Oxid měďnatý

Oxid měďnatý, vzorec CuO, je oxidem mědi, kde je měď v oxidačním čísle II . V přírodě se vyskytuje jako minerál tenorit. Je to černá pevná látka tající nad teplotou 1 200 °C, kdy dochází k rozkladu. Vzniká zahříváním mědi na vzduchu. Protože tímto způsobem vzniká zároveň i oxid měďný, je lepší metodou přípravy žíhání dusičnanu měďnatého, hydroxidu měďnatého nebo uhličitanu měďnatého, např.:

CuCO₃ → CuO + CO₂

Oxid měďnatý
Obecné
Systematický název	Oxid měďnatý
Anglický název	Copper(II) oxide
Německý název	Kupfer(II)-oxid
Sumární vzorec	CuO
Vzhled	Černá krystalická, nebo amorfní látka
Identifikace
Registrační číslo CAS	1317-38-0
PubChem	164827
SMILES	[Cu]=O
Číslo RTECS	GL7900000
Vlastnosti
Molární hmotnost	79,545 g/mol
Teplota tání	1 336 °C
Hustota	6,31 g/cm3
Index lomu	nD=2,63 nD=2,84
Rozpustnost v polárních rozpouštědlech	kyseliny roztok amoniaku roztok kyanidů
Součinitel tepelné vodivosti	3,35 Wm−1K−1 (15 °C)
Měrná magnetická susceptibilita	42,722×10−6 cm3g−1
Struktura
Krystalová struktura	jednoklonná bazálně centrovaná
Hrana krystalové mřížky	a= 468,4 pm b= 342,5 pm c= 512,9 pm β= 99°28´
Termodynamické vlastnosti
Standardní slučovací entalpie ΔHf°	−157 kJ/mol
Entalpie tání ΔHt	468 J/g
Standardní molární entropie S°	42 JK−1mol−1
Standardní slučovací Gibbsova energie ΔGf°	−130 kJ/mol
Izobarické měrné teplo cp	0,532 JK−1g−1
Bezpečnost
GHS09 [1] Varování[1]
R-věty	R22, R50/53
S-věty	S22, S61
NFPA 704	0 2 0
Není-li uvedeno jinak, jsou použity jednotky SI a STP (25 °C, 100 kPa).
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Oxid měďnatý se rozpouští v minerálních kyselinách za vzniku odpovídajících solí:

CuO + 2 HNO₃ → Cu(NO₃)₂ + H₂O

Vodíkem nebo oxidem uhelnatým ho lze zredukovat na měď.

H₂ + CuO → Cu + H₂O

CO + CuO → Cu + CO₂

Oxid měďnatý lze též připravit elektrolýzou roztoku chloridu sodného měděnými elektrodami a následnou filtrací.

Látka se používá například jako pigment pro barvení skla a keramiky, leštidlo v optice, katalyzátor při výrobě hedvábí nebo jako vodič elektrického proudu. Americký výzkum ukázal při testu na ředkvičkách, že po vystavení nanočásticím oxidu měďnatého bylo vyvoláno dvakrát více lézí DNA než u rostlin vystavených větším částicím. Také buněčný příjem mědi z nanočástic byl výrazně větší než u větších částic.[2]