri.

Obnovená věž malopakrijské kaple, zničené sovětskou armádou

První písemná zmínka o ostrovech, tehdy nazývaných Rogoy pochází z roku 1283, kdy dánský král Erik Glipping potvrdil výčet majetku ve vlastnictví kláštera v Padise. V roce 1345 zakoupilo západní ostrov (Suur-Pakri) od kláštera pět, pravděpodobně z Finska pocházejících, selských rodin švédské národnosti. Od této chvíle se začíná psát historie osídlení ostrovů. Po nějaké době se švédští sedláci usadili i na východním ostrově, ale přesné datum této události se nedochovalo. Jisté je, že v roce 1425, ze kterého pochází první písemný doklad o Väike-Pakri, patřil ostrov řádovému statku v Keile a místní obyvatelé se úspěšně věnovali rybolovu a pěstování obilí.

Po livonské válce připadl majetek Padiského kláštera švédskému králi. Na začátku 17. století daroval král Gustav II. Adolf klášter a všechny k němu připadající pozemky rižskému purkmistrovi, který následně zakoupil i keilské panství a společně s ním tedy i ostrov Väike-Pakri. Ve vlastnictví rodiny von Rammů byly ostrovy až do roku 1921, kdy proběhla estonská pozemková reforma.

Největší počet obyvatel — přibližně 500 — žil na ostrovech v období od konce 18. do první poloviny 19. století. Na každém z ostrovů se nacházela škola, kostel a hřbitov. Drtivou většinu obyvatel tvořili Švédové, Estonců zde bylo pomálu. Ve srovnání s estonskými nevolníky na pevnině bylo právní postavení místních svobodných švédských sedláků nesrovnatelně lepší. Díky tomu měli možnost rozhodovat o řadě aspektů života na ostrovech. Uchovali si též archaickou řeč a kulturní tradice svých prapředků.

Vesnice Suurküla na ostrově Väike-Pakri ve třicátých letech 20. století

V roce 1934 bylo na ostrovech v pěti vesnicích 119 usedlostí a v nich žilo 354 obyvatel (341 Švédů a 13 jiné národnosti)[5]. Na Suur-Pakri byly tři vesnice: Suurküla (Storbyn), Rannaküla (Åsbyn či Strandbyn) a Lepiku (Bisagidbyn), na Väike-Pakri se pak nacházely dvě vesnice: Suurküla (Storbyn) a Väikeküla (Lillbyn). V roce 1935 zde vzniklo muzeum, dokumentující kulturní tradice a život na ostrovech. Jeho sbírky se momentálně nacházejí v Estonském lidovém muzeu. Roku 1938 vznikla obec Pakri, do té doby spadaly ostrovy administrativně pod obec Padise. Tak jako v jiných švédsky mluvících oblastech meziválečného Estonska se i zde projevily estonizační tendence např. ve formě poestonštění místních názvů. Taktéž sekretářem obce mohl být jen estonštinu plynně ovládající občan.

Konec osídlení ostrova je spojen s paktem Molotov–Ribbentrop. V říjnu 1939 ostrov obsadilo sovětské námořnictvo a v červnu 1940 byli všichni obyvatelé nuceně vysídleni. Malé části obyvatel se podařilo 17. října 1939 uprchnout do Švédska, většina však byla repatriována až na konci války v roce 1944. Po válce obsadila ostrovy opět sovětská vojska, ale žilo zde stále ještě několik civilistů a až do roku 1952 zde fungovala malá škola. Ve stejném roce vybudovala armáda hráz spojující oba hlavní ostrovy. Poslední dvě rodiny byly donuceny k odchodu v roce 1965. V této době se ostrovy staly součástí uzavřeného vojenského města Paldiski a místní vojenská posádka čítala přibližně 100 lidí.

Stopy vojenské přítomnosti na Velkém Pakri

V 70. letech byl na území ostrovů zřízen vojenský újezd sloužící letectvu zemí Varšavské smlouvy k nácviku bombardování. V tomto období byla též zničena většina z doposud stojících vesnic a došlo k vydrancování místních hřbitovů. Poslední cvičné bombardování zde proběhlo v roce 1992. Po odchodu sovětských vojsk byly ostrovy roku 1994 navráceny Estonsku. Hlavním problémem v následném období bylo zneškodnění tisíců kusů nevybuchlé munice. Odminovací práce byly oficiálně ukončeny v roce 1997. V roce 2001 se na Väike-Pakri přistěhoval první stálý obyvatel. V roce 2009 bylo v registru obyvatel na ostrovech evidováno 5 lidí, z nichž tři zde žili celoročně.

V současnosti neexistuje s ostrovy pravidelné lodní spojení. Nejběžnějším způsobem, jak se na ostrovy dostat, je pronajatým člunem z přístavu v Kurkse. Na obou ostrovech jsou značené turistické cesty a na několika místech i informační tabule. Vzhledem k tomu, že se zde i přes rozsáhlé odminovací práce stále nachází nevybuchlá munice, se doporučuje nescházet se značených cest. Kvůli znečištění způsobenému sovětskými vojsky nelze pít vodu z místních zdrojů a pitnou vodu je nutné si vzít s sebou. Kromě unikátních krajinných útvarů patří k turistickým zajímavostem zříceniny místních kostelů a vesnic a částečně dochované hřbitovy. Zajímavé jsou zejména ruiny vesnice Suurküla na ostrově Suur-Pakri, s kompaktním intravilánem, zachovalou strukturou ulic a dodnes velmi dobře patrnými kamennými zídkami zahrad, kde je možné si udělat obrázek o tom, jaký byl život na ostrovech před tím, než ho násilně ukončila druhá světová válka.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Pakri na Wikimedia Commons
• Společná domovská stránka obou ostrovů (estonsky, anglicky)
• Mapka obou ostrovů