Pašijová draha

Přírodní rezervaci tvoří přírodovědecky nejzajímavější část rozsáhlého mrákavského polesí, okraj planiny, na níž pramení Knovízský potok a spolu s několika drobnějšími přítoky vytváří soustavu výrazně zaříznutých údolí. Rozkládá se jihozápadně od Libušína a severozápadně od kladenského předměstí Rozdělov, zhruba v prostoru mezi libušínským koupalištěm a rozcestími U Ručiček a Na Rýni. Délka území dosahuje přibližně 1200 metrů, maximální šíře přes 700 metrů. Vnitřkem rezervace nevedou značené turistické trasy, nicméně její východní okraj sleduje zelená značka, spojující nádraží Kamenné Žehrovice s Libušínem, a po jižním okraji prochází žlutá trasa z Rozdělova do Smečna. Rezervace je součástí rozsáhlého Přírodního parku Džbán, z hlediska geomorfologického členění však její území není řazeno ke Džbánu, ale představuje již nejzápadnější okraj sousedního celku Pražská plošina.

Geologický podklad chráněného území představují opuky a pískovce z období svrchní křídy před přibližně 90 miliony let (stupně spodní turon / svrchní cenoman). působením vodní eroze na toto podloží zde došlo k vytvoření značně členitého reliéfu, kdy i drobné potůčky vyhloubily kaňonovité hluboké zářezy, které dnes díky četným skalním výchozům ve svazích umožňují nahlížet sled vrstev uložených hornin. Na mnoha místech došlo k projevům pseudokrasového zvětrávání a drobné pseudokrasové jevy jsou zde časté. Jde zejména o puklinové a oválné závrty, ventaroly (otvory do podzemních dutin, z nichž v zimě proudí teplejší vzduch – v podstatě jde o vyvěrání podzemního vzduchu přibližně stabilní teploty), a naopak o projevy srážení uhličitanu vápenatého z vody – vznikající travertiny a vápnité konkrece v potůčcích. Ochrana těchto pseudokrasových jevů je obzvlášť důležitá, neboť jsou velmi snadno zranitelné, např. při těžbě dřeva i vyšší návštěvnosti území.

Lesní porosty, které celou oblast pokrývají, jsou do značné míry změněné, zejména v borové monokultury, ale přirozená společenstva dubohabřin jsou zachována na mnoha místech a jejich bylinné a keřové patro je zde vlastně vyvinuto i v umělých výsadbách, kde se v keřovém patru vyskytuje dřín a lýkovec jedovatý, z chráněných a vzácných druhů bylin zde roste například lilie zlatohlavá, třemdava bílá, válečka prapořitá, medovník meduňkolistý, řimbaba chocholičnatá, mořena barvířská, sasanka lesní, prvosenka jarní, oměj vlčí mor, vemeník dvoulistý, bradáček vejčitý, hlístník hnízdák, kokořík mnohokvětý, vraní oko čtyřlisté apod. Byl zde zjištěn i vzácný střevíčník pantoflíček.

Výrazný je vegetační kontrast mezi kyselými půdami v náhorní části území, kde je podklad odvápněný, a zásaditými v údolích. Podrost boro-dubových lesů na planinách tak tvoří druhy acidofilní, jako kostřava ovčí, metlička křivolaká, brusnice borůvka a brusnice brusinka. K jihu obrácené svahy údolí zaujímají duby, buk lesní, habr obecný a borovice lesní s příměsí nepůvodního modřínu opadavého. Pro okraje roklí je typický jeřáb muk, jilm habrolistý, ve svazích rostou keře jako dřín jarní, líska obecná a ptačí zob obecný.

• 
  Hlístník hnízdák, vstavačovitá rostlina, zajímavá svou neschopností fotosyntézy, se vyskytuje v údolích na výrazně zásaditém podkladu
• 
  Třemdava bílá z čeledi routovitých, dnes již poměrně vzácná bylina teplomilných doubrav
• 
  Medovník meduňkolistý z čeledi hluchavkovitých vyniká na sklonku jara svými silně aromatickými květy

Území představuje rovněž útočiště pro celou řadu živočichů, typických pro oblast listnatých hájů, od prakticky úplného výčtu druhů ptáků a drobných savců, po druhově i početně velmi bohatou bezobratlou zvířenu. V rezervaci je také několik velkých mravenišť mravence lesního.