Anglické chemické názvosloví

V anglickém skladebném názvosloví se upřednostňuje složení molekuly před její strukturou. Jeho nejjednodušší formou je stechiometrický název (stoichiometric name). V některých případech můžeme použít pro skupinu atomů triviální název (cyanide = CN, hydroxide = OH) a začlenit ho do názvu jako by se jednalo o atom.

Anion píšeme na druhé místo a má koncovku -ide. Kation píšeme bez koncovky na první místo. Počet atomů v molekule se udává množstevní předponou před každým atomem:
mono- X₁,
di (bi)- X₂,
tri- X₃,
tetra- X₄,
penta- X₅,
hexa- X₆,
hepta- X₇,
octa- X₈,
nona- X₉,
deca- X₁₀,
undeca- X₁₁,
dodeca- X₁₂ …
Předpona mono- se ve většině případů vynechává. V případech, kdy existuje jenom jedna obecně známá sloučenina daných prvků a nemůže tedy dojít k záměně se můžete setkat s tím, že množstevní předpony jsou vynechány (Ca₃P₂ = tricalcium diphospide = calcium phospide), přesto však je lepší množstevní předpony používat.

Ionty se nazývají obdobně jako ve sloučenině, anion má koncovku -ide a kation je bez koncovky. Oxidační číslo se píše do závorky za jméno iontu a znaménko za číslem určuje, jde li o kation či o anion (Na⁺ = sodium (1+) , O⁻² = oxide (2-)).

U sloučenin, kde se některé skupiny vyskytují vícekrát, používáme množstevní předpony, které se liší od těch běžných (Ca(NO₃)₂ = calcium bis(trioxidonitrate) ) Chceme-li uvést jméno sloučeniny s ohledem na její strukturu, místo množstevních předpon použijeme oxidační číslo psané římskými číslicemi (např. Fe₂(SO₄)₃ = diiron trisulphate = iron (III) sulphate, Fe₃O₄ = iron (II) diiron (III) oxide).

Binární sloučeniny vodíku jsou jednoslovné a mají vždy koncovku -ane. Kořenem slova je centrální atom. Takto sestavený název neobsahuje informaci, kolik vodíků sloučenina obsahuje. Je proto nutné vědět, jaký je záporný oxidační stupeň centrálního atomu.

Obsahuje-li sloučenina více těchto skupin, opět zdůrazníme jejich množství množstevní předponou (H₂NNH₂ = diazane). Je li takováto sloučenina nenasycená (obsahuje-li méně vodíků), místo koncovky -ane, použijeme koncovku -ene, když má sloučenina dvojnou vazbu, či -yne, když má trojnou vazbu (HN=NH = diazene).

V anglickém názvosloví kyselin se mnohem častěji používají nesystematické názvy, které se skládají z názvu centrálního atomu, který má příponu či příponu a předponu podle toho, v jakém je oxidačním stavu oproti svému nejběžnějšímu oxidačnímu stavu, a slova acide (kyselina). Kyselina, jejíž centrální atom je ve svém nejběžnějším oxidačním stavu má koncovku -ic (HNO₃ – nitric acide, H₃PO₄ – phosporic acide, HClO₃ – chloric acide). Je-li oxidační stav kyseliny vyšší, kořen slova přijímá předponu per- a koncovku -ic. (HClO₄ – perchloric acid). Je li nižší, získává kořen příponu -ous (HClO₂ – chlorous acid) a nejnižší příponu hypo- a koncovku -ous­(HClO – hypochlorous acide.

Méně často užívaný systematický název je jednoslovný a obsahuje nejprve skupiny OH, potom O a potom název centrálního atomu. Množství těchto součástí je vyjádřeno opět množstevní předponou. Například H₂SO₄ se systematicky jmenuje dihydroxidodioxidosulphur, protože obsahuje dvě skupiny OH, dva kyslíky a jeden centrální atom síry.

V následující tabulce jsou vypsány nejběžnější kyseliny a od nich odvozené báze solí.

*) symbol za čárkou naznačuje, zda je oxidační stav vyšší (+), nižší (-) nebo nejnižší (--) oproti normálnímu stavu 0.
**) některé méně běžné názvy se odvozují od soli přidáním vodíků; tato kyselina byla pojmenována podle soli předchozí kyseliny.

Chemické názvosloví

• IUPAC: Red Book 2005