Republic P-47 Thunderbolt

P-47D-22-RE s.č.. 42-25969 E9-D od 376. stíhací perutě, 361. stíhací skupiny, pilotovaný Johnem D. Duncanem a Dalem F. Spencerem

Vyvinut byl z typu Republic P-43 Lancer, který měl sice slabý motor a nedostatek vybavení, ale zároveň měl silnou konstrukci. Firma Republic i přes krátkou působnost mezi leteckými výrobci nebyla nováčkem v oboru. Republic Aviation Company byla v podstatě přejmenovaná společnost Seversky, která měla zkušenosti s výrobou jednoplošných stíhaček s hvězdicovým motorem od poloviny 30. let, kdy neuspěla v zakázce tehdejšího USAAC na dodání nové stíhačky s firmou Curtiss a jejím modelem P-36. Stroj dostal tehdy nejsilnější motor Pratt & Whitney R-2800, který byl teprve ve fázi zkoušek a celý vývoj byl v ohrožení kvůli selhání motoru a ukončení jeho vývoje a výroby. K motoru byl dodán výkonný turbokompresor, se kterým měl potřebný výkon i ve větších výškách s řídkým vzduchem. Zamontování nebyl problém; už u typu P-43 se s ním počítalo. Jeho čtyřlistá vrtule měla průměr 3,71 m a tak musel být použit vysoký hlavní podvozek, který se zatahoval směrem k trupu, a ostruha, která byla samostatně zatažitelná do ocasní části trupu.

Jeho základní výzbroj, skládající se z osmi kulometů ráže 12,7 mm, dělala z Thunderboltu nejlépe vyzbrojenou americkou stíhačku na evropském bojišti. Vzhledem k robustnosti konstrukce a výkonu motoru byl Thunderbolt vhodný k použití proti pozemním a dobře chráněným cílům jako byly bunkry a dělostřelecká postavení Atlantického valu nebo obrněná vozidla a tanky Wehrmachtu. Pro takové útoky P-47 disponoval neřízenými střelami, podvěšenými pod trupem na vodících lištách nebo v tubusech, připomínajících bazooky pozemních vojsk US Army. Dále na ničení betonových krytů se daly použít i 250 liber vážící bomby rovněž podvěšené pod křídly Thunderboltu. Vzhledem ke kratšímu doletu než měl P-51 Mustang, byl P-47 Thunderbolt postupně stažen od jednotek 8. letecké armády, která doprovázela bombardéry nad Německo, až na několik výjimek a nové stroje byly dodávány 9. (taktické) letecké armádě USAAF, která nesla hlavní tíhu misí zajišťujících hladký průběh invaze do Francie v červnu 1944.

Tento letoun nedostal při vývoji tolik prostoru jako P-51 Mustang, ale snesl daleko horší zacházení od vlastních posádek i palbu nepřítele než elegantní, s kapalinou chlazeným motorem, stíhací letoun, který svými výkony a tvary připomínal závodního plnokrevníka. Celkově bylo vyroben zhruba přes 15 000 strojů. Až do verze P-47D-25 měl Thunderbolt vysoký hřbet za kokpitem, od čehož byla odvozena přezdívka těchto starších sérií - Razorback (angl. žiletka). Snížení hřbetu způsobilo nestabilitu letounu. Řešením se ukázala speciální patka mezi trupem a náběžnou hranou SOP. Dodávala se jako stavebnice, tudíž ji mohl pozemní personál namontovat i na stroje již sloužící v boji. Přesto všechny stroje takto vybaveny nebyly. Jedním z charakteristických znaků této stíhačky jsou otvory na bocích trupu mezi ocasní částí a kokpitem. Pod krycími plechy trupu se v těchto místech nacházelo turbodmychadlo, do kterého sem po bocích trupu vedly výfukové trubky. Novější verze měly i jiné modifikace. Jednou z nich byla nádržka s metanolem, při jehož vstřikování do válců motoru se krátkodobě zvýšil výkon až o 300 koní, které mohly rozhodnout, zda pilot unikne nepříteli nebo ho naopak zničí. Změnou prošla i vrtule, která nyní měla širší listy, což umožňovala větší a rychlejší stoupání. Piloti Thunderboltů se ke konci války objevili i nad českým územím jako hloubkaři, u nás spíše známější jako kotláři. Toto pojmenování vyplývá z jejich nejčastějšího cíle v okupovaném Československu, kterým byly kotle parních lokomotiv. Podle blíže neurčených záznamů, Thunderbolty zničily okolo 10 000 lokomotiv.

P-47D

Letoun vzlétl poprvé 6. května 1941. Typ byl silně vyzbrojen a pancéřován (včetně samosvorných obalů palivových nádrží), pro svou hmotnost a menší obratnost se však hodil spíše k doprovodu bombardérů či bitevní úkoly, než pro vzdušné souboje se stíhači protivníka.

Roku 1942 začala sériová výroba a od dubna 1943 se stroje objevovaly nad Evropou; jejich počet stále stoupal. Letouny byly časem vylepšovány, především jejich dolet. U verze P-47D byl pilotův výhled směrem vzad zlepšen zavedením kapkovitého krytu kabiny. Verze P-47D se vyrobilo nejvíce kusů, přes 12 500. Verze N měla kvůli doletu větší křídla, nasazena byla v Pacifiku.

P-47 používaný v Evropě brazilskou 1º Grupo de Aviação de Caça

Letoun sloužil v mnoha zemích Jižní Ameriky, ve Francii, Itálii, Jugoslávii, Turecku apod. Během války v Koreji se uvažovalo o obnovení jeho výroby.

Brazílie a Mexiko nasadily své stroje P-47 ještě během druhé světové války. Brazilská jednotka 1º Grupo de Aviação de Caça (1ºGAvCa) vznikla 18. prosince 1943 a nedlouho poté začal výcvik brazilských pilotů v USA a Panamě. V září 1944 se jednotka přesunula do Itálie, kde už v té době působil expediční sbor brazilské armády. 1ºGAvCa začala v říjnu 1944, jako součást americké 350. stíhací skupiny USAAF, operovat ze základen severně od Říma — první bojový let provedla 14. října 1944. Používala letouny verzí P-47D-25-RE, P-47D-27-RE a P-47D-28-RE. Později se přesunula do Pisy, kde zůstala do konce války. Zaměřila se zejména na podporu pozemních jednotek. Provedla celkem 2546 bojových letů, při kterých zničila mimo jiné dvě letadla (dalších devět poškodila), třináct lokomotiv a 1304 motorových vozidel. Ztraceno bylo 16 letounů, šest ze 48 pilotů v boji padlo a čtyři padli do zajetí. Po válce brazilské letectvo provozovalo celkem 93 Thunderboltů verze D. Poslední byl vyřazen v roce 1958.[2]

Mexický P-47 při bojovém letu v oblasti Filipín

Mexické letectvo do bojů krátce nasadilo svou 201. peruť (Escuadrón Aereo 201), která vznikla v polovině roku 1944. Od října 1944 se její personál přeškoloval na typ P-47 a poté se jednotka přesunula do filipínské Manily, kam dorazila 30. dubna 1945. 201. peruť zde byla nasazena v rámci 58. stíhací skupiny 5. letecké armády ze základny Porac (později operovala ze základny Clark Field). První bojový let peruť provedla 4. června 1945 a nadále zejména napadala pozemní cíle na Filipínách a Tchaj-wanu. 29 pilotů perutě provedlo celkem 298 bojových letů. V boji nepadl žádný. Po skončení války a návratu do Mexika obdržela 201. peruť 25 nových Thunderboltů verze P-47D-35-RA, které mexické letectvo provozovalo až do roku 1958.[3]

Skladatel Bohuslav Martinů napsal v září 1945 skladbu pojmenovanou Thunderbolt P-47.

• Bolívie
• Brazílie
• Dominikánská republika
• Ekvádor
• Filipíny
• Francie
• Honduras
• Chile
• Írán
• Itálie
• Jugoslávie
• Kolumbie
• Kuba
• Mexiko
• Německá říše Německá říše - Luftwaffe (zajaté kusy)
• Nikaragua
• Peru
• Portugalsko
• Salvador
• Sovětský svaz
• Turecko
• USA
• Spojené království
• Venezuela
• Čína